Letní dovolená ve Francii byla za námi a před námi znovu otázka lyžování. Já jsem zásadně proti pobytům a lyžování v ČR, protože stát ve frontě a dvě minuty jízdy mě nebaví a nechce se mi za to utrácet. Tudíž znovu padla volba na zahraničí. Dva roky zpět jsme byli v prosinci v Rakousku v Zell am See autem, jenže tentokrát bychom radši Itálii, která je na auto a 3 dny lyžování celkem daleko. Rozhodnutí padlo na cestovní kancelář České kormidlo, která se specializuje na lyžařské balíčky (ubytování+ cesta+ skipas+ polopenze) od 5ti tisíc. Během hledání navíc vypustili do světa akci 5+1 zdarma, což představovalo menší zádrhel v hledání dalších 2 lidí. Nakonec to takový problém nebyl a během týdne se přidali dva kamarádi. Termín byl schválně ve všední dny v prosinci před hlavní sezonou, jak kvůli ceně, tak menšímu počtu lidí. Vybírali jsme mezi několika středisky, a nakonec se rozhodli pro menší lázeňské město s cca 40ti km sjezdovek a nádherným jménem Bormio.
Z nabídky se nám nejvíc líbil hotýlek Cervo v centru města u stanice skibusu a 4 minuty jízdy od lyžařského areálu. Bylo možné vybrat i tkz hotel „No Name“, který je o několik stovek levnější než jiné možnosti, ale člověk neví, kde nakonec skončí a my nechtěli dojíždět půl hodiny na sjezdovku.
Před odjezdem jsme znovu bedlivě sledovali vývoj pandemie v ČR i Itálii a modlili se, aby někdo z nás (hlavně děti) neskončil v karanténě (to nás naštěstí potkalo až po návratu přes Vánoce). V živé paměti jsem měl neskutečnou bolest stehen po dvou dnech lyžování v Zell am See, což zapříčinilo třetí den jednak v bolestech, tak bez zatáčení a přímé jízdě dolů. Abych tomuto předešel, poctivě jsem 6 týdnů před odjezdem každý den dělal dřepy.
Při „naloďování“ do autobusu jsme se dozvěděli, že se nebudeme ráno převlékat na sjezdovce, ale rovnou nás hodí na hotel, kde s v klidu převlékneme. V autobusu jsme seděli pohromadě úplně vepředu. Bohužel přes uličku vedle seděla slečna, přejmenována na „Kašlík“, která každých cca 30 vteřin chrmlala jak starý tuberák na smrtelné posteli. Tím vzaly vyhlídky na noční spánek za své. Nikdo nechápal, jak někdo v dané době může být, tak nezodpovědný a sedne si do autobusu k dalším 40ti lidem a prochrchlá celých 10 hodin cesty.
Od stanice Strašnická se povedlo odjet dokonce o půl hodiny dřív, než byl plánovaný odjezd. Jenže po 30ti minutách jízdy řidiči zazvonil telefon a dozvěděl se, že v Praze nechal jednoho pána, který sice viděl jak odjíždíme, ale stál na špatné straně silnice. Takže otočka a zase jízda zpět. „Naštěstí“ byli autobusáci bývalí závodní řidiči Nascar a hodinové manko ještě před Rozvadovem dohnali. Zajímavostí po cestě byl 4kilometrový jednosměrný tunel ve Švýcarsku, kdy se jede myší dírou celou dobu rovně a samotný tunel ušetří cca 2 hodiny cesty kolem.
Do Bormia byl příjezd kolem půl 8 ráno. Měli jsme se v hotelu někde rychle převléct (pokoje prý nejsou k dispozici) a pak nasednout na skibus ke sjezdovce.
Hotel Cervo má svá nejlepší léta asi za sebou, ale je to moc příjemný rodinný čistý hotýlek v samém centru města s výbornou kuchyní a přátelským přístupem personálu. Navíc nám hned po příjezdu dali pokoj, kde jsme se mohli pohodlně na lyžování připravit. V sezoně, kdy je hotel plný, to asi není možné.
Ke sjezdovkám je možné využít obě linky skibusu přímo před hotelem. V lyžařském areálu dospělým ráno dole zkontrolovali Green pass s očkovacím certifikátem a tím celé kontrolování končilo. Jediné další prokazování je uvnitř restaurací. Delegátka mi při předání skipasu oznámila, že druhý den bude lepší jet do střediska Santa Catarina, kde nám skipas platí taky, protože několik lanovek bude v Bormiu uzavřených kvůli pravidelné kontrole. Tím bylo vyřešeno dilema, zda se jet do S. Catariny podívat.
Na první jízdu jsme se všichni těšili. Přece jenom jsme dva roky na lyžích nestáli (Kuba 10 let) a byli jsme zvědaví, jak nám to půjde. Hned jsme vyjeli až na vrchol ledovce Bormio 3000 něco málo přes 3100 m.n.m a začali sjíždět. Při přesunu mezi vleky jsem zaslechl velkou Aničku říkat malé ať šlape. Myšleno bylo do kopce, ale přišlo mi to docela vtipný. Sluníčko svítilo, sjezdovky byly perfektně upravené a lidí kolem minimum. Kuba sebou hned při první jízdě párkrát praštil, aby zjistil kvalitu sněhu z blízka a my se tak nemuseli bát, že spadneme první 😊 Z lyžařského umu jsme nic neztratili a v klidu mohli jezdit. Letos jsme všichni jezdili na Luštíkách. Po první jízdě a pocitu v nohou jsem myslel, že 6 týdnů dřepování bylo úplně na ho…o. Naštěstí tomu tak nebylo a ani třetí den mě nohy nebolely a já mohl dělat obloučky 😊. Ostatní účastníci zájezdu vzhledem k hlasitému šprkání určitě dřepy nedělali 😊
Kolem sjezdovek je asi 5 možností stravování. První den jsme kvůli pohodlnosti zakotvili v té největší u hotelu Girasole. Byla to chyba. Předražená gulášovka (10€) se nedala pozřít. A na těstoviny se děti taky moc netvářili. Jedinou světlou chvilkou bylo nalezených 100€ na zemi.
Vzhledem k únavě po probdělé noci s Kašlíkem jsme lyžování ve 3 zapíchli a jeli se prospat na hotel.
Večeře byla ze 4 chodů a všem moc chutnala. Obzvlášť panna cotta s lesním ovocem byla úžasná.
Druhý den jsme se vypravili do Santa Catariny. Odjezd skibusu je z autobusového nádraží cca 200 metrů od hotelu. Cesta autobusem trvá 25 minut.Středisko je menší než Bormio, ale zato se dalo jezdit až ke spodní stanici (v Bormiu byla cesta první den uzavřená). Celkově nám přišly sjezdovky lépe připravené a přívětivější než větší Bormio. Svahy jsou orientované spíš na sever, takže i když bylo kolem 0 a na vrcholku svítilo sluníčko, sjezdovky byly pořád dobře upravené a tvrdé.
Na oběd jsme si došli do restaurace Sunny Valley v údolí na vrcholu. Je možné zajít do bufetu nebo sednout do grill baru. Chtěli jsme v klidu sedět a šli do grill baru. Přes prázdnou restauraci byli číšníci docela nepříjemní. Nicméně ravioly i polévky byly moc dobré. Každý chod se pohyboval kolem 13€.
Večer jsme se šli projít do historického centra města. Všechny kostelíky i uličky jsou krásně vánočně nasvícené. K dispozici je spousta restaurací, kaváren a prodejen s lokálními produkty (med, šunka, pancetta…).
Třetí den ráno jsme po snídani zabalili, odnosili zavazadla do společenské místnosti a vyrazili na poslední lyžování. Konečně bylo možné dojet z vrcholu až úplně dolů. Celou sjezdovku jsme sjeli asi za 40 minut a celkem najeli necelých 9 kilometrů. Když jsme poprvé vjeli na spodní úsek sjezdovky Stevio, překvapily mě praporky s upozorněním „Expert ski“. Malá i velká Anička si ničeho nevšimly a profrčely kolem. Pak zastavily nad sešupem se slovy od malé: „Není to nějaké prudké“. Velké Aničce jsem mezitím stihl říct, že je to černá jenom pro „Expert ski“. Ujistila malou, že je to normální červená a ať jede. Potvrdilo se, že nejhorší smrt je z leknutí, a s myšlenkou na červenou sjezdovku to v pohodě všichni sjeli. Je to sice maličko prudší, na druhou stranu jsme tam absolutně nikoho nepotkali a sjezdovka byla lépe upravená než všechny ostatní více využívané.
Na oběd jsem měl vyhlídnutou chatu na svahu Ristorante La Bucelina, kterou jsem při prvním dnu lyžování nemohli najít. Po pečlivém prohlídnutí mapy jsem přišel na to, že se k ní nedá dojet z hora, ale musí se jet jiným (pomalým) vlekem. Moc jsme se těšili konečně na pizzu. Jenže tam stály dvě boudy. Recenze se evidentně dost mísily a každý vkládal fotky kam ho zrovna napadlo, takže to vypadalo, že pizzu nabízí oboje. Bohužel my zašli do té, kde pizzu nedělali ☹ Aspoň byla, krom jednoho stolu, zcela prázdná s nádherným výhledem do prosluněného údolí. Překvapilo nás, že jsme nedostali jídelní lístky, ale cedulku s QR kódem, kde jsme si mohli lístek načíst. Základní těstoviny začínali na 8€. Tady byli číšníci moc příjemní a uměli dobře anglicky. Jídelní lístek obsahoval asi 5000 položek a všechno to pročíst by nám zabralo celý den, tudíž jsme skončili s klasickými těstovinami a polévkou.
Ihned po objednání se, jak lavina navalilo do restaurace cca 40 lyžařských instruktorů a z klidné restaurace se stal bzučící včelí úl. Nicméně špagety carbonara (dle Jendy chutnali skoro jako moje) i ostatní pokrmy byly moc dobré.
Zjistili jsme, že spodní černá sjezdovka jde objet po pohodové modré, takže černou jsme jeli už jenom jednou. Ve spodní části dopravoval vrtulník různé zábrany kolem sjezdovky při přípravách na světový pohár v lyžování, která se zde koná na konci roku.
Kolem půl 6 večer jsme naskákali do autobusu před hotelem a vyrazili na cestu domů. Kašlík chrchlal snad ještě víc než při cestě do Itálie. Jelikož nás vezl jiný řidič, snažili se mu namluvit, že takhle začala kašlat až teď, ale má negativní testy na všechno.
Po hodině cesty byla zastávka v bezcelním obchodě u Livigna, kde především řidiči autobusu nakoupili spoustu alkoholu s upozorněním pro všechny, aby veškeré dárkové tašky z obchodu dobře schovali, aby nás celníci neprohledávali. Ač hrozili pokutám pro nás, největší pokutu by platili oni za těch x desítek láhví tvrdého :D. Během pauzy bylo možné si dát párky s chlebem od řidičů za 2€. My koupili před odjezdem v obchodu krájenou pancettu a bílé pečivo. Jenže chyba lávky. Z jedné malé bulky jsem dokázal vytvořit asi 3 kila drobků 😀 a ostatní na tom nebyli rozhodně lépe. Poprvé jsem se styděl za bordel, který pode mnou zůstal v autobuse.
Bezcelní pásmo jsme projeli bez kontroly, takže nám pustili slibovaný film před spaním. Byli nám puštěni Rafťáci v tak zoufalé kvalitě, že většina filmu byla zaseknutá a nekoukatelná. Když se mi povedlo konečně na německé dálnici na chvíli usnout, zastavila nás dálniční policie a všem kontrolovali pasy. Naštěstí všichni prošli a po zbytek cesty už se nic neudálo.
Můj závěr
Na předodjezdový stres před dovolenou si asi budeme muset zvyknout, dokud pandemie nepomine. Můžeme být rádi, že jsme vůbec odjeli. S klidným svědomím můžu říct, že jsem si dovolenou užil. Nebylo to jenom nádherným Bormiem, hezkým ubytováním s dobrou baštou, ale i partou, se kterou jsem byl. Jsem rád, že jsme přizvali i kamarády a vzhledem k jejich nadšení věřím, že na příští lyžování s nimi můžeme počítat. Přece jenom jsme se mohli víc vyblbnout a dělat si srandu i z někoho jiného než z Jendy. Jediným mínusem byl zmiňovaný Kašlík a celkově autobusová doprava, která nás stála dost sil. Příště asi zase po vlastní ose 😊
Aničky závěr
Já chci jet na lyže na velké hory kdykoliv a kamkoliv, a přesně s tak perfektní společností. Autobus byl zvolený i v rámci výchovy dětí, aby si dokázali vážit pohodlí dopravy vlastním autem. Projela jsem pár středisek, a každé mělo co do sebe. Bormio je naprosto dostačující pro 3dny lyžování a večerní toulky městem i bary. Těžko se mi hodnotí cokoliv, miluji hory a čím vyšší tím lepší. A ideálně bych se na ně mohla odstěhovat, takže za mě jediné mínus…bylo to příliš krátké, a odpočítám dny do dalšího velkého lyžování, které třeba bude i s tím naším nejmladším prcíkem 😊
Jendy závěr
Lyžování v Bormiu a S. Kateřině bylo super. První den v Bormiu bylo krásný počasí, pěkný sjezdovky, málo lidí. Na ubytování mě překvapila véča o 5ti chodech, to jsem nečekal. Večer jsme se šli projít do města (to taky stojí za návštěvu). Druhý den jsme jeli na S. Kateřinu. Byli tam krásně upravený sjezdovky a málo lidí. Poslední den jsme jezdili v Bormiu. Díky zasněžování jsme mohli jezdit od nejvyššího bodu do nejnižšího bodu areálu (asi 8km) a to byl taky zážitek. Bylo tam sice víc lidí a horší úprava sjezdovek, ale nějak mi to nevadilo.
Aňule závěr
Bormio, St. Catarina, hotel Cervo a hlavně skvělá parta. Bylo to všechno super. Pamatuju si spoustu zážitků, třeba helikoptéru na sjezdovce, mamka mě naučila číst laviny, sjela jsem super G, snědla jsem 5ti chodovou večeři a hlavně byla super banda a spoustu zábavy. Díky Máro, mamí, Ňéňo, Šáńo a Kubo. Bylo to s vámi super.
Náklady
Zájezd pro jednoho byl za 5 200,- Kč, jídlo při lyžování cca 1 000,- Kč na osobu, což dělá 6 200,- Kč na osobu a zájezd. Když vezmu cenu skipasu na 3 dny ve Špindlu (který se aspoň délkou sjezdovek vzdáleně blíží Bormiu) 4000,- Kč k tomu ubytování na dvě noci od 1 000 na osobu, k tomu jídlo a už jsem na vyšší ceně za horší lyžování (stání ve frontě). Z toho jasně vyplyne, že na lyžování do ČR hold nemá cenu jezdit.
