Istanbul

Tradičně jsem chtěl dát Aničce k Vánocům cestovatelský dárek. Mam udělaný seznam destinací, kam ji chci vzít, a když se vyskytnou zajímavé letenky do některé z nich, koupím je. Nebudu psát svůj seznam, aby byla příště zase překvapená 😊 Tentokrát se objevila akce s Pegasus airlines do Istanbulu (vysoko na seznamu) v první třetině roku 2020. Letenky stály cca 118,- € za oba bez odbaveného kufru. Kvůli různým jiným akcím nebylo možné letět až v březnu nebo dubnu, takže volba padla na konec února. Ze statistik průměrné teploty a srážkového úhrnu jsem nebyl úplně nadšený, ale nad námi vždy svítí sluníčko.

• Destinace: Istanbul
• Jazyk: turečtina
• Měna: Turecká lira (1TL = cca 3,8,- CZK v roce 2020)
• Počet obyvatel: cca 16mil
• Rozloha: 5 343 km²
• Doba letu z ČR: cca 2,5 hod
• Internet: Turecko není v EU, naše neomezené tarify nefungují.
• Cena na 5 nocí pro 2: cca 12 500,-Kč (letenky, parkování u letiště, ubytování se snídaní, vstupy, MHD, jídlo, suvenýry…)

Ubytování jsem začal hledat až po předběžném prostudování zajímavostí v Istanbulu, abych věděl vhodnou oblast. Vybral jsem historickou část Sultanahmet, kde je Hagia Sofia, Modrá mešita i Cisterna Jerabatan. Vzhledem k nízkým cenám jsem chtěl i snídani. Na 5 nocí jsem našel úžasný penzion 3 minuty chůze od zmíněných pamětihodností za 155,- €. Tentokrát jsem se zaměřil, krom ceny, ještě na hodnocení snídaní, které byly hodnoceny jako fantastické (a také byly). Snad se mi ještě nikdy nestalo, abych po první rezervaci následně nenašel něco lepšího a rezervaci nezměnil 😊 Fotky snídaní na střešní terase s výhledem na Bospor a asijskou část mě dostaly. Pár dní před odletem jsem našel ubytování na podobném místě se stejně dobrým hodnocením se snídaní za polovinu ceny, takže šlo cestovat daleko nízkonákladověji, než jsme nakonec jeli my.

Odlet

Pegasus nemá při checkinu zabudovanou funkci rozhazování dvojic od sebe, nebylo tak potřeba dokupovat seating. V den odletu jsme překontrolovali všechny potřebné věci, špunta odveleli k babičce na hlídání, zabezpečili barák a vyrazili na letiště. Tentokrát jsem auto nechával na zaparkujlevne.cz, které jsem našel na netu s výborným hodnocením. Když jsme dorazili na místo kousek od letiště, nechtělo se nám u velké polorozpadlé budovy věřit, že jsme na správném místě, ale veliká cedule s názvem firmy byla dost velká. Kolem nás procházeli „sociálně slabší až vyloučení“ spoluobčané a na telefonní číslo uvedené na bráně se nešlo dovolat. Na třetí pokus jsem před číslo zadal ještě +420 a dovolal jsem se. Pán mi na dálku otevřel vrata na „dvůr“ a navigoval, kam zajet. Dvůr při nejlepší dobré vůli neoplýval ani čistotou ani bezpečností, ale co už, auto jsme někde nechat museli a hodnocení to tady má super. Pro jistotu jsme v autě nenechali vůbec nic (krom volantu). Po chvíli přijela bílá dodávka, která nás za pár minut odvezla na letiště.

Do odletu zbývalo dost času plus půl hodina zpoždění a tím pádem čas na oběd. Chtěl jsem najít novou restauraci Praha, bohužel se nepovedlo, snad příště 😊 Před nástupem do letadla jsme ještě koupili předraženou vodu a už se těšili na let.

Po příletu a letištních kontrolách byl plán jasný. Vyměnit část peněz, sehnat Istanbul Kart a nastoupit do autobusu společnosti Havabus směr Kadıköy, chytit poslední loď v 8:40 (podle internetu) do Eminönü, a najít hotel.

Kvůli menšímu zpoždění jsme museli hodně pospíchat, abychom stihli loď, prolítli jsme kontrolou, vyměnili peníze (kurz nebyl strašný, ale nejlepší byl kolem Nové mešity a Taksimu), vyběhli před halu, ale automat na koupi karty nikde. Na nádraží už stál autobus s nápisem Kadıköy. Chtěl jsem ještě kouknout po automatu, ale jelikož autobus začal odjíždět, rozběhli jsme se k němu, a ještě stihli naskočit. Podle informací na internetu měl během cesty přijít někdo a prodat nám lístky. Po chvíli mi došlo, že nesedíme v Havabusu, ale v MHD, které nejede do přístavu hodinu, ale hodinu a půl. Nejenom, že nestihneme loď, ale ještě jedeme načerno. Na mapách jsem aspoň sledoval, jestli jedeme do přístavu, a ne jenom kamsi do čtvrti Kadıköy.

Istanbul Kart je přenosná dobíjecí karta na městskou hromadnou dopravu (tramvaj, metro, lodě, autobusy) v Istanbulu. Její pořízení stojí 8TL. Všechny vhozené peníze do automatu jsou automaticky načteny na kartu. Jedna kartu může využívat až 5 lidí, stačí si ji vždy po průchodu přes turnikety podat. Díky kartě je každé jízdné zlevněné a nákup karty se vyplatí už po prvním přejetí přes Bospor.

Naštěstí jsme opravdu dojeli do přístavu, koupili v automatu Istanbul Kart a šli prozkoumat přístav. Informace na internetu nebyly pravdivé a my v 9 odfrčeli směr Eminönü. Samotná plavba přes Bospor s výhledem na noční panorama Istanbulu je zážitek k nezaplacení, ale jízda stála jenom 4TL.

Po „přistání“ stačilo jít podél tramvaje, která tady má jenom jednu linku, a došli jsme až k Hagia Sofia. Odtud už to bylo jenom kousek uličkami k hotelu. Naštěstí jsme ho trefili na první dobrou 😊 Po checkinu jsme hned vyrazili na večeři, bylo už skoro 10 hodin, do nedalekých restaurací. Chvíli nám trvalo zvyknout si na nahánění do restaurací ze všech stran. Nakonec jsme našli hezkou restauraci s výborným kebabem 😊

Penzion Marmara Guesthouse má cca 12 pokojů ve 4 patrech. Pokoj byl sice malý, ale postel pohodlná a vše čisté. Personál se snažil pomoct se vším možným a snídaně opravdu dostály svému hodnocení a vždy jsme se přejedli.

Náš pobyt jsem neměl detailně naplánovaný. Měl jsem rozvržené části města, které chci navštívit po dnech s tím, že podle předpovědi počasí v nejhezčí den vyrazíme na plavbu po Bosporu k Černému moři. První den mírně poprchávalo, druhý polojasno a pak už jenom sluníčko.

1.den Sultanahmet

Po vydatné snídani jsme se vydali přes Arasta Bazaar k Little Hagia Sophia, kde nebyl jediný turista. Odtud kolem „Obelisk of Theodosius“ k Modré mešitě. Bohužel vzhledem k rekonstrukci byl vstup až od půl 3, nevadí. Přes Sultan Ahmet Park jsme přešli k Hagia Sofia

Vystáli krátkou frontu, zaplatili 72,- TL za osobu a vyrazili dovnitř. Uvnitř je díky kresbám a symbolice docela jednoduše poznat, že se jedná o předělaný křesťanský kostel. Zajímavé je, že se dá dojít do prvního patra úzkým nakloněným „tunelem“ bez jediného schodu. Hagia Sofia, stejně jako většina navštívených pamětihodností, byla v rekonstrukci, ale i přes to člověk dokáže pochopit, proč je to jeden z divů světa, je ohromná, jak to mohli bez moderních vymožeností postavit?. Během návštěvy bylo všude mraky turistů, nedovedu si představit, jak to tady asi vypadá v hlavní sezoně.

Následně jsme vyrazili přes ulici k Cisterna Jerabatan, což je bývalá zásobárna pitné vody a do povědomí mnoha lidí se dostala díky Danu Brownovi a jeho dílu. Vstupné je 20,- TL na osobu a určitě se vyplatí. Více než 300 nasvícených sloupů podpírajících střechu navodí nádhernou klidnou atmosféru. V těchto prostorách se dokonce konají koncerty vážné hudby.

Během přesunu ke Velkému bazaru jsme se zastavili v menším bufetu na oběd a v Nuruosmaniye Mosque.

Na Velký bazar jsem se moc těšil. Miluju prolejzání malých uliček plných krámků (cca 4000) se vším možným. Očekávání byla veliká, ale realita ještě lepší. Nádherně naaranžované obchůdky s keramikou, kořením, oblečením, starožitnostmi a sladkostmi jsou pastva pro oči. Jediné, co by náš zážitek ještě zlepšilo je, kdyby nás pořád někdo netahal do krámku a my si mohli sami prohlídnout co se nám líbí.

Od Velkého bazaru jsme uličkami došli kolem univerzity ke starému akvaduktu Valens Aqueduct. Tou dobou už jsme byli docela ušmajdaní, takže jsme zpět k otevřené Modré mešitě jeli tramvají.

Překvapivě tam byla větší fronta než do Hagia Sofia, i když se neplatilo se žádné vstupné. Z fronty místní naháněč odebíral Turky a pouštěl je jiným vstupem. Nevím, proč nemuseli projít stejnou bezpečnostní kontrolou, jako všichni ostatní. V Modré mešitě jsem už byl, během stopoveru v Istanbulu, takže jsme se tady nezdržovali moc dlouho. Bohužel část mešity byla uzavřena kvůli rekonstrukci a kvůli značně zkrácené návštěvní době bylo všude hrozně moc lidí. Ač většinou nečtu žádné poučné cedule, před Modrou mešitou mě zaujalo několik cedulí o muslimech- rodina, vynálezy, Alláh…

Pořád jsme měli ještě dost času a sil, takže jsme kolem pravé strany Hagia sofia vyrazili k Paláci Topkapi (do kterého jsme nešli) a odtud „dobloudili“ uličkami k přístavu, Nové mešitě a přilehlému trhu s kořením .

Trh s kořením je mnohem menší než Velký bazar, a tak nějak sterilnější a unifikovaný. Všichni prodejci nabízejí téměř to samé, všichni jsou stejně přívětiví a každý nás zval na jejich čaj a ochutnávku. Nakonec jsme si tady koupili talíř z keramiky na památku.

Tou dobou už jsme měli v nohách cca 18 kilometrů, takže byl čas najít po cestě zpět do hotelu restauraci a dát si něco dobrého k jídlu. V jedné ze zapadlejších uliček jsme našli menší rodinnou restauraci, kde jsme si dali kebab a výborný sýrový pide. Pravý jehněčí kebab grilovaný na ohni nám přirostl rychle k srdci a nemá nic společného s kebabem v Čechách. Nakonec jsme den uzavřeli s 20 km v nohách.

2.den Karaköy, okolí Gelata tower, Beşiktaş a Kadıköy

Po prvním šmajdacím dni jsme chtěli dát trošku odpočinout nohám a víc i využívat MHD (nepovedlo se). Po snídani jsme vyrazili rovnou dolů k Bosporu a spodem obešli celý Sultanahmet s výhledem na Topkapi na jedné straně, asijskou část na druhé a Galata tower před námi.

Do Karaköy jsme přes Zlatý roh přešli po Galatském mostě. Most má dvě patra. V nižším je mraky restaurací s velkými poutači na „balik ekmek“, což je tradiční sendvič s grilovanou rybou za 15,- TL, a na horním stojí všude po obou stranách rybáři, dnes už spíš jako turistická atrakce. Hned za mostem vlevo je menší rybí trh , je cítit už z dálky, který stojí za krátkou návštěvu. Naším cílem byla Galatská věž (neříkat Gelato bridge- zmrzlinová věž), ke které jsme do kopce jeli pomocí 800m dlouhého „Tünel“ (součást MHD). Není těžké ho najít, jsou na něj všude u mostu cedule. „Tünel“ končí na začátku ulice „Istiklal Street“, ze které je potřeba sejít kus zase zpět k věži. Po cestě jsme ještě koupili všudypřítomné freshe za pár korun.

Galatská věž je poslední část janovské pevnosti. V minulosti byla používána jako rozhledna k hlášení požárů ve městě. Paradoxně sama několikrát vyhořela a měnila svou podobu. Věž je oblíbeným místem pro turisty i místní obyvatelstvo především v době západu slunce. My zde byli ráno a stejně čekali asi půl hodiny na lístky (40,- TL za osobu) a výtah nahoru. Po výjezdu výtahem, tady jsou záchody, je potřeba ještě vylézt asi 30 schodů nahoru na vyhlídku. Ač je tady cedule v několika jazycích, že se má chodit doprava, spousta lidí chodí opačně a způsobuje „zácpy“. Měli jsme dobrou viditelnost a mohli tak zkontrolovat kudy všude jsme předchozí den chodili a kde ještě budeme chodit.

Orientace v Istanbulu není z mého hlediska vůbec složitá. Stačí si pamatovat, kde jsou velké budovy (Hagia Sofia, Nové mešita, Univerzita), Zlatý roh, Bospor (podél kterého jede v jedné části tramvaj) a člověk se snad nemůže v těchto místech ztratit, takže bezcílné potulování se uličkami bez navigace je bez strachu ze zabloudění. Stačí vědět směr chůze a orientace je jednoduchá.

Od Věže jsme jinou uličkou došli zpět k „Istiklal Street“, takový český Václavák, vedoucí k velkému náměstí Taksim , kam také jezdí autobusy z letiště. Ulice je plná obchodů s oblečením, restaurací, hotelů a kebabáren s těma největšíma kebabama, co jsem viděl. Vedle ulice jsme potkali dva zapadlé kostely. Jedním z nich je moc hezký kostel Saint Antoine , který je velice nenápadný a uvnitř modře nasvícený.

Taksim je vhodné brát v potaz jenom kvůli jeho velikosti a jako orientační bod s metrem, jinak jsme tu nic zajímavého neobjevili. Z náměstí jsme uličkami sešli zpět k Bosporu k „Duhovým schodům“ a menší mešitě na pobřeží Kilic Ali Pasa Mosque.

V rámci ušetření pár kroků jsme došli na nejbližší tramvaj a dojeli na konečnou k empírovému Paláci Dolmabahçe navržený architektem Karabetem Balyanem a jeho synem studujícím ve Francii. Budova je ohromná a nádherná, dovnitř jsme se nakonec nevydali, ale i zvenčí ji stojí za to vidět. Navíc hned naproti je fotbalový stadion Vodafone arena Beşiktaş Istanbul, ke kterému zrovna proudily davy lidí na zápas. My se vydali v opačném směru (od stadionu) k přístavu Besiktas, odkud jsme lodí chtěli přejet do asijské části Kadıköy. Loď nám jela až za půl hodiny a my se mohli podívat po okolí. Mezi přístavními „halami“ jsme našli několik desítek děl všech velikostí a druhů, každý si vybere to své 😊.

Po přistáni v Kadıköy nás čekal šok. Ze všech stran se hrnuly davy lidí. Netušili jsme kam ani proč, ale všude bylo moooc lidí. Šli jsme s davem, jinak to ani nešlo, nahoru od přístavu do malých úzkých uliček, kde se mísilo tržiště s kamennými prodejnami a velkým množstvím kaváren, cukráren a restaurací. Asi jediným cílem turistů v okolí několika ulic je socha býka. Zastavili jsme se v jedné z méně frekventovaných ulic v kavárně na horkou čokoládu a něco sladkého. Bohužel se nám poprvé stalo, že jsme dostali meníčko jenom v turečtině a nikdo z personálu neuměl anglicky. Čokošku jsme stejně dali 😊. Během „bloudění“ v uličkách jsme ještě potkali různé zavěšené dekorace, ale nejvíc nás zaujala ulice plná barevných deštníků. Celé okolí přístavu je rájem pro milovníky nakupování všeho druhu a bezcílným potulováním se. Zpět jsme znovu dojeli lodí a účet uzavřeli na 22 nachozených kilometrech.

3.den Plavba po Bosporu

Třetí den mělo celý svítit sluníčko, což pro nás bylo jasné znamení, že máme vyrazit na plavbu. Rozhodoval jsem se mezi Princovými ostrovy a Bosporem. Zvítězil Bospor. Denní plavby začínají v přístavu Eminönü a po příchodu sem obklopí každého turistu dav naháněčů s nejlepší nabídkou předražených plaveb. Jediný, kdo nenahání, je společnost Şehir Hatları, provozující i MHD. Její prodejní stánek je vpravo od Galatského mostu cca 200 metrů. Zpáteční jízdné stojí 25,- TL na osobu, odjíždí se v půl 11 dopoledne a návrat je kolem 5 večer. Ještě ve frontě na lístky se nás snažilo přetáhnout několik jiných společností k nim.

Loď postupně zastavuje ještě v několika přístavech, kde skoro nikdo nepřistoupil, takže zůstala téměř prázdná. V hlavní sezoně to asi bude vypadat úplně jinak. Postupně jsme podpluli pod Bosporským mostem a mostem sultána Mehmeda Dobyvatele. Cesta trvá cca 2 hodiny a na palubě je jak záchod, tak možnost zakoupení občerstvení. Většinu cesty jsme strávili na horní palubě pozorováním okolí. Hustě osídlený Istanbul postupně přecházel v méně zahuštěné části s malými přístavy a kolonádami. Asijská část pobřeží je zastavěna honosnými domy istanbulské smetánky. Každý dům má svůj bazén a přístup pro loď z vody.

Konečným přístavem plavby je Anadolu Kavağı na asijské části. Dříve malá rybářská vesnička je dnes především jednodenní turistickou destinací. Ihned po přistání se na cestující vrhne několik desítek „naháněčů“ do restaurací, protože po cestě přece musí být každý k smrti vyhládlý. My jsme vyrazili na rozpadlou janovskou pevnost na kopci nad městečkem. Cesta k „Yoros Castle“ je po silnici do kopce následována 187 schody až na vrchol. Na kopci po cestě je několik restaurací, které jsou evidentně častým cílem nejenom turistů, ale i obyvatel z okolí.

Samotná rozpadnutá pevnost nás nijak extrémně nezaujala, ale výhledy z kopce na poslední most před Černým mořem a na druhou stranu jsou úžasné a stojí za námahu. Před cestou zpět, na baštu, jsme se ještě chvíli bavili na účet několika zvláštně se nakrucujících fotky chtivých dam na útesu. Člověk si nedovede ani představit, jak se někdo dokáže nakrucovat a co všechno špulit 😊

Na vzdálenějším kraji přístavu jsme došli do restaurace Kavak Kebap Salonu, na kterou jsem četl dobré hodnocení. Ceny zde jsou opravdu příznivé, dokonce jsme dostali předkrm. „Yogurt mixed kebap“ i „Sauce meat kebap“ byly dobrou volbou. Při placení mě překvapila položka „meze“ na účtu. Ukázalo se, že ten předkrm zdarma na začátku nebyl vůbec zdarma a stál 12,- TL. To nám trochu zkazilo dojem z restaurace. Nevím jestli se má člověk u každé věci ptát, jestli ji platí nebo ne, protože v jiných restauracích se nám stalo, že jsme taky dostali předkrm, který placený nebyl.

Ve 3 hodiny odpoledne jsme nastoupili do stejné lodi, je potřeba nevyhodit lístek, a dojeli zpět do Istanbulu.

4.den Zlatý roh

Název „Zlatý roh“ nemá jasný původ. Někteří název přičítají zlatému zbarvení vody při zapadajícím slunci a druzí zase předpokládají, že dno Zlatého rohu je pokryto zlatem z potopených lodí.

Poslední celý den jsme věnovali oběma břehům podél Zlatého rohu neboli Haliç. Po Zlatém rohu je možné jezdit lodí společnosti Şehir Hatları (MHD) jednou za hodinu v každém směru. Plavbu jsme tentokrát nezačínali už v Eminönü, ale vydali se přes Galatský most a po pobřeží k malé mešitě „Sokullu Mehmet Pasha Mosque“. Oba jsme se shodli, že se nám tato mešita líbí ze všech nejvíc. Není to kvůli tomu, že jsme tam byli s uklízečem úplně sami, ale v mešitě jsou krásné malby a hustý modrý koberec s velkým symbolem uprostřed. Navíc jsou tu hezké čisté záchody 😊.

Dostat se kolem Atatürkůva mostu na druhou stranu k přístavu Kasımpaşa byl trošku oříšek, ale nakonec jsme se tam po přebíhání několika tříproudových silnic dostali. Bohužel jsme přišli dvě minuty po odplutí lodi, ano jezdí tu přesně načas. Šli jsme si najít místo na oběd. Konečně jsme baštili v malé „lokantě“, kde jsme si na pultu ukázali, co se nám líbí a obsluha nám to přinesla. Nevím, jaké jsem měl maso, ale bylo to s rýží dobrý 😊.

Lokanty jsou většinou menší jídelny, kam chodí především místní obyvatelstvo, vaří se typické místní jídlo a ceny jsou nižší než v restauracích. U vchodu bývá delší jídelní pult, s aktuální nabídkou. Není možné si objednat z jídelního lístku. Nás dvě jídla s přílohou a dezert stál 53,- TL

Z přístavu jsme lodí jeli až na poslední zastávku do části Eyüp, kde se nachází čtvrtá nejposvátnější mešita Eyüp Sultan Mosque. V její blízkosti chce být pohřbeno spoustu lidí, a proto přilehlý pahorek je jeden velký hřbitov, který se neustále rozšiřuje. Během naší návštěvy se uvnitř něco konalo, takže jsme se tam radši nehrnuli. V okolí mešity bylo opravdu živo, i se rozdávali sladkosti. V přilehlých uličkách je zase spousta krámků a obchodů. My jsme se vydali směrem zpět do části Balat.

Balat

Balat byl v minulosti útočištěm sefardských Židů, kteří sem uprchli po dobytí Granady katolickým Španělskem. Dostat se do čtvrti přes Haličský most pěšky není vůbec jednoduché. Když už se nám povedlo přes těch 10 proudů najít nadchod, štřádujeme si to po chodníku, který z ničeho nic končí a na druhé straně tříproudové silnice je jenom snížené zábradlí, aby přebíhající jednodušeji přistáli na chodníku. Na druhou stranu je odsud hezký výhled na staré Konstantinopolské hradby.

Balat je úplně jiný než turističtější části Istanbulu. Dal by se nazvat hipsterskou čtvrtí s barevnými domky. Je tady normální každodenní život bez turistů. Budovy jsou nižší i užší a těsně „naňahňané“ na sobě. V ulicích, krom koček a psů, pobíhají hrající si děti, celé rodiny grilují přede dveřmi a je tu běžný provoz. V restauracích nejsou připraveni jenom na turisty, ale hlavně na místní. Kdo se chce vyhnout davům turistů, tohle je místo, kde nejsou 😊

Po čokošce v jedné z mnoha kaváren jsme se touláním do kopce dostali k „Palace of Blachernae“. Šli jsme kolem, obhlíželi bránu a černou kukaň (vstup) a dovnitř nás v podstatě dostrkala ochranka :D. Otevřeli dveře, prostrčili kontrolním rámem, zkasírovali o 20,- TL, zjistili odkud jsme, dali příručku a poslali dál. Ihned jsme pochopili jejich přehnanou ochotu a radost, že nás vidí. Nikdo jiný tady totiž v celém areálu, na hradbách ani v muzeu nebyl. Měli jsme tak dostatek času projít se kolem hradeb, dojít si na nepoužité záchody a prohlídnout si interaktivní muzeum s keramikou. Moc se nám tu líbilo. Kdyby všechna muzea byla takhle „plná“, určitě bych je navštěvoval častěji 😊

Fener

Čtvrť Fener je bývalým útočištěm Řeků, o čemž svědčí několik řeckých staveb například řecký ortodoxní patriarchát (Fener Rum Ortodoks Patrikhanesi) a Kostel svaté Marie Mongolů (Meryem Ana Rum Ortodoks Kilisesi). Je dobré znovu zmínit, že celá čtvrť je v kopci, takže úzké uličky končí u Zlatého rohu. Všude spousta kaváren, restaurací a antikvariátů. Jenom, když jsem se rozhodl, že si dám kebap krájený z toho velkého točícího se na rožni, najednou nebyl nikde žádný k mání 😊. Spokojil jsem se s Köfte v žemli. Uličky jsou nazdobené a „potažené“ světly, večer to tady musí vypadat kouzelně.

Zpět jsme dojeli lodí do Karaköy a ještě se prošli v okolí přístavu, nekoupili placku plněnou špenátem a pomalu šli směrem k hotelu. Pokaždé jsme se snažili jít jinudy. Tentokrát jsme prošli kolem bazaaru s kořením a Nové mešity nahoru do kopce. V ulicích je trh s oblečením všeho druhu. Dovedu si představit, že sem před svatbou vyrazí celá rodina na nákup šatů a obleků za zlomek ceny oproti těm u nás a za ušetřené peníze ještě nakoupí svatební dary a vybavení do baráku. Den jsme uzavřeli na krásných 22 kilometrech chůze 😊

Cesta na letiště

Odlet z Istanbulu byl v půl 1 odpoledne, to znamenalo hned po snídani vyrazit na letiště. Hotel jsme opouštěli v půl 9 a s kufry vyrazili do přístavu na loď směr Kadıköy. Tady se nám tentokrát povedlo najít správný autobus Havabus v levé části autobusového nádraží. První byl plný, ale hned za 5 minut byl přistavený další (ne až za půl hodiny podle časového rozvrhu). Cesta stála 14,- TL na osobu. Po najetí na hlavní silnici jsme v podstatě okamžitě uvízli v zácpě a postupem času se začali strachovat, jestli vůbec stihneme letadlo. Cesta nakonec trvala „jenom“ o půl hodiny dýl. Do letiště nás vpustili po průchodu bezpečnostním rámem, následovala pasová kontrola a další kontrola zavazadel. Překvapivě mi prošla i láhev s vodou, kterou jsem zapomněl vyhodit. Ke gate jsme došli 40 minut před odletem. Kdybychom jeli autobusem o půl hodiny dýl, nestihli bychom to. Let proběhl v pořádku a my se pomalu začali připravovat na návrat do reality 😊.

Shrnutí

Co říct závěrem? Istanbul je krásné rozmanité město, kde se střetává několik kultur a světů na jednom místě a my z něj byli nadšení. Nejvíc mě překvapila čistota celého města. Všude pobíhají vykrmení psi a dobře krmené kočky, ale za nachozených 80km jsme potkali jen 3 bobky na chodníku. U nás stačí vyjít před nádraží a šlápnu do dvou bobanů. Dalším bonusem je přívětivost a ochota lidí. Nestalo se nám, že by na nás byl někdo nevrlý nebo špatně koukal, i když jsme byli v neturistických částech, kde nám nikdo nerozuměl a my nerozuměli jim. K cestování neodmyslitelně patří i bezpečnost. Nikde jsme se necítili v ohrožení a na rozdíl od Prahy a Barcelony nám tady nenabízeli na ulici drogy 😊. Samostatná kapitola by mohla být gastronomie. Vyzkoušeli jsme různé druhy kebabů, salátů a pide a vždy jsme si výborně pochutnali. Nebyl rozdíl v tom, jestli jsme za jídlo dali v bufetu 20TL nebo v restauraci 40,- TL, vše bylo výborně ochucené. Celou dobu jsem si chtěl dát někde baklavu a její různé variace (čokoládové, pistáciové, kokosové…). Nakonec jsem si ji nikde nekoupil, protože v obchodech byly ochutnávky a když jsem si vždy vzal jeden kousek na ochutnání, byl jsem dost přeslazenej na to, abych si ještě nějakou koupil 😀 Každopádně byly výborné. Jediné, co nám tady trochu vadilo, je vysoká míra kouření, takže i v restauracích bývá zakouřeno.

Istanbul je ideální místo pro bezcílné toulání a milovníky vysedávání v nejrůznějších kavárnách Na každém rohu je něco nového k objevování a všude výborné jídlo. Ideální je užít si ho s někým, koho milujete a můžete s ním na tohle krásné město vzpomínat 😊 A ještě lepší je, když ten někdo vůbec nešprká, že musí hodně chodit 😊

Pohled Aničky

Pro mě je Istanbul prostor plný energie. „Geografický jing-jang“. Město velikých rozdílů, které utvářejí naprosto dokonalý celek. Východ a západ, křesťanství a islám, Evropa a Asie, historie a budoucnost, prostota a bohatství, chudoba a čistota, mnoho jídla, ale nic těžkopádného. Pojítkem je Bospor. Hlavní příčinou všech konfliktů byl Bospor.

Istanbul na mě dýchnul pozitivní příval energie, respektu a bezpečí. Mile mě překvapilo chování domorodců, kdy byla vidět typická Istanbulská rodinka máma, táta, kočárek a minimálně 1 skotačící dítko. Ten, kdo řádil s dětmi byl tatínek. Ten, kdo přebaloval, byl tatínek. Ten, kdo krmil, byl tatínek.

Staří jsou chováni v úctě. Hlava rodinného byznysu restaurací byl zpravidla nejstarší muž u pece. To on pískal a vařil, a jeho muži z rodiny poskakovali na place.

Je to „Zlaté jablko“. Je to ztělesnění vzájemného respektu a společného bohatství získaného snad poučením z historie. Pevně věřím, že kus Istanbulu ve mně nikdy nepřestane bít.