Anička slaví své X5. narozeniny a já jí chtěl udělat opravdu radost a splnit jí nějaké velké přání. Jako vždy chtěla lézt po horách a zkombinovat to s tréninkem na Nepál, takže se podle ní „musí dát dojít nad 3 000 m n. m.“ Já zase chtěl dojet do jednoho ubytování a odtud jenom chodit, nikam se už dál nepřesouvat autem. Po nějakém větším výzkumu mi z toho jako ideál vzešlo údolí Ötztal, přesněji jeho konec – městečko Obergurgl. Naší luxusní základnou se stal hotel The Crystal VAYA Unique. Ale to bych předbíhal.
Vše začíná odjezdem k našemu oblíbenému jezeru Plansee, kde se báječně vykoupeme a přespíme u vyhlídnuté kapličky, která má zároveň pítko a je jen pár kroků od jezera (naší koupelny).
Noc v Kodiaqu rozhodně není tak pohodová, jako bývala v našem „zesnulém“ TeePeem, ale přežili jsme to. Ráno po 7. hodině jsme přejeli o kousíček výš, abychom se vydali na první tréninkovou štaci na horu Tauernberg (1 841 m n. m.).
Výšlap vede ze začátku převážně lesem a následně přes vrchol Zunterkopf (1 811 m n. m.) lezeme často po čtyřech až na samotný Tauernberg (1 841 m n. m.). Cesta je dost obtížná a hlavně stoupání je dost strmé. Na 3,5 kilometrech nastoupat přes 1 000 výškových metrů v dost úmorném vedru, to není pro žádné bábovky (natož to pak ještě sejít dolů). Jenže na vrcholku je nádherný výhled na celé okolí včetně modrých vod Plansee.
- Statistika: Celkem nachozeno necelých 9 km za 5 hodin s převýšením 1 050 m.
Na tuto dovolenou jsme se mimochodem poprvé zásobili nějakým tím zobáním v podobě prášku od Nutrendu pro lepší hydrataci a doplňování energie a minerálů. Asi nám to trochu pomohlo. 😊
Po návratu jsme se stihli ještě rychle vykoupat v jezeře a vydali se rovnou do údolí Ötztal na ubytování.
Naše základna v Obergurglu
Hotel Crystal je přímo u lanovky. Ta sice v létě beztak nejezdí, ale i tak má hotel ideální polohu, odkud se dá vymyslet několik pěších výletů nebo popojet autobusem – možností je tu nepřeberně. Navíc v ceně ubytování je automaticky letní karta výhod, díky které je doprava v údolí i lanovky zdarma a nabízí i spoustu dalších slev.
Před večeří jsme ještě stihli vyzkoušet bazény a sauny, ale pak už jsme mezi prvními byli na značkách s talířem. Obsloužit jsme se mohli sami u salátového bufetu se sýry a hlavní část menu byla servírovaná. Všechno bylo výborné a my se pořádně našťouchli.
Ramolhaus (3 007 m n. m.).
Snídaně před túrou je základ. Toho jsme se drželi, snědli všechno, co šlo, a pak už se vydali na první výšlap nad 3 000 m n. m. Naším prvním cílem byla horská chata Ramolhaus (3 007 m n. m.).
Chata je vidět téměř od hotelu a někteří prohlásili, že to přece nemůže být ona, protože je to „moc nízko a blízko“ (ó, jak se oni mýlili!). Procházka je to ale skutečně nádherná. Většinu času se jde do mírného kopce s přecházením několika vodopádů, pozorováním oveček a čučením na okolní ledovce. Pár úseků je trošku strmějších a poslední kilometr se leze do velmi prudkého kopce.
Odměnou na chatě byla domácí klobása a špenátový štrúdl. Veškeré nealkoholické nápoje jsme si ředili vodou kvůli hydrataci. Výhled z chaty rovnou na několik ledovců v okolí je dechberoucí. Důležité je, že nám vyšlo počasí – bez větru a jediného mráčku. Cesta zpět je ze začátku dost náročná kvůli strmému klesání, ale zbytek už je pořád příjemně mírně z kopce.
- Statistika: Celkem jsme ušli necelých 19 km s převýšením 1 250 m za necelých 9 hodin i s přestávkami. 😊
Co víc si večer přát než tematickou večeři zaměřenou na italské dobroty. Ač jsme byli po salátu, těstovinách a mase už dost přecpaní, kus Tiramisu se vždycky vejde. A udělali jsme dobře, že jsme se pochlapili a dali si ho! 😊
Odpočinkový den u ledovce
Třetí den v zápřahu byl úmyslně trošku odpočinkový. Vyvezli jsme se lanovkou na horu Hohe Mut a odtud pokračovali po červené k ledovci Rotmoosferner. Oproti předešlému dni jsme tu dokonce potkali i turisty, i když jich nebylo zase tolik. Cesta je dobře značená a relativně pohodová.
K samotnému ledovci ale nikdo jiný nešel, takže jsme si to tam mohli prochodit bez omezení. Na začátku ledovce je ohromná díra, odkud vytéká ledová voda a zároveň odtamtud fouká mrazivý vítr. Vcelku bezpečně se dá jít asi 100 metrů po samotném ledovci, který je posetý ulomenými kameny, takže to tolik neklouže. Výš už to bylo kvůli puklinám zbytečně nebezpečné.
- Statistika: Celkem jsme ušli cca 11 km a vystoupali 490 m za 5 hodin.
Most Piccard
Zlatým hřebem našich alpských dní byl poslední výšlap k mostu Piccard (Piccard-Brücke). Tentokrát to bylo nahoru dolů a pořád dokola. Turistů bylo znovu velice málo, i když cesta byla povětšinou moc pěkná.
Zlomový moment nastává během strmého stoupání od mostu pod Langtalereckhütte na hřeben a následně při opětovném klesání k samotnému Piccardovu mostu. Několikrát se při výstupu musí člověk držet lan a plazit se po čtyřech. Na vrcholku nás čekala krajina jak na Marsu s velkými kameny a oranžovou barvou všude kolem. A pak už rovnou klesání k mostu.
Úzký lanový most akorát pro jednoho spojuje dvě skály nad řekou tekoucí z nedalekých ledovců. Most visí cca 150 až 200 metrů nad řekou a nemá žádný pevný bod, takže se to ve větru pěkně houpe. Opravdu zajímavý a nevšední zážitek!
Po cestě zpět jsme si dopřáli luxusní jablečný štrúdl zalitý vanilkovým krémem.
- Statistika: Celkem jsme ušli cca 21 km, nastoupali 1 230 m a zabralo nám to 7 hodin.
Shrnutí
Celkově náš pobyt v údolí i jedna tréninková noc u Plansee splnily přesně to, co jsme chtěli. Počasí nám přálo, nachodili a nastoupali jsme spoustu kilometrů i v náročnějším terénu. Zjistili jsme, že nám klouby a svaly (před Nepálem) stále drží, a zase jsme jednou mohli být spolu a trošku se i rozmazlit v nádherném hotelu. Poprvé jsmě měli možnost srovnávat nastoupané metry podle Mapy.com, chytrých hodiněk a sportovních aplikací a ukázalo se, že věřit se nedá asi 100% ničemu. Mapy.com výrazně podhodnocují nastoupané metry, sportovní aplikace nadhodnocují a hodinky jsou někde uprostřed, takže věříme těm.
Jak to vidí Anička
Hory! V jakékoliv podobě a za každého času chci. Je tam vše, co k životu potřebuju. Otzalské alpy jsou kraj turisty nijak přelidněný. Obergurgl je ostré údolí, na konci Rakouska. Z hlavního údolí stoupáte strmě do dalších odboček. Chození po vrstevnici je vždycky do kopce a tam, kde je vyznačená cesta v mapách, tam je v reálu optický klam. Nevidíte kam jdete na 100m, ale pokud jste na cestě, krok po kroku odbavujete plán cesty a krok od kroku jste blíž k cíli. Otzalské alpy naučí nepanikařit. Zvládnout to stejně musíte. Vzdávat se nikam nevede. Naučí vás koncentraci, trpělivosti a umění pracovat s energií. Je na co koukat a to je odměnou. Je co ochutnat a to je dvojitou odměnou. Častokrát není signál – nevadí, jste na cestě. Byť ji na horizontu ztrácíte, ve spleti skal nevidíte, jste ale na bezpečné cestě. Takže ANO, CHCI A ZNOVA 🙂
