Země vycházejícího slunce nikdy nebyla ani v mém TOP 10 na seznamu zemí, které chci navštívit. Když na konci roku 2015 vznikla chybná cena letenek (zpáteční 6 200,- Kč) do Japonska přes japonskou verzi portálu Expedia, nebylo moc o čem přemýšlet a rezervovat. Neodradila mě ani nutnost rezervovat letenky v japonštině a platit v jenech. Během pár hodin, kdy tento chybný tarif nikdo neopravil, se mi nahlásilo ještě 5 lidí, kteří letěli se mnou.
Základní informace
- Oficiální název: Japonsko (konstituční monarchie)
- Hlavní město: Tokio
- Rozloha: 377 835 Km2 (cca 4,8x více než ČR)
- Časové pásmo: +8 hodin (SEČ)
- Počet obyvatel:: 127mil (Asi 11x více než ČR)
- Měna: aponský jen JPY
- Vízová povinnost: bez vízové povinnosti
- Cena letenek:13 000,- – 18 000,- Kč
- Doba letu:cca 15 – 20 hodin
- Celkové náklady na cestu:cca 23 000,-(letenky, ubytování, doprava, kola, strava, suvenýry)
Celkové náklady jsou „docela“ nízké především kvůli levné letence, která místo standardních 15 stála 6 tisíc. Naopak náklady dost zvýšilo časté využívání železnice a nákup dvou pasů.
Plánování před cestou
Japonsko je velice rozmanitá a různorodá země. Během vyhledávání atraktivit jsme našel dvě zásadní informace:
- Kvetoucí sakury: velice vyhledávaný jev o kterém existuje i oficiální stránka s předpovědí, kde a kdy budou sakury kvést. Bohužel my přiletěli asi týden po odkvetení posledních květů.
- Zlatý týden (Golden week): období, kdy mají v Japonsku více státních svátků pohromadě, takže se na cestu vydává ohromná masa lidí. Nedá se říct, že by doprava a síť ubytování kolabovala, ale je lepší mít rezervace na vše dopředu. My se trefili s příletem přesně do začátku tohoto období.
Měli jsme spoustu destinací, na kterých jsme se museli domluvit a naplánovat, abychom toho viděli co nejvíce. Jedna z mála věcí, na které jsme se hned shodli byla, že nepojedeme nikam na pláž, ale zaměříme se na chrámy, pagody, zahrady, města a národní parky. Nakonec zvítězily následující destinace: Tokio, Kyoto, Ósaka, Nara, Nagano, hora Fudži a Nikko. Všechny cesty jsme absolvovali po železnici (převážně Šinkanzeny). Destinací, kterou jsme bohužel museli vynechat, je hrad Himeji.
První věcí, kterou zjišťuji před cestou jsou destinace, kam se vydat a následně zajímavá místa v těchto destinacích. Tyto údaje si zanáším do „oblíbených míst“ na mapách Google. Toto mi později zjednoduší vyhledávání správného ubytování poblíž atraktivit, protože když se podívám na prázdnou mapu Tokia, rozhodně netuším, kde je císařský palác a kde hlavní vlakové nádraží.
Pro cestování po Japonsku vlakem existují časové pasy na týden, dva nebo tři týdny. Když si chce člověk jízdu opravdu užít a nestrávit ve vlaku celý den, určitě se vyplatí zajistit si před cestou takový pas. Záměrně říkám před cestou, protože tento typ jízdného je pouze pro cizince a v Japonsku není k dostání. V době naší cesty pas na týden stál kolem 6 000,- včetně tištěného průvodce po Japonsku. Cena je poměrně vysoká, ale už při zpáteční cestě z Tokia do Kyota s rezervací místa na sezení se vyplatí. My navíc jezdili do dalších míst a využili ho naplno.
Další věcí, kterou jsem před cestou zajišťoval, bylo ubytování pro 6 osob. Rozhodli jsme se, že z dvou hlavních destinací (Tokio a Kyoto), budeme vyjíždět na jednodenní výlety + jedna noc v Naganu. Snažil jsem se najít místo na přespání nejprve přes Booking.com, což vzhledem k vysokým cenám nebylo ideální. Sáhl jsem tedy po Airbnb, kde byly ceny mnohem přijatelnější. Nakonec jsem využil na rezervaci i Booking na jednu noc po příletu do Tokia a na jednu noc v hostelu v Naganu.
TIP: u Airbnb dejte pozor na rozložení pokoje. Když Japonec napíše, že se do pokoje vejde 6 lidí, neznamená to, že se tam vejdou i s jedním zavazadlem a už vůbec to neznamená, že nikoho nebudou bolet záda 😀
Samozřejmostí bylo, zjistit si průměrné roční teploty v jednotlivých destinacích a městskou hromadnou dopravou do jednotlivých ubytování. Kvůli dopravě MHD vždy dbám na to, aby nebylo ubytování moc daleko od nejbližší stanice. Nohy a záda to určitě ocení.
S plánováním mi pomohl portál www.japan-guide.com.
Cesta
1.den – Odlet z Prahy do Istanbulu, přestup a let do Tokia.
Poprvé jsem letěl s Turkish Airlines. O této společnosti a jejich servisu jsem toho hodně četl, takže očekávání byla veliká. Při prvním letu do Istanbulu už byla očekávání překonána 😀 Na prvním i druhém letu jsme měli palubní zábavu zabudovanou v sedačce před námi, neomezenou konzumace alko a nealko nápojů, teplý vlhčený ručník na omytí a tureckou sladkost. Při delším letu do Tokia navíc tištěné jídelní meníčko a vybavení do letadla (polštářek, deka, pantofle, ponožky, zubní kartáček, pasta, špunty do uší, jelení lůj, maska na oči a sluchátka). Lety proběhly v klidu.
Po příletu do Tokia, projití kontrolou a vyzvednutí bagáže jsme všem sebral cestovní pasy a rychle běžel vyzvednout pas na vlak a objednat si místenky na druhý den do Kyota. Bohužel v 9 hodin večer byla otevřena už jenom jedna pobočka, která vouchery vyměnila za pasy a rozhodně jsme nebyli jediní, kdo si je vyzvedával. Povedlo se mi aspoň si vzít papíry nutné k vyplnění a tím pak urychlit odbavení. S vydáním pasu nebyl problém, horší to bylo s hledáním místa na druhý den. I když šinkanzeny jezdí každých dvacet minut, první volná místa byla až ve 4 hodiny odpoledne druhý den. Nezbylo než se s tím spokojit a jet na ubytování.
Byli jsme ubytováni v hotelu „Hotel Mystays Kanda“. Přijeli jsme sem z letiště vlakem (asi 50 minut) na stanici Kanda Station s přestupem na Ueno a pak pěšky nočním Tokiem asi jeden kilometr. V hotelu jsme poprvé poznali rozdíl v chápání prostoru mezi námi a Japonci. Dvoulůžkový pokoj se sprchou a koupelnou byl o velikosti asi tak 6 m2, i když v popisu pokoje je 12 m2. Nicméně pokoj byl hezky zařízený a funkční.
2. den Tokio – Kyoto
Vzhledem k odpolednímu odjezdu do Kyota jsme měli část dne na prozkoumávání centra Tokia. První zastávkou byla snídaně a seznamování s hůlkami. Na hlavní ulici jsme nikde nedokázali objevit stánek nebo restauraci, která by nabízela aspoň náznak latinky v jídelním lístku, takže jsme prostě někam vešli a zkusili štěstí. Restaurace byla zaměřena na polévky s nudlemi. Obsluha na nás koukala stejně překvapeně, jako my na nabídku za ní 😀. Posunky jsme si ukázali na polévky, které budeme chtít a obsluha se zmohla jenom na otázku „hotto“ nebo „colto“. Mysleli jsme si, že se ptá na ostrost pokrmu. Ukázalo se, že se ptal, jestli chceme teplou nebo studenou polévku. Především dámské osazenstvo nebylo nadšeno ze studené polévky s nudlemi a smaženým studeným kuřetem se sirovým vajíčkem 😁 Já mam pálivé rád, takže jsem si objednal verzi „hotto“, a i když polévka nepálila, aspoň jsem ji měl teplou a najedl se.
Jelikož nám už platil pas na vlak, mohli jsme bez problému objet kolem dokola celé Tokio a nasávat kulturu a atmosféru místa. Okruhem jsme dojeli na hlavní vlakové nádraží, odkud to je jenom kousek k císařskému paláci. Palác stojí uprostřed města u velikého parku. Návštěva interiéru není většinou možná, protože zde bydlí současný císař. Zajímavostí je, že zdejší císařský rod je nejdéle vládnoucím rodem na světě.
Procházkou po úhledně upraveném parku a okolí jsme strávili většinu času do odjezdu. Mě osobně pobavily značky zákazu kouření na chodníku a speciální výklenky (ohrádky) pro kuřáky. I když jsme se postupně dostali do „sklo-ocelo-betonového pekla“ mrakodrapů, i zde se snaží Japonci nacpat tolik zeleně, kolik je jen možné. Zajímavé je, že jsme nikde za celou dobu nepotkali odpadkový koš, ale zároveň jsme nikde neviděli nejmenší náznak nepořádku. Kam asi všechno vyhazují?
Hledání správného šinkanzenu nebylo úplně jednoduché. Na hlavním vlakovém nádraží v Tokiu se zároveň střetává železnice, několik linek metra a nadzemní dopravy, takže je zde opravdu opravdu hodně plno. V neustále proudícím davu se nám nepovedlo podle značek plných rozsypaného čaje správně rozšifrovat náš vlak. Nakonec nám pomohl velice ochotný personál nádraží.
Na každém nástupišti jsou na zemi nakreslené barevné „fronty“, ve kterých se stojí před příjezdem vlaku. Každý vlak má svou frontu, která je přesně u vstupu do něj. My samozřejmě nic takového poprvé netušili a nahrnuli se kolem dveří. Interiér šinkanzenu lze přirovnat k letadlu s větším prostorem na nohy a otočnými sedačkami o 360 stupňů. Cestování je velice pohodlné a tiché. Překvapilo nás chování průvodčího, který se vždy při příchodu i odchodu ze sekce vlaku uklonil a hlasitě pozdravil.
Tip: Hledání správného vlaku umožní aplikace HyperDia
Do Kyota jsme přijeli za tmy. Měl jsem vytipované asi tři linky autobusu, které by nás měli odvézt poblíž apartmánu, který jsem pro nás našel přes Airbnb. Autobus jsme našli docela jednoduše, větším problémem bylo, trefit správné místo pro vystoupení, protože stanice nikdo nehlásil. Pomohlo sledování autobusu přes aplikaci Google maps a vystoupit podle polohy ubytování.
Najít apartmán nebylo jednoduché, i když jsme měli adresu zanesenou v mapách. Po chvíli bloudění jsme nakonec našli odemčený apartmán s instrukcemi přelepenými na dveřích. Ubytování přes Airbnb jsme měli v KITASHIRAKAWA NISHIMACHI. Jednoduše zařízený velký pokoj se spaním na zemi, kuchyňkou, záchodem a koupelnou nám bohatě stačil a vyhovoval. Před spaním jsme ještě vyrazili do nedaleké restaurace na jídlo. Příjemně nás překvapilo obrázkové meníčko, z kterého nebyl problém si objednat.
3. den Kyoto – Chrámy, Strong a zábava
Třetí den jsme byli ráno pořádně odpočinuti a připraveni na pěší túru po nedalekých chrámech. Bezvadná věc na Kyotu je, že ať se vydáte kamkoliv, vždycky dojdete k nějakému chrámu nebo jiné památce, protože jich tady je nepřeberné množství. První naší zastávkou byl chrám Ginkakudži. Vstupné bylo cca 200,- Kč. Jedná se o jeden z nejznámějších chrámů v Kyotu. Díky své poloze na kraji města není tolik navštěvovaný, ale rozhodně stojí za návštěvu. Komplex obklopuje nádherně upravený park s jezerem.
Sluníčko pěkně pařilo, takže jsme se postupně začali shánět po nápojích i restauraci na oběd. Jako první jsme narazili na obchod. V nabídce místních nápojů jsme objevili nápoj pod značkou „Strong“. Na obalu bylo nakreslené různé ovoce (liči, citrony, jablka…). Rozhodli jsme se ho vyzkoušet. Strong nám opravdu zachutnal, a každý si koupil několik plechovek na později. Nevšimli jsme si, že nápoj má 9% alkoholu a po celém dopoledni bez jídla každému dvě plechovky stačili k hodně dobré náladě😀
K obědu jsme si dali smažené kuřecí kousky s rýží, polévkou a zelím. Moc jsme si pochutnali a vzhledem k hladině alkoholu to byl velice veselý oběd s obtížným ovládáním hůlek.
Po obědě jsme se vdali k chrámu Schinnyodo, který leží na menším kopci obklopen zelení. Toto místo je úžasně klidným místem vhodným pro odpočinek a procházky (v době kdy tam nepobíhá 6 Čechů v náladě 😊). Nutno podotknout, že jsme nikoho nerušili, ctili historii místa a chovali se slušně 😊
Další zastávkou byl kyotský imperiální palác „Kyoto Imperial Palace“. Po cestě sem jsme museli zdolat Kamo River. Vzhledem k venkovní teplotě a stavu vody jsme ji přebrodili a nebyli jsme rozhodně jediní.
Samotný Imperial Palace je v rozlehlém parku, který zahrnuje ještě další významné budovy. Bohužel jsme sem dorazili docela pozdě a na prohlídku už nebylo pořádně vidět. Zdejší park využívají místní k setkávání, cvičení, relaxaci a sportování.
Polovina expedice vyrazila zpět na ubytování, ale my šli dál do města, abychom nasáli víc z nočního města. Rušné centrum města je opravdovým kontrastem ke klidné okrajové části, kde jsme strávili většinu dne. Tolik neonů pohromadě jsem nikdy neviděl. Došli jsme až k vlakovému nádraží, kde je krásně nasvícená Kyotská věž „Kyoto“.
Po cestě zpět na ubytování jsme ještě rezervovali 6 kol na příští ráno.
4. den – Kyoto na kole a bambusový les
Počasí nám znovu přálo (kolem 30 a sluníčko), takže jsme se na kola opravdu těšili. Cestou jsme potkali dva neplánované chrámy Jyoji a Hyakumanben Chioji. U druhého jmenovaného byl ohromný zvon s kládou, která si úplně říkala o rozpohybování a zazvonění si. Z popisu u zvonu, který byl hodně špatnou lámanou angličtinou, jsme vydedukovali, že zazvonit každý může. Opak byl pravdou. Po tom, co jsme první dva stihli zazvonit přišel mnich, který nás se zenovým klidem upozornil, že bychom to neměli dělat a zase odešel.
Po vyzvednutí kol jsme se vydali k prvnímu cíli, což byl Imperial Palace a Kyoto Gyoen. Odtud jsme vyrazili ke Kinkakuji Temple (neboli Zlatý chrám). Ukázalo se, že jízda po čtyřproudé rychlostní silnici na kole tu není absolutně žádný problém. Větším problémem bylo špatně odhadnuté měřítko mapy, a tudíž i navigace klikatými uličkami ke správnému cíli. Po cestě, která byla delší, než jsem čekal, jsme narazili na několik chrámů a chrámový komplex Daitokuji Temple. V tomto ohromném komplexu je 24 chrámů. To ho činí největším v Kyotu. Projížděli jsme ho na kole jen tak rychle, ale dokázali bychom zde strávit klidně celý den. Odtud jsme už dojeli bez přestávek až ke Kinkakudži.
Poprvé jsme zažili opravdu masový turismus. Kamkoliv se člověk hnul, čekal nějakou frontu. Pracovníci chrámu museli směrovat turisty, aby nedocházelo k prodlevám a nezvladatelným zácpám. Po celou dobu návštěvy jsme byli obklopeni ze všech stran a nebylo možné si v klidu tuto nádhernou zahradu s jedinečným Zlatých chrámem využít. I přes nepohodlí a nemalé vstupné jsme nelitovali návštěvy a pomalu pokračovali k „Bamboo forest“.
Tím, že jsme po cestě ke Kumkakdži jeli převážně do kopce, jsme si teď užívali převážně svižnou jízdu z kopce a během hodiny dojeli k lesu na vnějším okraji Kyota. Na rozdíl od předešlé jízdy jsme jeli téměř rovně, a hlavně pořád po jedné ulici, takže nebylo téměř možné se ztratit.
Do Bambusového lesa jsme dorazili navečer, ale ještě jsme ho stihli projít. I zde bylo docela hodně lidí, ale převážně domorodci z Kyota, kteří sem jezdí za odpočinkem. Viděli jsme i několik mladých dvojic v tradičním slavnostním zdobeném kimonu.
Cestu na kole zpět jsme absolvovali po tmě. Kdybychom věděli, kudy vlastně jedeme, asi by to nebyl problém a za hodinku bychom kola vraceli, bohužel jsme několikrát špatně uhnuli, a nakonec najeli asi o 10 kilometrů víc, než jsme měli.
5. den – Ósaka
Ráno jsme se vlakem vydali do třetího největšího města Japonska – Ósaky. Zajímavostí je, že při cca půl hodinové jízdě vlakem jsme vůbec nevyjeli z městských oblastí. Železnice vede převážně v nížině což pro Japonce znamená rovnou plochu, kde se dá stavět nebo něco pěstovat 😊
V Ósace jsme měli jenom jeden vytyčený cíl a to světoznámý „Osaka Castle“. K zámku není nijak těžké dojít z vlakové zastávky „Temabashi Station“. Orientaci dost zjednodušuje fakt, že hrad je na menším kopci v rozsáhlém parku. Kolem hradu je několik vodních ploch, kde jsou k vidění vodní želvy. Hrad postavený v druhé polovině 16 století byl několikrát poničen a znovu opraven nebo postaven. V současnosti se jedná v podstatě o repliku, ve které je muzeum historie tohoto místa. Mně osobně se nejvíce líbilo nejvyšší patro, odkud byl nádherný výhled na okolní parky a na celou aglomeraci.
Po zbytek dne jsme se potulovali po městě, narazili jsme na několik chrámů v okolí (Horikoshi Shrine, Yasui Tenmangu, Shitennoji Honbo…) a došli do zábavního centra (Minami) s Osackou věží – Tsutenkaku. Tady jsme si poprvé pořádně prohlídli zvláštní typ prezentace jídelního lístku, který spočíval v tom, že všechna jídla jsou vytvořena z umělé hmoty (neuvěřitelně věrohodně). Minimálně zajímavé jsou takto prezentované sirové steaky a polévky 😀
Před odjezdem zpět do Kyota jsme ještě vyrazili na Umeda Sky Building, která je hned vedle nádraží. Dostali jsme se k ní asi 400 metrů dlouhým tunelem. Budova vysoká 173 metrů postavena jako dvě věže propojené „pohyblivou“ observatoří ve 39 patře. Do nejvyššího patra vedou eskalátory v prosklených tubusech. Tento zážitek není vhodný pro klaustrofobiky a lidi trpící akrofobií. Je odsud krásný výhled na celou Ósaku a přilehlé oblasti. Až do 39 patra je možné vyjet zdarma. Observatoř je zpoplatněna.
6. den – Nara
Do historicky prvního hlavního města Japonska jsme se vydali řádně vybaveni svačinou v podobě rýžových chuťovek, které jsme objevili na nádraží. Jedná se o lepící ochucenou rýži s hovězím, kuřecím, tuňákem… obalenou v mořských řasách, nebo bez obalu. Mně osobně nejvíc chutnala variace s vepřovým a oříšky. V samoobsluze mě překvapilo několik věcí. Při nákupu alkoholu jsme museli potvrdit kliknutím na obrazovku, že nám bylo 18 let. Teplé nápoje (káva, čaj…) v plechovkách mají vyhřívaný regál, aby byly opravdu teplé a poslední věc, která mě překvapila bylo, že Japonci mají suši především jako svačinu na cestování, takže čerstvé suši lze koupit ve většině obchůdků na nádraží.
Nara je krásné menší město asi půl hodiny od Kyota. Poprvé jsme se na nádraží setkali s dobrovolníky, kteří aktivně chodili za turisty a snažili se jim anglicky poradit a nasměrovat je. Nebylo by nic zvláštního na dobrovolnících, kdyby se nejednalo o důchodce 😊 Překvapilo nás, že s námi dokážou komunikovat v angličtině, protože do té doby jsme i s mladší generací mělo docela problémy. Orientace ve městě není složitá, stačí jít s davem po hlavní ulici.
Na pár kilometrech se zde nachází velké množství parků a chrámů. Specialitou města jsou narští jelínci, kteří tu ve hojném množství chodí mezi turisty a vcelku ochotně se s nimi fotí 😊 Každý si může koupit za drobný poplatek rýžové placky, kterými pak jelínky krmí. Po celém městě jsou varovné cedule o nebezpečnosti jelínků. Člověk se na nich dozví, že ho jelínek může kousnout, kopnout nebo do něj dokonce strčit 😀
V Naře jsme prošli několik chrámů: Tadaiji Temple, Horyuji Temple a Kasuga Taisha. Celé město je plné zeleně a nejrůznějších staveb (pomníků, sloupů, oblouků, bran, památníků, honosných domů…). Poprvé jsme zde narazili na pouliční prodejce a stánky s občerstvením, které byly součástí nějakých slavností. Jídlo se tolik nelišilo od stánkového prodeje u nás (smažené brambory ruzných tvarů,, grilovaná masa a chobotnice…), ale nazdobení finálního produktu bylo úplně někde jinde. Dali jsme si něco, co vypadalo jako silný bramborák se slaninou zalitý pálivou a jemnou omáčkou. Jako bramborák to nechutnalo, ale bylo to dobré.
Nara určitě stojí za návštěvu a člověk by tu mohl strávit určitě déle, než jeden den. Město je ideální k procházkám, relaxaci a objevování ukrytých zákoutí. Ale pozor na jelínky!!! 😁
7.den – Nagano
Každý Čech jedoucí do Japonska má povinnost navštívit Nagano, kde jsme vyhráli zlaté medaile v ledním hokeji na Olympiádě. I my se tam vydali. Nejrychlejší cesta byla z Kyota přes Tokyo do Nagana. I když je to cca 850 kilometrů, cesta trvala jenom 4 a půl hodiny, takže jsme po obědě byli na místě. Hned po příjezdu na hlavní nádraží je možné se vyfotit se symbolem olympijských her.
V Naganu se zrovna konal květinový festival. Na hlavní ulici, kterou jsme šli k ubytování byly davy lidí obdivující nejrůznější spolky, které předváděly tradiční taneční vystoupení. Mimo tance byla ulice pokryta obrazci vytvořenými z okvětních lístků.
Samotné Nagano nemá moc co nabídnout a většina sportovišť z Olympiády je mimo město nebo na jeho okraji. Dominantou města je chrám Zenkoji Temple postavený v 7 století. V tomto chrámu je uložena první soška Buddhy, která byla dovezena do Japonska po rozvoji budhismu v šestém století. Kromě samotného chrámu je velice zajímavá majestátní vstupní brána Niomon. U tohoto chrámu, před kterým stála nádoba plný vonných tyčinek pro štěstí, jsem si uvědomil, že mi budhismus přijde jako velice komerční náboženství. Na každém kroku je možné koupit si něco budhistického pro štěstí nebo zapálit vonnou tyčinku pro štěstí.
Ubytováni jsme byli v netradičním pensionu Worldtreck Dinner & Guesthouse Pise. Naplno jsme si zde mohli užít minimalistický pokoj, který byl široký přesně na šířku dvoulůžkové postele plus metr před postelí, a to bylo vše 😊
Bohužel jsme měli na Nagano jenom jeden den, takže jsme neměli možnost podívat se do okolních hor, kde se pořádaly Olympijské hry a je zde množství chrámů, lázní a možností trackingu.
8. den- Tokio
Poslední den platnosti pasu na železnici jsme využili na cestu do Tokia a po Tokiu. Na hlavním vlakovém nádraží jsme si rovnou za cca 2500,- Kč koupili další pas. Tentokrát pas na oblast kolem Tokia (železniční doprava kolem Tokia, hora Fuji, Niko).
První zastávkou v Tokiu (po odložení batohů na hotelu Harumi Grand Hotel) byl park Ueno. Původně jsem chtěl jít i do zdejší ZOO na pandu. Vzhledem ke kilometrové frontě na lístky, jsem si to rozmyslel a s ostatními pokračoval v procházce po parku k chrámu Kaneiji a místnímu hrřibovu Yanaka. Zbytek odpoledne a večer jsme strávili v okolí stanice Nippory, kde je spousta menších krámků s čaji, potravinami, starožitnostmi, oblečením… a následně večer v zábavní/nákupní čtvrti Ginza. Tato část města označována také tokijskou „Pátou Avenue“ je opravdu pulzujícím místem plným lidí, drahých obchodů a hlavně všudypřítomných neonů. Je zde i nemálo několika patrových domů, věnovaných anime a hracím automatům. Do všech těchto zábavních domů je zakázán vstup s alkoholem. Abychom měli rozšířené zorničky a vyvalené oči jsme stejně žádný alkohol nepotřebovali, stačili neony a nadšení hluční Japonci 😀
9. den- Tokio
Ráno jsme se vypravili na místní rybí trh, kde se prodá okolo 90 % všech ryb, které jsou v Japonsku zpracovány. Brzy ráno se zde koná aukce prodeje tuňáků. Tato aukce má omezený počet míst, takže jsme se ani nesnažili tam být tak brzy. Najít trh na břehu řeky, není nijak složité, což se nedá říct o orientaci v něm.
V ohromných halách jsou stovky prodejců ryb a mořských plodů, všude teče voda a litá ledová tříšť. Návštěva takového rybího kolosu je k nezaplacení 😊Člověk se tu musí mít neustále na pozoru, aby ho netrefila letící ryba, neuklouzl po čemsi kluzkém nebo ho nepřejel vozík. Kromě rybího trhu je zde i menší trh s ovocem a zeleninou. Ten už není tak zajímavý ani akční, protože nás tam neohrožovaly létající ryby. I přes velikost areálu není potřeba zde trávit více než hodinu a půl.
V okolí trhu jsme potkali snad jediné sušárny (restaurace zaměřené na suši) za celou dobu v Japonsku. Je pravda, že jsme je vyloženě nevyhledávali ani se moc nezdržovali v centrech měst. Kromě sušáren jsme narazili i na jednu specifickou restauraci/stánek s ramenem. Specifická byla v tom, že jsme si museli objednat z automatu, na kterém nebyly ani obrázky ani latinka. I tak jsme zde měli ten nejlepší ramen za celý pobyt.
Dostatečně načichlí rybinou jsme se vydali soukromou linkou metra do muzea Miraikan (The National Museum of Emerging Science and Innovation). Očekávání od tohoto muzea byla veliká, bohužel však nenaplněná. Cesta tam a zpět soukromou společností plus vstup do muzea rozhodně nepřinesl alespoň malé uspokojení. Toto muzeum rozhodně nedoporučuji.
Zbytek dne byl mnohem lepší. Vyrazili jsme k chrámu SENSŌ-JI a nedaleké ulice Nakamise. V této oblasti je velké množství stánků s krásnými a zároveň ne drahými suvenýry (meče, čaj, porcelán, panenky, sladkosti…) a menších restaurací. Zároveň je odtud nádherný výhled na Tokio Skytree.
10. den -Nikko
Nikko leží cca hodnu cesty severně od Tokia (cca 140 km) a je častým cílem turistů z Tokia. Ve městě a přilehlém národním parku je množství naučných stezek, teplých pramenů, vodopádů a tři památky UNESCO – svatyně Tóšógú, svatyně Futarasan a chrám Rinnódži. Vyrazili jsme sem především za odpočinkem v přírodě a za místními památkami. Je možné si koupit vstupenku do 5 chrámů. Přišlo nám to zbytečné, když jsme se chtěli podívat jenom do jednoho.
Město působí horským klidným dojmem s poměrně velkým množstvím návštěvníků. Nicméně pokud půjdete k památkám pěšky, půjdete téměř sami, protože všichni jezdí turistickými autobusy. Nedá se mluvit o masivním turismu a podřizování místních turistům. Narazili jsme zde na malou restauraci, kde nám její majitel vyprávěl o městu a ukázal knihu návštěv, kde sbírá pozdravy z celého světa.
Chrám Rinnódži byl bohužel v rekonstrukci, takže jsme navštívili svatyni Tóšógú. Svatyně je velice důležitou japonskou kulturní památkou a jsou zde uloženy dva meče, které jsou Národními poklady.
Notno podotknout, že místní prostředí a chrámy si skutečně zaslouží být zapsány na UNESCO listu, protože jsem tolik krásných staveb na jednom místě v tak unikátním prostředí neviděl. Každá budova, chrám i brána je zde naprosto jedinečná.
Velké překvapení pro nás bylo, když jsme tady narazili na českou rodinku, vedle které jsme seděli v letadle po cestě do Japonska. Čecha mezi Japonci není kupodivu problém rozeznat 😀.
11. den -Hora Fudži
Vzhledem k velké oblasti kolem hory, není úplně jednoduché vybrat místo, kam vlastně vyrazit. Nakonec jsme se rozhodli vyrazit do oblasti u jezera Kawaguchiko severně od Fudži. díky tomu, že jsme byli v Japonsku na jaře, nemuseli jsme řešit otázku, zda se vydat na vrchol hory, který je přístupný pouze v červenci a srpnu. K cestě jsme využili místní železnici, na které jezdí krásně malovaný a zdobený motoráček s nádherným dřevěným interiérem. Menším mínusem je, že vlak posledních 15 kilometrů jede asi 45 minut kvůli nízké rychlosti.
Říká se, že na Fudži je potřeba výborného počasí, aby nebyla v oparu. Nevím, jak přesně tohoto počasí docílit, takže jsme ji v mírném oparu měli. Většinu dne jsme se procházeli po okolí jezera s výhledem na horu. Kontrast mezi klidným jezerem a pulzujícími městy je neskutečný. Člověk si tady může opravdu odpočinout a načerpat nové síly. Strávili jsme zde většinu dne a došli si na ramen, který byl zase úplně jiný než v jiných částech Japonska.
12. den – cesta zpět
Poslední den jsme strávili procházením po Tokiu a sháněním posledních suvenýrů. Objevili jsme několik obchodů, kde se vše prodávalo za 100 Jenů, což je asi 20 korun. Nakoupili jsme tady především nejrůznější sušenky se zeleným čajem a misky na ramen. Zpět na letiště jsme jeli vlakem (jak taky jinak). Špatně jsme si spočítali platnost pasu na železnici, takže jsme jeli načerno. Ve vlaku nás do té doby nikdy nikdo nekontroloval (kontrola je vždy už na nádraží), až poslední den. Samotná průvodčí jenom koukla na pas a taky nezjistila, že už vlastně neplatí. K problému došlo až v době, kdy už jsme věděli, že jedeme na černo a potřebovali jsme projít kolem kontroly na zastávce u terminálu. Bohužel si obsluha všimla, že pasy jsou propadlé, ale když jsme se dušovali, že jsme jenom přejížděli od terminálu k terminálu a že jsme to nevěděli, nechali nás jít. Bylo na nich vidět, že nám to opravdu nezbaštili, ale japonská nátura jim nedovolila se s námi dohadovat a dát nám pokutu.
Před odletem jsme si za poslední peníze koupili Strong, který jsme vezli na ochutnání domů a vyrazili směr Istanbul potažmo Praha.
Celkový dojem
Většina lidí si myslí, že Japonsko je drahá země. Já tento názor nesdílím. Samozřejmě je možné za dovolenou tady utratit 100 000 za 14 dní, ale rozhodně to není nutné. Ubytování, strava i doprava se zde dají sehnat za stejné peníze nebo i levněji než v České republice. Z Japonska jsem si odvezl spoustu zážitků a vzpomínek na krásná místa (a dvě kila zeleného čaje Sencha). Určitě je zde velké množství dalších míst, která by bylo dobré navštívit, takže nevylučuji, že se sem jednou vrátím. Japonsko je velice hornatou zemí, a není se čemu divit, když je zastaven každý kousíček rovné plochy, na kterém není rýžové políčko. Každému, kdo se sem chce vydat a nechce trávit zbytečně moc času ve vlaku, doporučuji koupit si stejný pas, jaký jsme použili my. Není to sice nejlevnější možná varianta, ale porovnání cena/rychlost/výkon, je pořád výhodná.
Za celou dobu v Japonsku jsme nezažili žádné zpoždění. Jedno jsme viděli na vývěsné ceduli. Byly to 3 minuty s odůvodněním – zemětřesení 😀
Úplně nakonec přidávám Japonskou specialitu, což jsou hranatá krátká auta, která se dobře vejdou do malých domků, garáží a parkovišť. Přesně zobrazují místní přístup k využívání minima místa s maximálním užitkem 😊
