Portugalsko

Tak kam to bude? Letošek patří mně a Aničce, jen se rozhodnout kam to bude. Měli jsme vymyšlených několik destinací v čele s Marokem a Portugalskem. Letenky přišly dřív na Portugalsko, takže bylo jasno asi půl roku dopředu. Schválně jsme brali až květen, aby bylo už relativně teplo (což se povedlo z půlky :D).

Celou dvanáctidenní cestu máme rozdělenou do 4 sekcí a budeme se pohybovat mezi Lisabonem a Portem. Překvapuje mě opravdu levné půjčení auta na 9 dní za cca 2000,- i s komplexním pojištěním.

1. Den – Odlet

Balení do Portugalska, kdy jsme čekali teploty 25+, se nám zkomplikovalo, když po našem příletu mělo být max 16 °C a k tomu vítr, při kterém ani nejostřejší turista neleze na Sněžku. Přece jenom teplá mikina a neprofoukatelná bunda zaberou víc místa než plavky. Ale povedlo se, každému jsme zabalili na 12 dní jen do příručáku.

Z letiště letíme až v půl 12, ale vzhledem k dopravě volíme odjezd z baráku radši s předstihem, abychom se zase nebáli, že to kvůli koloně nestihneme. Nakonec cesta místo hodiny trvala skoro dvě. Parkování na GO parkingu a pak už předodletové lívance a cider pro štěstí. Díky novým pravidlům jsme si v klidu vzali litr a půl vody do letadla, protože 4 hodiny letu je dost. Bohužel jsme měli půl hodiny zpoždění kvůli velkému provozu. Stihl jsem si přečíst Forbes, který si koupila spící Anička, aby si zkrátila dlouhou chvíli.

Před přistáním nám dělal pilot ještě okružní let kolem Lisabonu a pár vývrtek. Hned u letiště máme pronajaté auto. Kvůli půjčovnám jsem si zakládal kreditní kartu. Jenže tady mají tak vysoký depozit, že mi na to nestačí a musím volat do banky, aby mi to navýšili. Na druhý pokus už to jde a my odjíždíme menším SUV od Nissanu. Ač nejsme v centru Lisabonu, i tak je cesta dost ucpaná a my jedeme na nejzápadnější pevninský bod Evropy skoro hodinu a půl se zastávkou na menší nákup v našem oblíbeném Pingo Doce.

Příjezd na parkoviště u Cabo da Roca je bez problémů a míst je tu dost. Přece jenom je všední den a mimosezóna. I tak je tu několik autobusů a turisté z Asie. Cesta od majáku k útesu s velkým křížem je hliněná, s velkými kameny a stánkem s čerstvou piña coladou. Útesy a širý oceán jsou tady supr a ani tolik nefouká.

Přejezd k ubytování je dost pomalý, ale zato s nádhernou scenérií. Schválně vybírám cestu mimo dálnice, ať poznáme opravdové Portugalsko. V praxi to znamená, že 70 km jedeme bez jakýchkoliv kolon hodinu a 40 minut. Holt klikaté cestičky, malá městečka s úzkými uličkami max pro jedno malé auto, ale prozkoumáváme o sto šest. Večeři máme naplánovanou teplou v Pingo Doce. Jenže tam přijedeme až po 8. hodině a už se nevaří. Holt si dáváme pizzu u stánku vedle a v obchodě jen nakupujeme vše potřebné.

První ubytování máme ve městečku Ferrel, kousek od surfařské pláže. Přijíždíme až po 9. hodině, otevíráme si sami zaslaným kódem a bez problémů se i ubytujeme.

2. Den – Peniche a Baleal

Dnes nás čeká původně pěší výlet z ubytka do Peniche. Nakonec jsme naštěstí do města dojeli, komplet ho obešli a jeli zpět. Navštívili jsme malou centrální tržnici s ovocem, zeleninou, rybami a květinami. Odtud přesun na pobřeží. Nejdřív na konec poloostrova Papôa, odsud hezky po útesech až k majáku Cabo Carvoeiro a pak dál k pevnosti.

Procházka to není náročná, akorát pořád foukal menší orkán, což trošku mohlo někomu kazit dojem. Ale nám se útesy, vlny a oceán moc líbily a užili jsme si to. Ve městě jsme si dali poprvé typický sendvič bifana a košíček z listového těsta s vanilkovým krémem (Pastel de Nata). Do pevnosti je vstup zdarma, pokud nechce jít turista i do muzea, což jsme nechtěli.

Druhou část dne jsme strávili na širokánské pláži u městečka Baleal, kde byly mraky surfařů a taky pekelně fučelo. Nechápu, jak někdo v takovém počasí vleze do studeného oceánu, a to dobrovolně. Abychom měli dost kroků, ještě jsme celý Baleal obešli a došli na nejvzdálenější cíp výběžku. Na pláži byl zvláštní jev, kdy silný vítr bral jemný písek, který se vlnil těsně nad pláží jako hejno hadů. Celkem jsme nachodili necelých 26 000 kroků.

3. Den – Óbidos a Foz do Arelho

Vzhledem k fukavici srovnatelné s předešlým dnem vyrážíme trošku do vnitrozemí do historického městečka Óbidos. Po cestě nás zaujme především vyprahlý borovicový les, kde jsou předpřipravené zděné grily pro každého, kdo má uhlí. U nás se zakazuje zapalovat oheň, tady jim k tomu ještě v lese postaví gril 😃 Oproti přejezdu k jihu po příletu nejedeme jenom po skalnatých kopcích, ale i zemědělskou rovinatou krajinou plnou polí, sadů a vinic.

U Óbidosu jsme před půl 10, abychom se vyhnuli návalům. Parkujeme zdarma na prašném parkovišti kousek pod 3 km dlouhým akvaduktem.

Hlavním úkolem ve městě je dát si jejich vyhlášený višňový likér podávaný v kalíšku z hořké čokolády (Ginjinha). Cíl jsem splnil po 20 krocích po překonání vstupní brány (taky moc hezká s modrými kachličkami). A byl opravdu moc dobrý, ani jsem se nepocintal.

Městečko se teprve probouzelo, obchůdky na hlavní ulici pomalu otevíraly a my mohli prozkoumat nejdřív spodek města a následně vylézt na hradby a celé město obejít a prohlédnout z ptačí perspektivy. Historický Óbidos je zapsaný na seznamu UNESCO právem. Po cestě k autu ještě neodoláme a dáme si něco sladkého v místním pekařství.

Odpoledne bylo opět zasvěceno útesům. Vyrazili jsme k nedalekému městečku Foz do Arelho rozprostírajícímu se nad velikou lagunou mezi útesy, kde bylo několik desítek kitařů. My zamířili na druhou stranu po nádherných cestičkách po útesech. Hlavně blíž u města jsou chodníčky luxusní dřevěné, dál už vyšlapané ve vegetaci. Za celou procházku (cca 8 km celkem) jsme nikoho nepotkali a užívali si výhled na rozbouřené moře.

4. Den – Nazaré, Batalha a Figueira da Foz

Ráno sbalit vše potřebné a hurá na druhé ubytko. Samozřejmě po cestě to chce zastavit se aspoň na dvou místech a ta projít. První zastávkou byla malá kaple Capela de Santa Ana, ke které se jede offroadem a posledních pár set metrů je hezká procházka. Výhled odsud je do zálivu ve tvaru hříbku, kde nebyla ani vlnka v porovnání s rozbouřeným mořem.

Druhou zastávkou je slavné Nazaré. Parkujeme nahoře u majáku, kde nás nahání místní „bezdomovci“, že nám pohlídají auto za menší příspěvek. Cesta k majáku je pak už jen z kopce, naštěstí tu není nijak moc lidí. Do muzea surfařství a majáku je vstup 3 eura. Výhled je odsud parádní, akorát dle pověsti tu mají být ty obří vlny – my viděli klidný rybník. Kéž by aspoň tolik nefoukal vítr. Z majáku vede cesta podél útesu přes horní městečko až ke schodům dolů na pláž a spodní město. Není to dlouhá cesta ani nijak náročná. Našli jsme místní trh, který byl plný sezónních produktů, kytek, sušeného ovoce a ořechů, ryb a masa. Moc hezký městský trh. Město samotné je relativně turistické, s krásnou písečnou pláží, dostatkem restaurací i obchodů. Zpět k autu jsme využili lanovku za 2,50 za osobu.

Třetí zastávka je město Batalha, kde je jedna z nejkrásnějších gotických katedrál v Evropě. Kolem je spousta parkovišť zdarma. Jelikož byla sobota po obědě, bylo tady minimum návštěvníků. Do malé části katedrály jde jít zdarma, ale do celého komplexu je vstupné 15 eur. My vyrazili i do útrob a nelitovali. Viděli jsme nedostavěnou kapli bez střechy, síň s pochovaným králem a jeho potomky a spoustu dalšího. Za mě dokonce hezčí a větší než Sagrada Família.

Ubytovaní jsme v přístavním městě Figueira da Foz. Po přivítání na recepci od cca 95letého pána, který neumí jediné slovo anglicky, jsem komunikaci přenechal Aničce, která se už skoro půl roku učí portugalsky. Nakonec jsme klíče dostali.

Odpoledne ještě stíháme procházku podél přístavu až k pláži, která je asi tak 600 m široká. Na parkovišti u pláže je velké srocení karavanů, stanů a hlavně enduro motorek. Shodou okolností se tu na pláži zítra pojede mistrovství Portugalska, tak bude na co koukat.

5. Den – K majáku a mistrovství endura

Včera jsme dost seděli v autě (kromě 23 000 kroků), tak se půjdeme dnes projít k majáku do vedlejšího města. Ráno trošku stres při kupování kafíčka pro Aničku, protože ve vyhlídnuté kavárně nebrali karty a já nechal peněženku na pokoji, tak rychlý ústup na pokoj a návrat pro kafíčko, pak už byl svět znovu růžovější.

Sice nefučelo tolik jako předešlé dny, ale teplo vypadá jinak. Navíc sluníčko se ukázalo až kolem 2. hodiny. Vyrazili jsme pěkně po široké pláži pískem na sever, ve vedlejším městě dotankovali kafíčko (dvě pro Aničku) spolu s pastelem de nata a šlapalo se dál. Překvapivě podél pobřeží chodilo velké množství lidí. Sami jsme byli až při závěrečném výstupu k majáku Farol do Cabo Mondego. Chvilku si odpočineme a kráčíme zpět, ať stihneme ještě pár jízd enduráků a nějakou tu opakovačku v bundě. Na to, že se jednalo o etapu mistrovství Portugalska, bylo opravdu málo diváků. S náma asi dvanáct 😃.

Den jsme zakončili v Pingo Doce nad vepřovou bifanou a ciderem. Celkem našlapáno 36 200 kroků. Nutno podotknout, že to někdo (Anička) šel v žabkách.

6. Den – Rýžová políčka a Coimbra

Bohužel začátek dne byl zklamáním. Vyrazili jsme na místní trh, kde to bylo jak za covidu. Skoro žádné otevřené stánky, nikde ani živáčka. Prostě bída. Naštěstí pak už to bylo jen lepší.

Věděli jste, že v Portugalsku se pěstuje rýže? Já díky průzkumu jo, takže jsme vyrazili směr Montemor-o-Velho, kde se v okolí na rovinaté půdě pěstuje spousta rýže. My teda narazili i na hodně kukuřice, ale i na rýži. Tímhle směrem nejedeme náhodou. V Montemor-o-Velho je na kopci nádherný hrad se zachovalými hradbami. Parkování je zdarma a je ho dost. Nahoru k hradu jsme vyjeli po venkovních eskalátorech, obešli celý hrad, zjistili, že je otevřený až od 10 hodin. To by tolik nevadilo, kdyby to nebylo až v úterý (my tam byli v pondělí). Prošli jsme si ho celý kolem a frčeli dál.

Druhou zastávkou, ještě víc ve vnitrozemí, je univerzitní město Coimbra. Parkování u řeky na druhé straně od centra je dost a jako bonus se jde po krásném barevném mostě Ponte Pedonal Pedro e Inês, ze kterého je bájo výhled na celé město.

Město je opravdu živé se spoustou lidí (změna oproti zbytku navštívených míst), restaurací, kaváren i obchůdků. Pomalu jsme se dostali ke staré i nové katedrále, univerzitě, různým branám. Největší zážitek byl z univerzity, kde nás hnala z jedněch dveří uklízečka svinským krokem. Od té doby, kdykoliv jsme nějakou viděli, klidili jsme se jí z cesty.

Po cestě jsme si ještě došli na obídek a denní menu. Naštěstí jsme si dali rybu, ač jsme nevěděli, co je to druhé. Byly to dušené slepičí žaludky.

Do univerzity se kupuje vstupné, které jsme neplatili a navštívili jiná, za nás mnohem hezčí místa. Prvním z nich je opravdu nádherná Nová katedrála (Sé Nova de Coimbra), kde skoro nikdo nebyl. Podle nás druhá nejhezčí zastávka je kostel Santa Cruz, ve kterém je velká část modře vykachlíčkovaná, což se jinde ve světe nevidí.

Jelikož byl den ještě mladý, trošku jsme zapátrali a vyrazili do vápencového kaňonu Buracas do Casmilo. Cesta sem je taky zážitková uzoučkými silničkami, nakonec i nezpevněnými. Je to jenom krátká procházka do jednoho kilometru, ale moc hezká s velikými vápencovými jeskyněmi.

Poslední zastávkou bylo přímořské letovisko Pedrógão, kde byly překvapivě velký vlny. Vyrazili jsme na pláž na procházku, po 100 metrech a hromadě blbnutí jsem byl celej zlitej a neschopen další procházky, abych se vyhnul opruzeninám. Takže jsme došli na sváču a jeli zpět. Anička mě podpořila a mé promáčené oblečení obrečela. Jen se u toho divně smála.

Po dnešním ježdění opravdu lituju, že se na mapách nedá zadat cesta pouze po zpevněných silnicích, dost by se to tady hodilo.

7. Den – Aveiro a přesun dál

Ráno třetí pokus v kavárně. Bohužel znovu nezvládli objednávku. Tentokrát jsme chtěli dva sendviče a jedno cappuccino. Dostali jsme oboje dvakrát. Anička se pochlapila a vše vypila. Pak už následoval přesun na další ubytování a jak jinak než s několika zastávkami.

První byla Costa Nova do Prado. Po prozkoumání navigace jsem měl radost, že se jede převážně mimo vesnice a cesta je rovná, jak když střelí. To jsem netušil, že na té rovince (cca 30 km) má každých 400 metrů retardér, který nejde objet a musí se zpomalit na 30… to cestu dost znepříjemnilo. Cílem v Costa Nova bylo vidět krásné malované domky a maják. No, tak se kousek projdeme a zastavíme na začátku městečka. Centrum moc hezké, baráčky jak z pohádky, procházka podél pláže na dřevěných lávkách super. Jen maják byl asi o 2 km dál, než jsme čekali 😃.

Krátký přesun do Aveira, které má přezdívku „Benátky Portugalska“. Jako všude jinde, se dá parkovat zdarma na velikém parkovišti u města. Procházka podél kanálů, focení u mostu s fáborky, návštěva cukrárny. Není tady žádná veliká budova nebodominantní památka, ale město stojí za návštěvu a procházku.

Poslední zastávka je maličká kaplička na „útesu“ u pláže Capela do Senhor da Pedra. Naprosto kouzelnou kapličku s krásnou pláží by nikdo neměl vynechat při cestě do Porta.

8. Den – Porto

Celý den máme na Porto. Ubytování je mimo centrum kvůli parkování auta, takže volíme možnost Uberu jako přiblížení až k městskému trhu Mercado do Bolhão. Konečně pořádný trh, plný lidí a nejrůznějšího sortimentu. Dost nám připomínal trh v Barceloně. Vše čisté, srovnané, velký výběr od sýrů, ovoce, pečiva, masa, ryb, kávy, tapas, koření… Vše, na co si vzpomenu. Navíc jsou připraveni na turisty a mají připravené talířky se sýrem, šunkou, nakrájené ovoce a smoothies… Paráda.

Nebudu vypisovat, co všechno jsme navštívili, protože jsme viděli všechno, co v Portu může být (kromě instagramové knihovny). Na začátku vycházky nás překvapilo množství lidí v pohorkách a s velkým batohem. Až příliš pozdě nám došlo, že jsou to lidi putující do Santiaga de Compostela.

Porto je vystavěno na několika vrcholcích, takže je krásně vidět, kudy člověk už šel a co ho ještě čeká, protože se celé centrum a všechny vyhlídky bez problémů projdou. Překvapily nás dost vysoké vstupy do všech kostelů, což je velká změna oproti ostatním destinacím. Nábřeží je s nádhernými domky, všude restaurace a obchůdky. Cca po 200 metrech se střídají zpívající umělci. Nejsou tu žádní nadháněči nebo otravní prodejci. Po přechodu po mostu na druhou stranu (k vinným sklípkům) jich několik projdeme, vyfotíme obří barely. Skončíme u Sandemana, kde si chceme dát jídlo. Obsluha si nás nevšímala dost dlouho, takže jsme šli do jiné, levnější a nejspíš lepší restaurace. Pizza, domácí limonáda a výborné portské víno.

Bohužel jsme nedošli o kousíček dál, kde je přímo u spodní stanice lanovky (ano, je tu lanovka jak v Alpách) velký trh s jídlem. Burgery, tapas, pizza, pasta, ryby, ovoce v čokoládě… A hlavně je tu i možnost dát si degustaci 5 portských vín kolem 10 €, ne za 30 € jako ve sklípku. Takže sem určitě na jídlo i ochutnávku.

Před námi je výstup uličkami nahoru k místu, kde jezdí tramvaje, a pak ještě výš na vyhlídku na celé město. Těch pár kroků do kopce za ten výhled stojí. Odsud vypadá město skoro jako část Istanbulu. Zpět se vydáváme přes vrchní most, kolem tržnice (kde jsme celý den začali), dáváme smoothie a ovoce a jdeme pěšo na ubytko.

Můžu říct, že je Porto opravdu moc hezké město, ale vůbec nechápu, co tady dělají lidi 4 dny na prodlouženém víkendu. Určitě ještě stihneme zítra vyrazit na pláž po jiném výletu, ale co dál? Jeden a půl dne úplně stačí a pak do údolí Douro a pryč.

9. Den – 516 Arouca Bridge

Už včera jsme si koupili vstup na visutý most 516 Arouca Bridge. Je potřeba koupit lístky online na přesnou hodinu. Krom přesné hodiny se vybírá i vstupní strana mostu. K jedné se jde 250 výškových metrů, druhá je v pohodě přístupná. My už mohli jít jenom z té, kde se jde na začátku do kopce. Vyrážíme po 8. ráno, abychom tam na 10 byli. I když je to „jen“ 70 km, nejede se zrovna po rovných silnicích. Parkování u řeky je kousek (250 výškových metrů) pod mostem.

Procházka k němu po krásně postavených dřevěných chodnících nám netrvala ani 25 minut. Prohlídka mostu je vždy na stanovenou dobu a s průvodcem, který hlavně poví vše o bezpečnosti průchodu, kam se smí sahat atd. Přechod po značně se pohybujícím mostu bez plného dna je pro otrlé. Nám skoro nefoukalo, ale i tak se 516m dlouhý most kymácel a houpal jako zběsilý. Stejná vstupenka jako na most platí i na přilehlou cestu kaňonem. Cca 3 km pomalu dolů a pak zase zpět. Chtěli jsme to absolvovat, jenže po prvním výstupu jsme byli téměř bez vody a pítko, kde nám i průvodce řekl, že si ji máme doplnit, bylo rozbité. Šli jsme k parkovišti, chvíli si v řece chladili nohy a frčeli přes malou zastávku u řeky Douro na pláž nad Portem.

Cesta vedla přes zvláštní až měsíční krajinu, bez jediného vzrostlého stromu (pozůstatek několik let starého požáru). Naštěstí už se z popela zvedají nové generace eukalyptů.

Původní plán byl zůstat na populární pláži přímo u Porta. Jenže během 10 minut nás prudili dva bezdomovci, nikde žádné záchody a ještě přímo u pláže obří nákladní přístav. Otočili jsme se na kramfleku a dojeli o 15 km severněji do malého rybářského městečka, kde jsme byli na pláži téměř sami. Jelikož to byl poslední den u oceánu, Anička si namočila skoro celá stehna a mě spláchla vlna celého (jak jinak). Studený to teda je pořádně. Zítra přesun k Lisabonu, vrácení auta a objevování poslední části naší cesty.

10. Den – Sintra a vrácení auta

Ráno vstáváme už po 6. hodině, abychom vyrazili směr Sintra, kterou chceme projít, a ještě musíme do 4. hodiny vrátit auto. Poprvé jedeme po placené dálnici. Doteď jsme vše brali po okreskách a neplacených úsecích. Jet po dálnici znamená projet zemi a nic z ní nevidět. Pěkně odsýpalo, viděli jsme moc olivových hájů, které jsou upraveny do řady jako buxusy, ne jednotlivě jako normálně, a do Sintry dorazili přesně za 3 a půl hodiny.

Parkování u města je dost peklo i mimo sezónu, nakonec jsme jedno místo našli. Hned se nás ptalo několik lidí, jestli nechceme odvézt k paláci (nás chodce :)). Jdeme pěšky občas do kopce až ke Quinta da Regaleira. Bohužel lístky byly už v půl 11 zablokované na celý den. Asi jsme to mohli zvládnout logisticky líp, objednat je dopředu. Jenže když před námi byla dlouhá nevyzpytatelná cesta a navíc nutnost vrácení auta ve správnou hodinu, netroufli jsme si to rezervovat na přesný čas, jak je vyžadováno. Po cestě zpět jsme si aspoň prošli městečko, Národní palác v Sintře a jeho zahrady.

Před vrácením auta ještě natankovat tak, aby to vypadalo, že je nádrž plná. Když člověk musí nejdřív navolit částku a pak až tankovat, a neví, jak je nádrž velká, je to docela problém. Něco jsem odhadem nabral cca 20 km od půjčovny, a pak se modlil, aby měrka nepadla dolů. Vrácení naštěstí proběhlo v pořádku, velký kámen ze srdce se uvolnil a my mohli frčet na ubytko.

Rezervoval jsem, jako vždy, podle hodnocení a lokality na Bookingu. Co se popisovalo jako kosmopolitní čtvrť, byla dost špinavá a na první pohled snad i nebezpečná čtvrť. K tomu ubytování byl předělaný byt v činžáku, rozdělený asi na 9 kójí po 10 metrech čtverečních, kde nešlo se ani otočit. Natož projít kolem postele. Bezpečnostní prvky absolutně žádné. Prvotní šok se nezlepšil, takže jsem volal na Booking, aby rezervaci zrušili, a rychle jsem našel jiné ubytko u metra, v lepší čtvrti a hlavně s dvojnásobnou velikostí.

11. Den – Lisabon (Belém a muzeum zadarmo)

Dnešek trochu zlepšil reputaci celému Lisabonu. Den jsme začali v kavárně na snídani (doteď jsme si snídaně dělali většinou na pokoji). Pak už následoval přesun do čtvrti Belém na západ od velkého mostu přes řeku Tejo. Využili jsme místní metro a dojeli až na vlakovou stanici u pobřeží, kde jsme koupili lístky na vlak a linkou 5 dojeli za pár minut do Belému. Je to taková odříznutá čtvrť, ale moc hezká, vzdušná.

Hlavním bodem měla být návštěva slavné „cukrárny„, kde vznikl dnes již národní zákusek Pastel de Nata. Jenže už v 10 ráno tu byla delší fronta než v Lidlu před jedním dnem státního svátku. Přitom vedle byla další cukrárna úplně prázdná. Inu vydali jsme se vedle do kláštera svatého Jeronýma (Mosteiro dos Jerónimos). Tady pozor na fronty. Ta pravá je bez lístků do kostela, vlevo je placená i s nějakým přídavkem. I zdarma je k vidění úchvatný interiér a rakev Vasca da Gamy.

Odsud přes moc hezký park s mega fontánou k pobřeží k památníku a pak na západ až k bílé Torre de Belém. Supr procházka s množstvím pouličních umělců a stánkařů.

Po cestě od věže zpět ke kostelu jsme se toulali kolem národního námořního muzea, prohlíželi si venku kotvy a pár lidiček, až jsme se nějak infiltrovali zadním vstupem do muzea. Nikdo nehlídal. Ani uklízečka si nás nevšímala, takže jsme si v klidu muzeum prošli a že opravdu stálo za to. Spousta velkých maket různě starých lodí, informace o koloniální době, průřezy ponorkami… moc hezké muzeum. Nevím, proč tam nebylo víc lidí, kór když to může být zadarmo 😃.

Odtud nás čekal trošku pěší výkon, když jdeme přes 5 km k Mercado de Campo de Ourique na oběd. Po cestě máme ještě zastávku u malého kostelíka Memory Church, kde je zase nějaká svatba, takže nás nepustí dovnitř, a pak ještě hipsterské centrum LX Factory. Které je samozřejmě velice alternativní, free a má všechny další přízviska, jen aby to mohlo být předražené. Lidí tu bylo mraky.

Odsud už jsme šli víceméně bez turistů přes skutečný Lisabon, kde žijou místní, jsou tu maličké kavárny plné domorodců a vše je tu pomalejší. Samotný cílový trh je spíše food trh, kam chodí místní i turisté na jídlo. Na výběr je několik desítek stánků, kde si každý vybere. My jsme dali přednost falafelu a shawarmě.

Jelikož už jsme měli přes 30 000 kroků, došli jsme jenom na nejbližší metro a frčeli na hotel. Zítra nás čeká centrum města.

12. Den – Lisabon centrum a travesti show

Včera si Lisabon napravil reputaci a dnes v tom pokračoval. Na programu po snídani je centrum města.

Metrem dofrčíme na konečnou modré linky a odsud se postupně suneme směr zpět. Občas je to do kopce, pak zase dolů a tak pořád dokola. Nakonec jsme nastoupali přes 500 výškových metrů. První návštěvou je kostel svaté Engrácie (Národní panteon), kam se platí vstup 10 €, díky kterému jsme se dostali i do horního patra až ke kopuli, jak uvnitř, tak na venkovní vyhlídce. Je odsud nádherný výhled na celý Lisabon, řeku i přístav.

Následuje několik dalších kostelů, vyhlídek, fotek s historickou tramvají a malebné uličky, až jsme vylezli k Castelo de São Jorge. Mně osobně se sem tenhle vzezřením středověký hrad vůbec nehodí. Kvůli frontě jsme do něj ani nešli a jen si prošli přilehlé uličky. Následovaly další vyhlídky, včetně všeobecně známé Miradouro de Santa Luzia, a příchod k lisabonské katedrále. Ta byla sice otevřená, ale konala se v ní mše a kvůli turistům v ní nebylo k hnutí.

Pomalu jsme bloudivými kroky sestoupili k řece a zamířili k Praça do Comércio a okolním uličkám. Tady je asi jediná část Lisabonu, kde je rovinka, než se zase dojde ke schodům. Tahle část je opravdu extra turistická, což je vidět i na cenách v restauracích. My začali pomalu také hledat baštu, což se nám povedlo na malém náměstíčku přímo u kostela v restauraci Restaurante O Largo – Portuguese. Měli jsme výborné kuře piri piri a rajčatové těstoviny a k tomu mojito. Když už jsme byli zase na kopci, došli jsme ještě na vyhlídku Miradouro de São Pedro de Alcântara kouknout na slavný výtah Santa Justa a nedostavěnou vedlejší katedrálu.

Celý den nás od rána pronásledují tuk-tuky, golfové vozíky a podobné vozíky, které vozí zlenivělé turisty. Aspoň že je nemusí tahat oslíci na hrbech.

Pomalu jsme dobloudili zpět k řece a vydali se do Pink Street. Ihned jsem toho litoval. Konalo se tu jakési travesti představení pána s blonďatou parukou, v lyžařské barevné kombinéze na kolečkových bruslích. Bohužel do představení zahrnoval i okolní turisty, což znemožňovalo projít kolem něj každému s trochou zdravého rozumu. Naštěstí dohrála písnička a my se prosmykli bez povšimnutí. Další štěstí bylo, že se Anička udržela na uzdě a aktivně se nezapojila sama do představení, to bych asi musel prchnout zadem. Notno podotknout, že jsme následně (po dalších 15000 krocích) narazili ještě na Green street, která byla naprosto úžasná, se spoustou maličkých asijských restaurací, kam bych s radostí zašel na Pad Thai, Pho bo….

Svižným krokem, který nám povolují Aniččiny žabky, se blížíme ke vzdálenější Basílica da Estrela. Aničce maličko vyprchává kofein z rána z krve a já se modlím, aby bazilika stála za tu menší 3km procházku do kopce a aby hned vedle byla kavárna se záchodem. Bazilika byla moc hezká, my se zúčastnili dalšího křtu a hned vedle kavárna se záchodem. Všichni přežili.

Naproti bazilice je nádherný park připomínající deštný prales a my si řekli, že jestli neuvidíme papouška tady, tak už nikde. A nakonec se to povedlo. Jeden zelenej pták tam byl. Stačilo po Portugalsku nachodit 223 km na jednoho papouška. Přitom u nás pomalu fanaticky chráněného čápa tady má pomalu každý komín ve vesnici. Nemluvě o stožáru vysokého napětí, kde je klidně 20 hnízd. Takže je to dost silně „přečápováno“.

Odpoledne bylo ještě mladé, my v nohách teprve 25 000 kroků, a tak Anička vymyslela procházku k té nechvalně proslulé tramvaji, která bohužel minulý rok tragicky havarovala, a dál k široké třídě Liberdade, kde se uprostřed po celé délce až k parku Eduarda VII konal trh se šperky a oblečením. Mimochodem sem jsme šli přes čtvrtě Bairro Alto a Chiado, které jsou plné kaváren, malých občerstvení, restaurací i barů. Překvapivě se tu dokáže člověk najíst do 10 €, když chce, a navíc je to tu velice malebné.

Zítra posledních pár hodin po okolí hotelu a metrem na letiště.

13. Den – Odlet

Každá sranda jednou končí. My měli už jen pár hodin do odletu. Koupili jsme poslední suvenýry, oběd a v klidu metrem dojeli na letiště.

Letiště v Lisabonu bylo mnohem rušnější než to pražské. Bohužel tady mají starší scanner, takže vodu přinést nejde. Hned za security je fontánka, kde jde voda načepovat.

Let domů byl klidný a téměř bez zpoždění. Naše portugalské dobrodružství končí zaslouženou večeří na letišti v Praze a odjezdem z GO parkingu domů.

Praktické postřehy z cest

Systém dálnic Portugalsko má hybridní systém dálnic. Někde se platí přes lístek u mýtné brány, někde jsou úseky brané jako obchvaty a neplatí se vůbec, no a někde jsou jenom kamery, které snímají SPZ, a řidič musí dojít se svou SPZ na poštu a po uplynutí 48 hodin si úsek zaplatit. Je možné si v půjčovně nechat aktivovat krabičku Via Verde, díky které se brány a vše projede bez zastavení a pak se vše zaplatí při vrácení auta. Půjčovny si na krabičku účtují kolem 2 eur za den. My jsme celou dobu využívali Google mapy s možností vyhnout se mýtnému a fungovalo to báječně. Dálnici jsme využili jen při cestě Porto – Lisabon, kde dálnice A1 je plně na lísteček bez hybridu. Kdybychom jeli cestou blíž oceánu, museli bychom i na poštu.

Kreditka vs. hotovost Nedovedl jsem si představit, že v západní Evropě bude takový problém platit kartou. Spousta kaváren, bister i čerpacích stanic byla jenom na hotovost, a když už brali karty, tak ne mezinárodní (stalo se mi to i na velké síti benzínek), takže je nutné mít s sebou dost hotovosti.

Jak to vidí Anička

Atlantik je moje velká láska, absolutní nadšení a volnost. Jeho síla, jeho rozmanité pobřeží, jeho chlad 🙂 Takže na samotné pobřeží nemůžu říct nic špatného, jen: BYLO TO KRÁTKÉ A CHCI SE TAM VRÁTIT. Co se Portugalska jako takového týká, je překvapením. Spoustu věcí je tam 15let zpátky. Spousta věcí je tam nedotažených. Malé vísky a městečka jsou, jako by se tam zastavil čas a s občasným přetlakem turistů si úplně neví rady. A vlastně potenciál, který tam v turismu vidím, není úplně využitý. A otázka k zamyšlení: nedělá právě tohle z Portugalska TO MÍSTO? Ještě celé pobřeží, nebo hory nejsou „místa prodejná ;)“. A to přitahuje.

K městům Porto a Lisabon se vyjádřím jen krátce. Jsem ráda, že jsem je poznala, ale znovu vidět nemusím. Není to určitě jimi, ale mnou. Čím jsem starší, tím víc tíhnu k přírodě. Města mají svoji nepopsatelnou atmosféru, svoje příkré svahy, svoje uličky. Mají i svoje neřesti, které tu máme ale taky (jak bezdomovce, tak i feťáky).

Takže pokud se poštěstí, a já si budu chtít odpočinou 3 týdny v kuse, bude to právě oblast Nazaré nebo Peniche v apartmánu s výhledem na oceán, a možná s intenzivním kurzem surfu pro začátečníky 🙂

Jak to vidím já

V Portugalsku jsem byl akorát na Madeiře a ta se s pevninou nedá moc srovnávat (žádno Ponča 🙁 ). Je několik věcí, které mě opravdu překvapily. Podle počtu cukráren jsou Portugalci velcí slaďouři, což je velice sympatické, obzvlášť, když populace rozhodně netrpí nadváhou.

Druhým velkým překvapením jsou opravdu moc hezky připravené dřevěné stezky na útesech u oceánu a sociální vybavenost (čti záchody a sprchy) v menších přímořských městech. Co by za to v Itálii dali.

Povedlo se nám naplánovat celou dovolenou tak, že jsme pořád kombinovali oceán, města a přírodu, takže nebyla vůbec jednotvárná a člověk se mohl těšit na každý den. Nedá se říct, že by se mi někde nelíbilo (krom jedné čtvrti v Lisabonu), naopak byla spousta míst, která jsou opravdu nádherná a stojí za návštěvu.

Jsem rád, že se nám povedlo si pro sebe s Aničkou vyšetřit těchto 12 dní, kdy jsme se starali jenom o sebe, mohli si povídat bez přerušování a načerpat další síly. Určitě jsme nenačerpali tolik fyzických sil, protože za dovču jsme nachodili 304 000 kroků což je cca 225km.

Náklady na cestu

Ubytování a půjčení auta jsem řešil dlouho dopředu a všechna ubytování i půjčení auta několikrát měnil. Nakonec ubytka (včetně změny v Lisabonu) a půjčení auta vyšlo cca na 21 000,-. Letenky pro dva cca 5700,-. Na místě jsme se určitě nijak neošidili, chodili na kafíčka, občerstvení k véče si kupovali většinou připravené saláty v Pingo Doce a pečivo, k tomu se musí připočíst různé vstupy, poplatky za dálnici a benzín a jsme na cca 22 000,-. Dohromady je to cca 48 700,- za dva. Kdo by chtěl joooooooo šetřit, asi by nechodil vůbec na jídlo do restaurací, občas si nedal fresh… ale přece jenom je to dovolená, kam se těšíme celý rok, tak proč být na suchém chlebu a nedát si vanilkový pastýlek (pastel de nata).