Jak se to stalo?

Po návratu z Bali se v průběhu pár měsíců Anička hrozně nenápadně zmiňovala, že by taky chtěla jednou zažít tu exotiku, ty bílé pláže s palmou nad nimi a flákačku po okolí. Dle rčení „Chytrému napověz, hloupého kopni“ mi nakonec došlo, že by ta Anička přece jenom někam chtěla a po prvotním oťukávání z toho nevycházela bohužel JV Asie dobře.

Inu jsme dali hlavy dohromady a vymysleli, že místo vymýšlení dárků ke všem možným svátkům, narozeninám, Vánocům a výročím si dohromady pořídíme „tu“ exotickou dovolenou. No jo, ale kam? A nakonec i otázka „S kým?“, protože se k nám přidala ještě kamarádka s přítelem.

Nastala ta zábavná fáze, kdy jsem mohl dělat SWAT analýzu destinací, dle několika parametrů. Nejdůležitější byla otázka „KDY?“ protože jsme se kvůli zpracovávání výplat, daní a jinému pracovnímu vytížení museli vejít do druhé půlky února. Tedy ideálně, aby tam bylo teplo a nepršelo tam. Mezi další otázky patří:

  • Jak dlouho se tam letí?
  • Kolik stojí běžná letenka a tedy kolik by mohla být v akci z Prahy či okolních letišť? + cena parkování u letiště.
  • Kolik stojí ubytování a strava v destinaci?
  • Jaké jsou vstupní podmínky?
  • Co se tam baští?
  • Jsou tam hadi?
  • Dá se tam dělat i něco jiného, než ležet na pláži?

Z výzkumu vzešly 3 hlavní kandidáti: Kostarika, Mauricius a Zanzibar. Jak napovídá název článku, zvítězil Zanzibar, kam byly jako do první destinace přijatelné letenky, dokonce z Prahy za cca 13000,- s Turkish Airlines s jedním přestupem v Istanbulu.

Příprava na cestu

Nejdůležitější pro mě je zjistit si, co na dovolené můžu vidět a zažít (nevydržím ležet na pláži v klidu ani půl hodiny, natož celou dovolenou), k tomu slouží cestopisy, průvodci a youtube. Následovalo vyhledávání dopravy po destinaci (místní autobusy dala dala nebo taxi) a pak zábava s hledáním toho správného ubytování, které se sice bude určitě ještě měnit, když je to půl roku do odjezdu, ale minimálně místa na ostrově budou pevně daná. V našem případě to byl sever v oblasti Nungwi, na jihovýchodě oblast Paje a před odletem hlavní město Stone Town. Co s sebou a na co si dát pozor sepíšu v samostatném článku.

Proč Nungwi?

Bývalá maličká rybářská vesnička dnes přerostla do středně velkého turistického centra s velkým množstvím ubytovacích kapacit od malých penzionků přes hostely až po obří luxusní resorty. Já destinaci volil kvůli velikému rozdílu mezi množstvím vody při přílivu a odlivu na celém ostrově. Právě severní část západního pobřeží od restaurace Mama Mia na jih k městečku Kendwa se může pyšnit nejmenším rozdílem mezi přílivem a odlivem a tudíž možnost koupání po celý den. Dalším důvodem je možnost jednoduchého navštívení ostrůvku Mnemba a relativní blízkost hotelu Tulia, kam jsme jeli na návštěvu za kamarádem.

Proč Paje?

Paje na druhou stranu „trpí“ úprkem moře o 2 a více kilometrů od pláže. Neznamená to, že by najednou voda nebyla vůbec, pořád se člověk může brodit asi tak v 10 až 50 cm vody, která je plná vodních ježků a políček s mořskými řasami, ale i tak je to zajímavé zpestření dovolené. Z Paje se dá jednoduše dostat k restauraci na korálech The Rock, navštívit Jozani Forest, dojet na pláž Mtende i dojet do jedné z mnoha Spice farm.

Frčíme

Já měl na starosti logistiku dovolené, ale zorganizovat, kdy které dítě bude u které babičky a veškerou logistiku škol, kroužků, předškoláka… obstarala na jedničku Anička 🙂

Poslední věcí před odjezdem bylo koupit cestovní pojištění a parkování na letišti se slevou 20% do restaurace Runway 🙂

1-2. Den odlet a přílet

Check in jde dělat u Turkish Airlines den předem z mobilní aplikace, nebo na jejich webu. Jsou k němu potřeba téměř všechny údaje z pasu každého cestujícího a v dnešní době je místo bohužel přiděleno bez možnosti zdarma si ho změnit. Nicméně TA nejsou nízkonákladovka, takže dvojice sedí spolu a ne každý na jiném křídle.
Vzhledem k ohlášené demonstraci traktorisů jsme vyjeli už před 5 hodinou ze Sajdy i když byl odlet až v půl 10. Pár traktorů jsme po cestě viděli, ale naštěstí bez problémů v Praze. Zaparkovali jsme na parkovišti PB a šli v klidu na snídani do samoobslužné restaurace Runway. Následoval tradiční předodletový cider a odevzdání kufrů.

Let do IST cca 2 hodiny uteče jako voda. Člověk dostane snídani, napít a musí rychle vybrat film, aby ho vůbec stihl dokoukat. „Nové“ istanbulské letiště je ohromné, vzdušné, moderní s velkým množstvím pítek s pitnou vodou i míst na odpočinek. Wifi zdarma je možné pouze na jednu hodinu.

Let na Zanzibar je bohužel s mezipřistáním na Kilimanžáru, kde část lidí (a všechny kufry z letadla) vystoupí a zase nastoupí noví cestující. To znamená že místo 8 klidných hodin má člověk asi 5 hodin v klidu a pak už se svítí a dělá bordel. Už celkem unavení z cestování jsme prošli popříletovou kontrolou palubních lístku (dost důležité si ten lístek uschovat a nevyhodit!!!), následovanou vyplněním dvou formulářů k vízu a vstupu, zaplacením víza a nakonec i obdržení víza. Hurá jsme za všemi kontrolami a čekáme u prázdného pásu, kde mají jezdit kufry.

Bohužel kufry byly vyloženy pro celé letadlo už na Kilimanžáru, takže celé letadlo se vrhlo na vyplňování dalšího formuláře, tentokrát ke ztraceným kufrům a kam je doručit. Nedá se nic dělat a my jdeme vyměnit peníze a ven, kde by měl být náš domluvený taxík na ubytování. Ale ani ten tam není a my se naplno střetáváme s Afrikou. Jdeme se převléct do něčeho méně teplého než jsou kalhoty a mikina, protože už v 7 ráno bylo přes 30 stupňů a obří vlhkost. V mém případě to byly plavky, protože jsem s sebou žádné jiné oblečení neměl. Z letištní wifi se snažím dovolat na ubytování, ale neúspěšně. Anička obstarává čokoládový muffin, abychom hned nepošli hladem 🙂 Muffinem posilnění jdeme ven domluvit si „cizí“ taxi. Naštěstí aspoň víme, kolik má přibližně stát a my ze 65 USD usmlouváme cenu na 40 USD a frčíme na sever.

Ale aspoň jsme se pohnuli. První střet s „bídou“ všude kolem člověka neznalého zaráží. Já viděl podobné podmínky už ve Vietnamu a Thajsku. Doprava nebyla překvapivě tak hustá, jak jsem čekal (dost málo motorek), ale cesty mnohdy připomínající tankodrom to vynahradily. Krom jiného jsme viděli místní „řeznictví“ u kterého jsem se rozhodl, že ač ryby nejím, budou mou hlavní bílkovinou na ostrově 😀 Cesta trvala asi hodinu a půl a my při ní střídali řidiče, protože ten první musel za dcerou do nemocnice. Později se toto stávalo i dalším našim domluveným taxikářům, z čehož jsme usoudili, že být příbuzný taxikáře je bohužel předzvěst chatrného zdraví. Posledních asi 600 metrů cesty k ubytování připomínalo spíše jízdu na pumptracku místo cestu pro auto, ale dali jsme to. Na ubytování se omluvili že jim šéf (postarší Ital) nedal o taxi vědět a těch 10 USD ,co jsme platili navíc za taxík nám kompenzovali na platbě za pokoje. Správce penzionu (kluk z pevninské části Tanzánie) byl moc příjemný a jeden pokoj byl ráno dokonce už připravený k nastěhování. Hezká postel, koupelna a klimatizace. Vše co člověk potřebuje. Jenže my neměli vůbec nic. Já si zabalil do příručáku jen zmiňované plavky. Anička měla naštěstí několik, šatů a plavky. Jenže krémy na opalování žabky, šampony, léky, SUŠENKY a další potřebné věci nikde.

První co jsme po tvrdém vyjednávání koupili byly 2 páry žabek za 180 korun. Následovala pasta a sůši v kamenném obchodě. Jenže ani tady nemají ceny a u pokladny přijde pecka v podobě 350 korun za šampon atd. No nic, je vedro, nemáme triko do vody, ale jdem na pláž. Nádherná pláž s bílým pískem a zelenou a modrou barvou jak z katalogu a množství restauraci/chýšovitého vzhledu nad pláží na kůlech a korálech. Ráj na zemi. Do doby než se postupně přižene každý prodejce čehokoliv v okruhu 500 metrů,což je asi 80 prodejců. Hned odmítáme masáže, výlety, slunečníky, brýle, malování, trávu a v podstatě cokoliv s čím přijdou. Po hodině máme dost koupání a nahánění a jdeme zpět na ubytko se zkulturnit, já usušit plavky ten den poprvé, a před polednem jdeme směr restaurace na „bezpečné“ jídlo ve formě těstovin a pizzy na pláži s nádherným výhledem. Následuje procházka po pláži a odhánění prodejců, návrat na apartmán a druhé sušení plavek. Odpočinek a dospávání noci a další procházka po pláži. Tentokrát už bylo po 5 hodině, kdy zapadá sluníčko a pláž ožívá úplně jinak. Vyrojí se sluncem spálení turisté a početné skupiny místních hochů, kteří hrají fotbal, předvádí taneční vystoupení a pak tu máme mladé „Masaje“ lichotící ženám všeho věku a vzhledu s výhledem na jejich přízeň a hlavně otevřenou peněženku.

Západ slunce moc hezký, oceán i vítr se uklidnily a vše bylo takové poklidnější. K večeři jsme sehnali v pekařství bulky se seznamem s máslem a marmoškou z letadla. Snad druhý den dorazí kufry. Večer ještě peru plavky a dávám znovu schnout na další den.

3. den Nungwi

Ráno jsem udělal ještě s jedním černouškem Aničku moc šťastnou, protože nám přijel kufr. Bohužel druhému páru ne, snad dorazí později. Vyrazili jsme na pláž a šli se projít. Nakonec jsme došli kolem Art galerie na útesech až do oblasti Kendwa a zpět. Musím říct že pláže po cestě byly hezčí než v Nungwi. Ale jeden velký resort vedle druhého, což vědí Masajové a jsou tu v mnohem větším počtu. Stihli jsme přijít před přílivem, jinak bychom se zpět po pláži nedostali a šli pomalu na oběd do lokální restaurace u rybího trhu. Já měl rybí curry, které bylo moc dobrý. Ceny na místní poměry přijatelné od 120 korun za porci výše. Porce dost velká. K restauraci jsme to vzali přes střed Nungwi, což je v našem pohledu bohužel něco jako slum s chatrčemi bez ničeho. Navíc s absolutně rozbombardovanejma silnicema. Po obědě zase pláž. Tentokrát ale bez procházky. Anička chtěla na lehátko se slunečníkem a mít klid, to se mi nechtělo, ale nakonec jsme jedno místo našli. Překvapivě po nás nikdo nechtěl za celé 2 hodiny zaplatit. Já byl stejně hodinu a 50 minut z toho ve vodě a Anička si užila to lehátko. Zítra pojedeme na Mnembu s kapitánem Alibabou, kterého jsme potkali u restaurace po obědě. Večer jsme zakončili rumikem na pláži s poslechem hudby a pozorováním vody. Hakuna matata.

4.den píseční atol Mnemba

Dle domluvy jsme vstávali před 6 hodinou ráno abychom v půl 7 už byli před hotelem připraveni na odjezd. Jenže v 6:27 začal mega slejvák. Po krátký komunikaci přes Whats app jsme se dohodli že výlet zrušíme. Přeháňka trvala chvíli, tudíž zase komunikace že pojedeme. To už jsme začali i snídat, o hodinu později s chlapíkem, který nebyl Alibaba, odešli na pláž, kde nás pak předal dalším 2 černouškům, dali nám šnorchly, brýle a ploutve, snažili se nás přesvědčit, ať zaplatíme za výlet hned, což jsme odmítli, protože jsme platili zálohu 10 USD den předem a nakonec odjeli. Oceán byl pro nás až moc rozbouřený, a vlny dost vysoké, ale jeli jsme dál. Když si člověk vzpomene na katastrofické obrázky nákladních lodí, kterými lomcují vlny, tak to jsme byli my, akorát poměrově byly naše vlny ještě větší. Po 5ti minutách jsme byli durch na kost. Batohy už mokré jsme zabalili do nepromokavé plachty. Následně se nám představil kapitán, oznámil že nejdřív ještě pojedeme hledat delfíny a pak na Mnembu a že vše je ok a nemáme se čeho bát. Inu jsme mezi mega vlnami za neustálého vřískání „velká velká velkáááá“ hledali delfíny.

Nedovedl jsem si ani představit že bych do těch vln měl snad vlézt. Jenže najednou byli delfíni u nás, přišel povel ať si vezmeme masky a skočíme do vody. Nebyl čas přemýšlet jaké jsou vlny, takže jsem si vzal brýle a jedinej skočil přes palubu. Na poprvé jsem žádného delfína neviděl, ale na podruhé už plavali kolem mě. Zážitek parádní a do lodi jsem se bez problémů vyškrábal. Kapitán vypadal že má z delfínů stejnou radost jako my.

Následovala jízda jak na vodní horské dráze k ostrovu. Asi po půl hodině (těžko odhadnout protože čas plyne jinak když jde člověku o život) se začaly rýsovat stromy uprostřed oceánu což značilo Mnembu. Dokodrcali jsme se skoro k atolu ale ještě před ním jsme na chvíli mohli skočit do vody a na korálech koukat na rybky. Moc hezká podívaná pro člověka, který nikdy nebyl na korálech v Egyptě. Bohužel jsem se otřel o sasanku, která mě popálila. Následovalo přesunuti o kousek dál na pláž, která vlastně byla celá pod vodou kvůli vysokému přílivu. I tak to byla pevnina pod nohama po té centrifuze na vodě. Nicméně i přes kvantum lidí je to jak v pohádce.

Malé vlnky běhají přes bílý písek a všude kolem paleta modré a zelené barvy, člověk se prochází po kolena ve vodě uprostřed oceánu a kouká na bagr na přilehlém ostrově Mnemba, kam je vstup zakázán a údajně patří Bilu Gatesovi. Konečně jsme dostali slíbené ovoce ve formě extra dobrého manga, ananasu a banánů. Občas se přes ovoce převalila vlna, ale i tak bylo moc dobrý. Po cestě zpět, která už nebyla tak dobrodružná nám ještě vytáhli z vody hvězdice na vyfocení, což se mi trošku příčilo, protože vím, že po vytažení z vody rychle umírají, ale bylo to jenom chviličku a hned šli zpět. Z lodi nás vylodili u naší oblíbené lokální rybí restaurace, kde jsme Alibabovi doplatili 90 USD k 10 USD depozitu (výlet 25USD za osobu). Abych nebyl bábovka a ochutnal zase něco jiného, dal jsem si tentokrát curry s dary moře (chobotnice, ryba a calamary) Anička na mě radši ani nekoukala, ale snědl jsem to a nebylo to špatné.

Kufry pořád i přes snahu Roriho nepřišly. My zbytek dne byli na pláži u nás a procházeli se jako vždy. V 10 večer se ke dveřím přihnala Kamča zabalená jen v prostěradlu, že ji někdo volá a nerozumí si, ukázalo se, že rozčílený taxikář zase volal na číslo italského majitele ubytování a stejně jako já se už druhý den po sobě nedovolal, a tak zkusil druhé číslo z formuláře, což bylo české číslo Kamči. Až mu přijde účet za 5ti minutý hovor do Evropy, tak se bude proklínat, že kufry radši nehodil do moře. Každopádně my dostali další 2 kufry a vše bylo hned zase růžovější.

5. den Tulia Zanzibar

Ráno supr snídaně jako vždy. Kamča s Martinem dneska už v jiném oblečení než co měli v letadle 🙂 Po snídani taxíkem směr Tulia Zanzibar za Lukášem, kterému jsem přivezl knedlík ke svíčkové a domácí víčkovici. Za to nás provedl po „svém“ supr hotelu, pro klidnou dovolenou, kde člověku nic nechybí uprostřed botanické zahrady, kterou si sami vytvořili a pečují o ní. Veškerý bioodpad použijí jako hnojivo a celý koloběh odpadu mají uzavřený. My se navíc z povídání s Lukášem dozvěděli spoustu věcí o zdejším životě a spolupráci s místním obyvatelstvem z druhé strany, taky o sexuálním turismu a praktikách Masajů, kteří tahaj peníze z Italek po jejich návratu z dovolené. Docela mazec. Hláška „Jsem masajský válečník“ od místního Masaje a Lukášova odpověď „Jsi hovno válečník, ale pasák krav“ moc pobavila.

Taxikář na nás v klidu celé 3 hodiny čekal v autě bez známky znudění. Oni prostě ten čas neřeší. Po cestě zpět nás 2x stavěla policie kvůli úplatkům ,ale měli jsme trojúhelník a nejeli rychle, takže žádný úplatek neproběhl. Po návratu bahnění v moři večer véča na pláži za 3x cenu v lokální restauraci, ale moc fajn atmosféra i jídlo bylo dobré, takže hezký zážitek. Zítra přesun směr Paje se zástavou na spice tour.

6. den spice tour

Pár dní před odjezdem jsem se s naším domácím domluvil na odjezdu taxíkem od nich, který nás zároveň vezme na spice tour. Povedlo se to za 40 USD pro pár. Původně jsme se chtěli domlouvat s taxikáři na ulici, jenže nechat veškeré kufry, když jsme je konečně dostali, u někoho cizího v autě,se nám nechtělo.

Cesta k comunity spice farm trvala asi hodinu a 10 minut. Po odbočení ze silnice jsme chvíli je-li do džungle, kde už čekalo 5 chlápků, kteří se nas ujmou. Nakonec s námi šel průvodce, jeho asistent a asistentka. Prováděli nás po lese a vyprávěli o koření, na co se používá, k čemu je dobré atd. K tomu nám asistent dělal koruny, náramky a kravaty z bambusu, které bohužel patří ke každé takové tour, takže se za to musí dát TIPS. Ukázka lezení po palmě se zpěvem taky za poplatek a nakonec ochutnávka ovoce za další spropitné, ale co bychom pro místní ekonomiku neudělali. Mně se příčí platit za něco, co jsem ani nechtěl (lezení po palmě, korunky z bambusu…), ale holky si korunky i zpěv užily, tak to stálo za to. Viděli jsme tedy kurkumu, zázvor, pepřovník, muškátový oříšek, kokos, ananas, aloe Vera, skořicí, vanilku, hřebíček a citronovou trávu.

Paje, kde máme další ubytování, vypadá na první pohled civilizovaněji než Nungwi, lepší silnice, hezčí obchody, různé druhy restauraci… Tak uvidíme. My po příjezdu vyrazili na pláž. Zrovna je příliv, takže i voda byla 200 metrů od hotelu, při odlivu bude voda 2,5 km od hotelu, Pláž je tady ráj vodních sportů a kitu. Na véču jsme šli do nějakého bbq na hlavní silnici a pak už na prozkoumávání obchodu a Paje. Jsou to i vyloženě evropské trhy s africkým nádechem a food courty jak na Smíchově.

7.den Paje

Snídaně klasická, toast, omeleta, palačinka a ovoce a mangové smoothies, za mě dobrý, ještě bych uvítal lepší obsluhu, ale asi nemůžeme mít vše. A jde se na pláž. Tentokrát namazání a bez trička jenom s batohem na zádech (chyba?) . Odliv se ukázal v plné síle a moře odešlo do dáli. Není to tak úplně pravda – do vody člověk dojde, jenom jde 2 kilometry do dálky a má vodu po kotník až nad kolena. Cca 300 m od pláže začne houstnout populace vodních ježků a sasanek, takže určitě jedině s botami do vody. I když se povede na žádného nešlápnout, je tu spousta korálů a kusů škeblí v písku, což taky může rozříznout nohu. Nicméně brouzdáním jsme se dostali asi kilometr od pláže a konec v nedohlednu. Navíc jsme se posunuli jen asi 400 metru směr k Bwejuu, kde jsme měli restauraci na oběd. Než jsme se doplahočili zpět na pláž ušli jsme další skoro kilometr do strany, takže k restauraci to pak bylo jen kousek. Byla zastrčená kousek od pláže, ale moc příjemná a jídlo hodně okořeněné a dobré. Zpět už bez brouzdání, jen procházkou. Na ubytku jsme zjistili, jak moc nás chytlo sluníčko a co je potřeba doopálit (já měl opálené obrysy batohu). Ještě jednou jsme se šli vykoupat a večer už jen na falafel a zázvorovou sodovku do foodcourtu. Vymysleli jsme, že si druhý den vezmeme na celý den taxíka, který nás vezme do Jozani Forest a pak na pláž Mtende. Na Rock restaurant prdíme.

8.den Jozani a Mtende beach

V noci přestala jít elektřina, což znamená nefunkční větrák a vedro, navíc nějakej černej vůl pod námi seděl se sluchátky na uších a někomu volal tak, že byl slyšet i na pevnině, až ho Anička musela jít usměrnit a ztišit. Ráno pořád bez elektriky a vody, takže snídaně bez smoothies. Na ulici jsme chytli taxi a domluvili se na celý den na 35 USD. Nejdříve Jozani.

Všude u něj mraky taxíku a lidí. Vstup 25 000tzs na osobu. Ujal se nás mladý průvodce, který nás pořád pobízel ať děláme milion fotek. Prohlídka na 3 části. Jen les plný mahagonu, pak část s opičkami přes silnici (bylo jich tam maličko) a třetí část na dojezd taxíkem k mangrovovému lesu. Poslední část se mi líbila nejvíc. Opičky fajn, ale jen sedí a nic nedělají, navíc jich je opravdu málo. Za moc peněz málo muziky.

Frčíme na pláž. Poslední část cesty hrozná, ale už samotný přístup k pláži parádní. Člověk vchází dolů na pláž mezi 2 korálovými skalami a před sebou vidí jen bílou pláž s korály. Krása. Koupat se moc nešlo, byl odliv, ale na fotky ideální. Po chvíli cachtání jsme šli na oběd do přilehlé restaurace o 3 stolech. Ale tuňák s rýží a curry bezvadný. Pak další cachtání tentokrát už voda dávno zakryla pláž, kde jsme chodili a mohli se vykoupat. Vstup na pláž je zpoplatněná 1 USD na osobu.

Po cestě zpět jsme ještě viděli několik obr baobabů. Pořád nešla elektřina, takže jsme šli na pláž a doufali. Po návratu furt nic až pak najednou začala jít. Stihli jsme se osprchovat, a už zase nešla. Není to problém našeho hotelu, ale celé části ostrova, všude je tma, když nemáte centrálu. Naštěstí stánek s falafelem fungoval. Nakonec jsme ještě šli na pláž na úplněk a taneček v rytmu reggae. Moc fajn den, ještě kdyby šla elektrika a tekla voda. Od místních jsme zjistili, že být v hotelu s klimatizací a centrálou není vůbec výhra, protože když nejde elektřina, hotel používá centrálu na společné prostory a restauraci. Pokoje, které nemají ani otevírací okna jsou odkázány k vedru bez průvanu. My měli dvě veliká okna se sítí proti komárům 🙂

9. den výšlap do oceánu a relax

Večer jsme se domluvili s Martinem, že vyrazíme ráno za odlivu do oceánu kouknout se na hranu přílivu, kde se lámou vlny cca 2 km od pláže s vodou po pás. Ráno bylo pod mrakem, což jsme kvitovali, protože se nespálíme. Inu jsme vyrazili plní očekávání s telefonem v nepromokavém pouzdru, lahví vody a kšiltovkou. Voda klidná jak na rybníku a bezvětří. Tempo bylo strhující asi 2km za hodinu, ale cesta byla obtížná v minovém poli z ježků. Po chvíli jsme zaznamenali černající mrak na jih od nás, který se zvětšoval. Se slovy „to nás mine“ jdeme dál. Sem tam nějaké hřmění a blesk na pevnině. Déšť nás sice nezastihl, ale silný vítr a s ním i vlnky ano. To by nebyl takový problém kdyby kolem nás nebylo milion ježků a my na ně přes vlny neviděli a ještě to s námi házelo. Počkali jsme na místě cca 15 minut, jestli se to nepřežene. Bohužel vlnky pořád byly a vítr taktéž. Byli jsme tedy nuceni k ústupu. Povedlo se nám vrátit v pořádku, a po cestě přemýšleli jaký má dosah proud po úderu blesku do vody a vtipkovali jak dostaneme vynadáno, že někam lezeme, když je to nebezpečné. Anička už čekala na pláži, ale vyrvál se nekonal. Byla dobře naladěná po ranním pokecu s místními. Na oběd jsme šli do oblíbené 2,5 km vzdálené Lemon restaurace v Bwejuu. Anička po cestě sbírala druhou tunu mušliček a bašta nezklamala. Poslední odpoledne na pláži jsme jen četli a bahnili se. Večer poslední falafel v Paje a zítra na 2 dny do Stone Town.

10. den Stone Town

Ač jsme se domluvili na odjezdu se 2 řidiči, jednomu jsme to nepotvrdili a právě ten na nás čekal s tím, že to byl synovec, který jel do nemocnice. Takže jsme jeli s námořním veteránem. Po cestě nám zastavil u silnice, aby nám ukázal jak se suší rýže, pak si koupil u cesty dýně pro manželku a nakonec dovezl kam měl. Krátká cesta od auta k hotelu byl docela šok, šlo se přes trh, ale Hotel parádní. Hned jsme dostali studený ručník na omytí a welcome drink z ibišku, limetky a zázvoru. Moc dobrý. Pak už jsme šli do města na oběd. Ono vejít do malých uliček, kde nechytnete GPS není vůbec jednoduché. Povedlo se mi dojít na pláž a tak jsme se v klidu najedli.

Pro cestu zpět jsem zvolil co možná nejpřímější cestu, aby se v uličkách nemuselo moc odbočovat a rychle jsme hotel našli. Pokoj luxusní, krásně zařízený se vším co je potřeba. My navíc měli pokoj pro 5 místo pro 2. Po odpočinku byla první cesta na trh omrknout ceny. U prvního stránku se na nás hned sesypali prodejci a odejít nebylo jednoduché. Nakonec jsme odešli dál, kde už bylo vše klidnější. Nakupovat stejně půjdeme až druhý den. Prošli jsme v klidu Stone Town market s kořením a ovocem, přešli na druhou stranu do Darajani souk, kde zase převažují různé látky oblečení a kosmetika všech barev. Druhý trh klidný, bez jediného turisty. Následoval přesun k Slave Market, kde podle internetu nikdo nemá vybírat vstup, ale po každém chtěli 5 USD, takže se nám tam nechtělo. Dál cesta k muzeu Fredieho Mercury, projít si moc hezkou pevnost Old Fort, kde je také spousta stánků a žádný vstup. Naproti je Forodhani park, kde přes den najde člověk klid a stín ale před setměním se to tam začalo hemžit desítkami pouličních stánků s nejrůznějším grilovaným jídlem. Vše vypadalo moc dobře. Důležitá informace je, že i ve Stone Town je písečná pláž, kam se dá jít bahnit a není moc znát příliv a odliv, takže tam zítra vyrážíme.

11. den Stone Town

Na diskuzích jsem četl, že někdo chtěl dělat check in až na letišti, a nezbylo na něj místo v letadle. Proto jsem si nastavil budík na půl 5 ráno, kdy se spustil check in a radši ho hned udělal. Ráno nás čekala extra supr snídaně v hotelu, smoothie, palačinky, koláčky, omelety, croissanty, oříšky… Na co si člověk vzpomněl, my se řádně posilnili před cestou na trhy. Ještě poslední zabalení, odtahání věcí na recepci a jde se.

Povedlo se nám vyhnout pár naháněčům a došli ke stánku, kam jsme my chteli dojít, řekli obsluze ať si dá pohov, že si vše vybereme sami a pak se bude jednat o ceně. Po sečtení jim vyšlo, že máme platit 2300, což byla velká pecka, my už ani tolik neměli, takže jsme zkusili 700, to se jim taky nelíbilo a zkusili 2200, my zase 700. Pak už nás to nebavilo a chtěli jít pryč, zastavili nás, my jim ukázali fotku prodejce z předešlého dne, který nám napočítal lepši cenu a najednou jsme platili 1000. Což jde za 4 kila koření a kávy, pak už jenom 3 manga a pár pytlů ořechů. Byli jsme spokojeni. Mohli jsme vyrazit na pláž, kde jsme s přestávkou na oběd a večeři čekali do odletu. Naštěstí náš hotel měl kromě úschovy zavazadel i veřejnou sprchu se zázemím, kde jsme se mohli zkulturnit před cestou na letiště, kde budeme ještě několik hodin čekat. Na večeři jsme vyrazili do restaurace ve městě Zenji food Lovers Jont. Na štěstí jsme přišli a bylo prázdno. I tak jsme čekali 2 hodiny na jídlo a doufali, že po obsazení jednoho stolu 10 strávníky vedle nás, ten jedinej kuchař neuteče. Majitel ho udržel v kuchyni s vynaložením veškerého úsilí. Neexistující pepř, sůl nebo kečup nikoho už nepřekvapil. Měli jsme dost času pozorovat a hodnotit tři smíšené páry. Mladý černoušek a ošklivá různě stará běloška. Jeden vždy zoufalý a druhý doufá, že mu z toho něco kápne. Kdo je asi kdo?

Na letišti nás čekal zcela nový zážitek. Uplácení státních úředníků……..a ještě si řeknou kolik a jak chtějí peníze nastrčit. Následovalo další vyplnění deklarace k vízu, pas a security kontrola, snímání otisků a všeho možného a čekání na letadlo.

Lety proběhly bez větších problémů, dokonce se mi povedlo i pár hodin spát. Čekání v Istanbulu taktéž docela uteklo. Je super že je na letišti spousta odpočinkových zón s lehátky, pitná voda zdarma v pítkách a hodina internetu zdarma. V Čechách už jen vyzvednout kufr z pásu, překonat branku na parkovišti a frčet domu. Jenže ejhle. Ani tentokrát jsme neměli možnost blaženého pocitu z rotujícího kufru na pásech. Zase nám nepřiletěl. Teď už jsme zběhlí ve vyplňování správných lejster. Bohužel veškeré koření a dárky jsou teď ve vlhkém kufru. Snad přiletí hned druhý den ráno.

Kolik nás dovolená pro 2 stála?

Letenky jsme kupovali cca půl roku dopředu v akci za 26 000,- Kč. Ubytování (kterých jsem postupně zarezervoval a zrušil 25) na celkem 9 nocí se snídaní vyšlo cca na 8 500,- Kč, Vízum 100 USD, jídlo a nákupy cca 8100,- Kč, Taxi, Mnemba a úplatek cca 200 USD. Celkem tedy dovča na 12 dní vyšla na cca 49 000,- Kč za 2 osoby. Nutno podotknout, že ubytování šlo najít minimálně za poloviční cenu a stravování jde také najít levnější než za 300,-Kč za jídlo, ale chtěli jsme si i dopřát a ne jet na krev 🙂

Dojmy ze Zanzibaru

Z mého pohledu je Zanzibar ve fázi velkého rozvoje, který nezvládá infrastruktura (časté výpadky elektřiny) ani obyvatelstvo. Bohužel se musí dostat do fáze udržitelnosti, kdy se chce turista vrátit kvůli samotnému krásnému Zanzibaru, pohodové atmosféře a místnímu usměvavému obyvatelstvu, a ne jenom luxusnímu resortu. My zde měli krásnou dovolenou mimo resorty, plnou odpočinku, poznávání, bahnění se v extrémně teplé vodě a ochutnávání místní gastronomie.

Čas tu plyne jinak, nikdo nikam nepospíchá, není nerudný a všichni se usmívají. My se taky usmívali, dokud se nás někdo po 30té za hodinu neptal jak se máme a jestli náhodou nechceme jet na výlet :D. Nakonec jsme se naučili být imunní a využívali kouzelná slůvka „I leave tomorrow“. Na většinu nabídek to stačilo a na nabídku kokosů nebo oříšků zase platí „I have allergy“. Ostrov je určitě šok pro každého, kdo nikdy nebyl za hranicí Evropy. Jak počasím, náturou lidí, podmínkami ve kterých žije místní obyvatelstvo i stravováním. Já si tady odpočinul, zaplnil další prázdné místo na cestovatelské mapě světa, ochutnal spoustu nového a dobrého (hlavně ryby a mango 🙂 )a těším se na další cestování 🙂

Jak vidí Zanzibar Anička

Zanzibar je v mých očích prostor, kde čas nic neznamená. Žijete jen vůní oceánu a koření, v náručí bílého písku a hřejícího slunce. Úsměvy domorodců, cvrkot slov Hakuna Matata a Karibu Sana. Život se upíná na TADY a TEĎ.

Poprvé za život jsem dokázala vypnout, zažila restart hlavy, poprvé jsem odjížděla s pocitem, že kdyby mi uletělo letadlo a ještě týden tam zůstali, byla bych vlastně úplně v pohodě 🙂

Nepotřebujete kufry, což vám dokáže i přepravní společnost, která je kdesi na týden zašmoulí. Stačí jedny plavky. Časem zjistíte, že ani elektrika a voda nejsou úplně podstatné. To nejpodstatnější je si uvědomit příliv a odliv, být tam s tím, se kterým chcete sdílet to málo, ale vlastně to největší bohatství 🙂

Trochu si přijdu jak sjetá rájem a děsně moc mě ten pocit baví, a chci si ho ubránit co nejdýl. A když to nevyjde…….kufry jsem ready ztratit klidně za měsíc znova.

Ano, má to svý nevýhody, ale…..i ty nevýhody mi teď už strašně moc chybí. Zanzibar má kouzlo, a j jen na každém z nás, jak to kouzlo využije 🙂

Jak to vidí Kamča s Martinem

No a co my, jako ta druhá polovina zájezdu trošku zhýčkaná hotelovými komplexy a all inclusivy, na vysněném Zanzibaru?

Asi tak: když Vám nepřijdou 4 dny kufry plné nesmyslů, bez kterých běžně na dovolené „nemůžete žít“, tak Vás to tak rychle hodí na africkou vlnu, že si za chvíli připadáte jako domorodec 🙂

Alespoň tak se to dělo nám a nakonec ani tato peripetie nám nemohla zkazit pohled na naprosto jiný, mnohdy zaprášený, smradlavý, špinavý, jindy alabastrový, klidný a vyhřátý africký svět. Zažili jsme toho moc a díky skvělému organizátorovi, průvodci a pečovateli o naše blaho, výbornou stravu a „bezbleší“ ubytování v jedné osobě máme naprosto neskutečné vzpomínky, nádherné fotečky a spoustu příběhu na vyprávění.

Marku, moc děkujeme za krásných 12 dní, vážíme si času a práce, které si tomu věnoval a věř, že my dva pod Tvojí taktovkou pojedeme i na kraj světa a to i jen s příručním zavazadlem. Na druhou stranu jak se říká „Za každým úspěšným mužem stojí žena“, tak Aničko…..ještě, že Tě má a my jsme rádi, že je to s Vámi oběma tak moc fajn.

Podobné příspěvky