K svátku jsem dostal od manželky báječný dárek v podobě pobytu v penzionu Jítravský Dvorec. Pobyt navíc naplánovala i s cyklistickou trasou po okolí. Součástí trasy bylo několik málo „kopečků“ včetně výšlapu na Ještěd.
V pátek odpoledne jsme odveleli špunta k babičce a vydali se směr sever. Cesta byla bez problémů, a za hodinku a chlup jsme byli na místě. Nejdřív jsme dojeli k penzionu-pivnici (to jsme ještě nevěděli, že hotel je na jiném místě). Na rezervaci je uvedený hotel, takže zpět do auta, a popojet o 900 metrů k hotelu s restaurací. Na recepci jsme dostali kartičky od pokoje a byli odveleni zpět k penzionu, kde jsme opravdu měli pokoj.
První večer byla v plánu vyhlášená výborná restaurace v hotelu. Kuchyně je založena převážně na místních surovinách a mase z vlastního chovu.
Při pohledu na krátký jídelní lístek zaplakala má duše šetřílka, která musela překonat ceny hlavního chodu od 400 Kč. Na druhou stranu takový zážitek si nedopřáváme každý den, tak si to pojďme užít 😊
Interiér restaurace je krásné vyladěný a obsluha usměvavá. Jako uvítání jsme dostali bezvadnou pomazánku z kachního masa, a těšili se na další chody. Začali jsme bůvolí mozzarellou s bagetkou, která neměla chybu. K hlavnímu chodu mě zaujalo trhané hovězí s jarní zeleninou a bramborovou kaší. Vážně jsem se snažil, ale nebylo tomu co vytknout. Každá část jídla výborně dochucená a navzájem vyladěná. Dezert v podobě levandulové panna cotty byl krásným završením celého jídla. Nějakou dobu asi potrvá, než něco předčí tento zážitek 😊.
V sobotu ráno nás čekala nejdříve kontinentální snídaně v penzionu. Čekal jsem trošičku něco jiného. Pod pojmem kontinentální snídaně si nepředstavím párky, vajíčka, croissanty a několik druhů cereálií 😊 Po snídani už hurá na kola.
Celkem bylo naplánováno cca 42 km převážně po cyklotrasách a pěších trasách, abychom se vyhnuly autům. Plán trasy byl následující: Jítrava – Zdislava – Křížany – Křižanské sedlo – Hřebenovkou na Ještěd – Ještěd – Frantina studánka- Kryštofovo Údolí – Buk republiky – zřícenina hradu Roimund – Jítrava. Nakonec to bylo cca 48 km. A teď k samotné cestě 😊.
My z Polabské nížiny nejsme nijak zvyklí jezdit pořád do kopce a každého na elektrokole dost rychle odsoudíme. Toto odsuzování se ukázalo dost krátkozraké, protože hned v prvním kopci jsem za sebou zaslechl něco ve smyslu, že na tom elektrokole něco je. Asi se mi to jenom zdálo z nedostatku krve v hlavě. Panorámata na kopci zahnala všechny chmury a černé myšlenky na ten pekelný elektrický stroj.
Šineme si to z kopce a to je paráda, jenže každý sjezd jednou končí a je vykoupen dalším výstupem. Nedá se nic dělat, šlapeme jako o život. Zajímavé je, že čím víc kopců vyjedeme, tím se především vnímání sklonu kopce mění a co na začátku byl krpál, je najednou lehký výšlap téměř po rovince. Výšlap do Křižanského sedla se dá určitě označit minimálně za mírně nakloněný kopeček. V potu tváře a srdcem běžícím vedle nás se doplazíme nahoru a nezbývá, než předstírat, že jsme úplně fresh, protože se tam zrovna přihnala banda důchodců o holích. Nevíme jak se tam dostali, ale rozhodně nevypadají nijak použitě po výšlapu.
Cesta na Ještěd
Následná cesta po Hřebenovce je paráda. Krásná široká lesní cesta, nikde ani živáčka, sem tam mírné zvlnění. Z upadání do letargie nás vytrhne až začínající stoupání pod Malý Ještěd, parkoviště Výpřež a nefalšovaný výstup na Ještěd. Nebudeme si nic nalhávat, bylo to do kopce z kategorie prudších a delších. Po cestě nás míjelo několik desítek nadšených motorkářů, kteří si, k našemu velkému překvapení, ani neklepali na čelo, když viděli dva exoty táhnoucí se na kolech nahoru.
V jeden moment Aničku napadlo zapnout si v kopci nahoru navigaci, aby věděla, jak dlouho ta muka ještě potrvají. Po ujití dalších pár metrů se stavělo na pití a navigaci nenapadlo nic lepšího než sotva stojící Aničku popohánět, aby pokračovala dál rovně. Po chvíli dohadování se s navigací, že se jenom napije a bude pokračovat jsme vyrazili dál. Mam takový pocit, že jsem podruhé za den slyšel něco o prospěšnosti elektrokola na horách.
I každý kopec má někde konec, a my se doškrábali až nahoru. Ještěd bylo jediné místo, kde jsme potkali i jiného turistu než tlupu důchodců. Sice všichni vyjeli nahoru lanovkou, nebo dojeli až na parkoviště těsně pod vrcholem, ale aspoň těch pár metrů došli. Abychom si trošku odfrkli, a hlavně usušili propocené svršky, sedli jsme si na chvíli do restaurace, a pojedli štrůdl a polévku. Výhled odsud je opravdu krásný a za tu námahu stál. Navíc ten pocit, že jsme vyjeli na Ještěd je k nezaplacení, a až o tom budeme jedou vyprávět vnoučatům (ano Jendo, počítáme s nimi) snad si budou říkat, že ten děda s babičkou jsou borci.
Z Ještědu jsme sjížděli po silnici, ale hned u prvního parkoviště se napojili na cyklotrasu 3007 – Hřebenovka, kterou jsme sjeli k Pláním pod Ještědem a odtud znovu šlapali do kopce kolem vleku Na hřeben k vyhlídce Karolíny Světlé. Během sjezdu se mi povedlo minout 15tý poledník (promiň Aničko), ale vyhlídka byla nádherná. Pokračovali jsme dál po vrstevnici a z kopce kolem Frantiny studánky až k zájezdnímu hostinci Semering pod kterým je odbočka na cyklostezku – Ploučnice. Na prvních cca 600ti metrech je asi 20 odvodňovacích kanálů, které je potřeba přeskákat, jinak by tu byl nádherný asfalt.
Kryštofovo Údolí
Jakmile narazíme na žlutou Svatojakubskou cestu, napojujeme se na ní a míříme zpět do Křižanského sedla. Po cestě už mi dost vyhládlo, a tak jsem před sjezdem po lesní cestě vytasil sůšu a pustil se do ní. Co si asi myslela, ze všech sil brzdící Anička, když jsem ji při sjezdu předjížděl na lesní cestě, v jedné ruce sušenku a v druhé řídítka, se radši ani nesnažím domyslet.
Bylo hodně znát, že už nejsme na cyklostezce, několikrát jsme museli kola přebrodit přes dost hluboké bahnité úseky, přenést je přes spadlé stromy a nakonec cca 400 metrů kola vytlačit do lehce více nakloněného kopce ke Křižanskému sedlu. Tentokrát jsme mohly naplno vydýchávat, protože široko daleko nebyl žádný důchodce.
Následně jsme si to svištěli z kopce po cyklostezce 21 přes obec Novina do Kryštofova Údolí. Obec je jak vystřižená z pohlednice s velkým dřevěným kostelem a barokním kamenným mostkem. Zajímavostí místa je třetí český Orloj. Zastavili jsme se tady v hospodě na zasloužená grilovaná vepřová žebra a bramborové knedlíky s uzeným doplněná dvěma medovými Jacky.
Jelikož jsme se dostali do údolí, z logiky věci vyplývalo, že se zase potáhneme do kopce. No jo, ale ne ledajakého kopce, čekalo nás 5ti kilometrové stoupání k Buku republiky, a následně ke zřícenině hradu Roimund.
První zastávka u Buku republiky byla opravdu velikým zklamáním. Člověk se táhne 3 a půl kilometru do kopce, a u rozcestníku s názvem „Buk republiky“, stojí jenom vysoký smrk. Široko daleko po žádném buku ani památky. Nezbývalo než se nad tuto hříčkou přírody povznést a pokračovat dál, samozřejmě do kopce. Po dalších 2 kilometrech Anička v předklonu objeví na zemi kráčející včelky, co by „zkušený“ včelař ji prozrazuji, že už jsme tak vysoko, že i včely chodí pěšky 😊.
Zřícenina hradu Roimund je na dalším vysokém kopci, kam nejde vyjet, ale kolo vytlačit můžeme. Z hradu zbyly částečně dvě kamenné zdi a to je vše. Nic speciálního se zde neděje.
Velice pozitivní zprávou je, že až do postele pojedeme z kopce 😊
Vyřízení, ale spokojení se uvedeme do prezentovatelného stavu a vyrážíme do pivnice na véču. Vzhledem k ohromnému hladu si dávám i studený předkrm v podobě nakládaného hermelínu, abych urychlil dobu dodání a Anička si dala, dle jejích slov, něco lehkého v podobě hovězího tataráku. Tatarák údajně výborný, můj hermelín zapomněli naložit, ale i tak byl dobrý. Druhý chod byla polévka pro Aničku a kančí guláš s karlovarským knedlíkem pro mě. Guláš chuťově výborný, akorát místo karlovarského knedlíku, byl normální, což nám obsluha jaksi zapomněla sdělit. Celkový dojem byl ale dobrý 😊
Popova skála
Na neděli byl naplánovaný kratší (cca 20 km) okruh na kole. Vzhledem k bolavým zadkům jsme od této vize upustili, a pod Popovu skálu vyrazili autem. I tak jsme se hezky (cca 8 km) prošli moc příjemným lesem a po cestě ještě nasbírali houby. Popová skála/vyhlídka stojí opravdu za návštěvu. Z jejího vrcholu je nádherný výhled do okolí a cesta k ní je bájo. Na vrcholu jsem navíc našel první namalovaný kamínek z Facebookové skupiny „Kamínky“.
Celý víkend nás sice vyšel na víc, než jsme zvyklý (cca 5 800,- Kč za ubytování a stravu), ale proč se jednou za čas nerozmazlit. I když to bylo dost fyzicky náročný, tvrdíme, že příště pojedeme na kola do okolí Třeboně nebo do Nizozemska, určitě bychom neměnili. Těšíme se na další společný víkend. Vypadá to na Šumavu, takže se velký odpočinek asi konat nebude :D.
