Cesta po Bali

Jestli jet na Bali a jak se nám tam líbilo si můžete přečíst v článku „Bali?„

Jsou tomu 4 roky, co jsme se naposledy vydali do JV Asie. Částečně tomu “pomohla” globální Covid pandemie, během které se nedalo jednoduše cestovat a plánovat dopředu. Když se zdálo, že je snad po pandemii a všeobecnému šílení, rozhodli jsme se, že začneme hledat letenky někam do JV Asie. Během hledání se ze skupiny 3 lidí stalo najednou 8, což následné plánování dost komplikovalo i prodražilo, ale nikomu jsem neřekl ne.

Neměl jsem vybranou přesnou destinaci a rozhodoval se především podle ceny letenek. Nejvíc by se mi líbil znovu Vietnam nebo Thajsko. Na konci září byla první přijatelná akce na letenky, a to na Bali za 16 000,- se Singapore Airlines přímo z Prahy. Za velkého lobování Kuby jsme koupili letenky právě na indonéský ostrov na následující přelom února a března.  Vzhledem ke stále probíhající pandemii jsme řešili, jestli kupovat půl roku dopředu a riskovat, nebo čekat a koupit na poslední chvíli za dvojnásobnou cenu. Koupili jsme hned a doufali. Naštěstí jsme odletěli a po koupi letenek se žádné lepší nevyskytly.

S letenkami v kapse následovalo klasické kolečko čtení desítek cestopisů, hledání zajímavostí a hezkých míst, zaznamenávání všeho do mapy, hledání pronájmu motorek a následné rozhodování o počtu nocí v jednotlivých destinací a rezervace ubytování.

Bylo jasně dané, že si půjčíme na celých 14 dní motorky a budeme každý den jezdit. Válení se u pláže není nic pro mě. Zbytek se mohl přizpůsobit, nebo si mohl dělat co chtěl. Hned jsem všem řekl, že to celé naplánuji s ohledem na podklady od všech, ale na místě budu dělat co chci a nebudu se přizpůsobovat ani omezovat. Těch podkladů jsem moc neobdržel a když už, bylo to na místa, která jsem měl vyhledané.

Vzhledem k častým přesunům se zavazadly jsme jeli jenom s příručními batohy, což na Bali bohatě stačí. Já měl 35l batoh se vším potřebným.

Před cestou

Krom již zmiňovaného bylo potřeba zajistit si přeočkování na břišní tyfus, koupit cestovní pojištění, vyměnit si eura, zkontrolovat platnost pasu a vyřídit mezinárodní řidičský průkaz. U řidičáku doufat, že ho nikdo chtít nebude, protože na motorku ho nemám a nikde jinde na světě (krom Slovenska) neuznávají béčko i na malé skútry.

Těsně před odletem jsem dělal všem online chceck in. Což byl zážitek sám o sobě. Jelikož let z Prahy do Mnichova byl operován přes Lufthansu a zbytek pak Singapore Airlines, nešlo mi na stránkách ani v aplikaci check in pořádně udělat. Jenže tuto informaci jsem dostal až po tom, co jsem ručně všechny údaje o cestujících a pasech zadal do systému. Obvolal jsem obě letecké společnosti, jenže nikdo mi nedokázal pomoct a odkázali mě na přepážku na letišti. Povedlo se mi aspoň částečně si vybrat místa k sezení, která nám stejně na letišti změnili. Ještě nakoupit předodletové tradiční cidery, upéct muffiny k snídani a může se jet. Můžeme být rádi, že jsme letěli až 24. února, protože předešlý pátek se konala velká stávka na německých letištích, takže bychom letěli do háje a ne na Bali.

Odlet

Ve 4 ráno odjezd na letiště. Auto jsme nechali na Goparking u letiště. Na check inu se povedlo dostat boarding pasy až na Bali. Trochu jsem se bál, že o boarding pasy na další lety budu muset žádat v Mnichově. Jelikož jsme přelétali v rámce eurozóny, stačilo projít přes security check a dostavit se ke správnému terminálu. Překvapivě se mi přes security povedlo přenést i 300ml placatku s domácí víčkovicí. Paní se na mě podívala, zeptala se, jestli mam sebou placatku, já přikývl a ona mě poslala dál. A stejně jsem přešel přes všechny kontroly.

Do Mnichova je jenom přískok na 50 minut. Na letišti jsme přejeli vláčkem mezi terminály a 4 hodiny čekali na let do Singapuru SQ327. Před vstupem na palubu další kontroly na letišti. Překvapivě po nás nikdo nechtěl vidět žádné covid certifikáty ani aplikaci, která je potřeba pro vstup do Indonésie.

Let – Singapore Airlines

Letecká společnost byla několikrát hodnocena, jako jedna z nejlepších na světě, takže očekávání byla veliká. U každého cestujícího je samozřejmost palubní zábavní systém s několika stovkami filmů a jiných pořadů. Dále jsme dostali polštář a deku a to bylo celé. Čekal jsem ještě amenity kit se špunty do uší, maskou na oči, kartáčkem a pastou a ponožkami. O tyhle věci je možné zažádat u palubního personálu.

Servis a chování letušek bylo bezchybné. Na co si člověk vzpomněl, to dostal. Mezi jednotlivými jídly bylo možné dojít si pro sendviče, muffiny, sušené ovoce…. Samozřejmostí byl dostatečný přísun tekutin v podobě džusů, nealkoholických nápojů, piva a vína i tvrdého alkoholu.

Cesta trvala 11 hodin. Plán byl snažit se aspoň půlku prospat a přehodit se co nejvíc na místní čas na Bali. Plán byl jedna věc, jeho uskutečnění zcela jiná, ale trochu jsem se prospal abych neusnul hned při první jízdě na motorce.

Letiště v Singapuru je ohromné, vzdušné a celkově moc příjemné na pobyt. Vzhledem k tomu, že tu budeme trávit při cestě zpět 12 hodin, snad bude pohodlné i na delší přestupy. Výhodou je, že se mezi terminály neprochází žádnou kontrolou až do příchodu ke správnému gate. Na přestup jsme měli jen dvě hodinky, stihli jsme se projet vláčkem mezi terminály, okouknout obchody a v klidu přejít přes security.

Přílet na Bali už nebyl tak pohodový, jako přestup v Singapuru. Člověk musí projít přes několik kontrol, následně zaplatit za vízum (34 USD) a s papírem o zaplacení jít za úředníkem a zažádat o vstup. Já strávil u přepážky asi 20 minut, protože se mi nedařilo vysvětlit, že jsem boarding pas vyhodil při příletu a tudíž ho nemůžu ukázat. Odkud bych se na letišti v příletové sekci vzal, když ne letadlem. Asi jsem udělal puf a najednou tam byl. Každopádně po 20 minutách přesvědčování a ukazování všemožných rezervací a aplikací mě pustil dál. Všichni ostatní měli cestu umetenou mnou a prošli bez problémů už. Následovala další kontrola zavazadel a vytvoření QR kódu s prohlášením, že nic nepašujeme a nepřevážíme. Přišla další kontrola pasu a zavazadla (asi 4 už) až jsme se konečně dostali do veřejné sekce letiště.

Následoval útok prodavačů sim karet, směnárníků a taxikářů. Na letišti měnit maximálně pár euro na taxi, nekupovat internet, který je tady 3x dražší než jinde a nebrat si taxi u příletů. Radši přejít do sekce odletů a vyhledat modré taxi Blue bird, které je fér a mnohem levnější než taxíky u příletů. Bohužel Blue bird smí na letiště jenom přivážet lidi na „odlety“, a k „příletům“ nesmí. Jenže když si člověk dojde k „odletům“ a odchytí si ho tam, je to v pořádku.

První naše cesta vedla ke směnárně (řetězec BMC) kousek od půjčovny motorek. Kurz při příletu byl 1€ = 15 600 IDR. Při odletu byl kurz ještě výhodnější. Vychází to tedy, že když se od ceny čehokoliv škrtnou tři nuly a vynásobí se 1,3, vejde cena v korunách. Taxi za 100k IDR stálo 130 CZK. V článku budu uvádět ceny v IDR. Při výměně v autorizovaných směnárnách je potřeba doložit pas a vyplnit krátký formulář o pobytu. Já si na začátek vyměnil 500€ a 100 USD pro mě a Jendu a následně před koncem měnil ještě 60€.

Vyzvednutí motorek zabralo asi hodinu, protože ač domluvené dopředu (psal jsem si s 10 obchody a smlouval nejlepší cenu), nebylo jich na obchodě dost pro všech 8 lidí. Tou dobou už všichni viděli tu džungli (místní provoz) a Mára, kterej na motorce nikdy neseděl, začal nadhazovat myšlenku, že klidně pojede za někým a svoji motorku nepotřebuje. Nakonec jsme všichni měli svou, zaplatili 900k na 14 dní a v urputném vedru, dusnu a nepřehledném provozu se celý gang vydal po levé straně do 30 km vzdáleného Ubudu.

Původně jsem chtěl mít navigaci připnutou na motorce, ale po několika negativních recenzí s krádežemi jsem měl navigaci jenom ve sluchátku, což bylo pro orientaci ještě mnohem náročnější. Dost často se nám stávalo, že jsme všichni nestihli přejet křižovatku a museli na sebe čekat. Naštěstí se nám povedlo dojet do Ubudu k předem vyhledané prodejně simkaret. Mára několikrát vyhřožující, že motorku zahodí a dál nepojede, tohle předvedl omylem až před prodejnou simkaret. Koupili jsme balíček 11GB dat za 140k. Následně jsem mohl přepnout z offline map na online a zjistil, že na Bali jde krom plánování cest autem, vyhledávat jinou cestu i na motorce.

K ubytování už to bylo jen pár kilometrů. S vypětím všech sil jsme dojeli všichni v pořádku a mohli se ubytovat. Paní domácí byla moc milá a se vším nápomocná.

Vzhledem k únavě jsme došli k nejbližšímu warungu (místní levnější restaurace) na první balijskou baštu. Ceny začínaly na 40k za smaženou rýži/nudle se zeleninou a masem. Bohužel velikost porce je dost malá. Většinou jsme si následně dávali ve dvou lidech 3 jídla 😊. Po cestě zpět ještě nákup nejnutnějšího (hlavně balené vody i na čištění zubů).

2. Den- Taman Ayun, Ales Kedaton, Belimbing, Art Market

Každého jihoasijského slunce neznalého jsem poučil, že UV index 11 je sviňa, která spálí i když je zataženo. Takže ideálně namazat obličej a krk a jet v dlouhém rukávu. Celou noc byl hroznej slejvák, ale ráno nikde žádné kaluže a svítící sluníčko. Vzhledem ke končící deštivé sezoně jsme počítali s občasnou přeprškou i během dne, kor v horách. K snídani jsem byl s paní domácí domluvený, že nám každý den připraví k snídani něco jiného (omeletu, palačinku, banánové lívance…) a k tomu vždy čaj a talířek ovoce. Jídlo super, porce mohla být větší 😊.

V Ubudu jsme celkem strávili 6 nocí a 5 dní. Měl jsem jednodenní trasy, které jsme mohli různě kombinovat. První den byl věnován cestě na západ od Ubudu. Naším prvním chrámem byl Taman Ayun. Vstupné 30k včetně zapůjčení sarongu. Chrám moc hezký s okolními zahradami. Dál byl přejezd už klidnější mimoměstskou dopravou přes rýžová políčka s výhledem na sopky k chrámu Ales Kedaton, u kterého je spousta opic. Vstupné 30k. Po cestě se nám povedlo někde ztratit Šáňu. Prohlídku chrámu a odhánění dotěrných opiček se ujala místní „průvodkyně“ což byla majitelka jednoho z obchodu se suvenýry, kde jsme si pak „museli“ něco koupit. Bylo tady asi 200 zavřených stánků a 5 otevřených. Údajně před pandemií bylo vše otevřené a turistů mraky. My tu byli sami. Následovalo první smlouvání o sarongy. Bohužel se toho ujal Mára a my tak kupovali nejdražší sarongy na Bali za 150k. Ale byli moc pěkný.

Během našeho pobytu s opicemi se dokonce znovu našel Šána, kterému jsem nasdílel polohu přes WhatsApp. Vypadal hrozně nadšeně, že nás našel :D.

Třetí zastávkou byly rýžové terasy v oblasti Belimbing. Nádherná cesta zelenou džunglí do hor po malých klikatých silničkách. Nikde žádný turista, žádný vstup. Zastavili jsme, kde jsme chtěli, vše vyfotili a prošli se. Super. Navíc se nám povedlo najít krásný warung s výhledem do hor. Dali jsme si Nasi Goreng s krevetami.

Při přejezdu na další vyhlídku jsem přejel metrového hada a ztratil Máru. Ten naštěstí dokázal podle navigace trefit domů sám. Po cestě zpět jsme nakoupili nějaké ovoce (banány, dračí ovoce, hadí ovoce, rambutan…).

Měli jsme dost času v Ubudu, takže jsme vyrazili ještě na místní Art Market, což je dlouhá ulice stánků s barevným oblečením. Na každém kroku nám cpali sarong a spoustu dalšího. Moje první smlouvání dopadlo dobře. Pro Martina jsem usmlouval sarong ze 300k na 110k. U následné večeře už jsme byli poučení a dali si ve dvou 3 jídla. Nutno podotknout že kuřecí curry i satay bylo výborné. Po cestě na ubytko začalo lejt, takže ze silnic byla řeka během pár minut. Postupně jsme vysledovali, že déšť přichází kolem 8 večer a prší do rána, pak dobrý s krátkou přeprškou kolem půl 1 (ideální na zastávku na oběd) a následně zase večer v 8.

I přes varování byla většina osazenstva zbarvena do červené, podle délky oblečení. Nejvíc to odnesl Šána, kterej mohl z fleku dělat uvařenýho humra 😊. Další dny už se všichni poctivě mazali a zahalovali.

3. Den- Pura Lahur Batukaru, Jatiliwih, Leke Leke

Celý den jsme strávili na severozápad od Ubudu. To znamenalo jet první část cesty stejnou trasou, jako den předešlý (vždy se muselo dostat pod Ubud) a pokračovat na sever. Světe div se, tentokrát jsme přišli o prvního člena skupiny hned po 400 metrech, protože nejel za námi, ale do protisměrné jednosměrky kolem mávajícího policisty. Naštěstí měl Jarda svojí navigaci a k chrámu Pura Lahur Batukaru na úpatí hory dojel sám. Cesta sem je, po odjezdu z Ubudu, moc příjemná skrz zelená políčka a přírodu. Vstup do chrámu je 40k včetně sarongu. Následoval přejezd přes hory k rýžovým terasám v oblasti Jatiliwih. Shodli jsme se, že samotný přejez přes hory byl hezčí než samotný cílový bod, protože i po cestě je mraky nádherných výhledů na rýžové terasy a nikde nejsou žádní turisté. Navíc už při vstupu do městečka Jatilwith je brána, kde požadují vstup. Ten jsem nezaplatil s tím, že jenom projíždíme. Samozřejmě, že jsme se zastavili a vyfotili si to, ale do teras jsme nešli. O kousek dál byl ještě jeden check point, kde chtěli vidět vstupenky. Zopakoval jsem, že jenom projíždíme k vodopádu Leke Leke, takže jsme nic platit nemuseli.

Při sjíždění z města mi přestala fungovat motorka, na což jsem upozorňoval půjčovnu už den dopředu, že mi to nějak blbne. Naštěstí z půjčovny za námi hned ráno vyslali dva lidi s novými motorkami pro mě a Jardu. Než jsme se naobědvali, měli jsme je tam. Následovalo ještě dohadování o odřené Jardově motorce, protože se mu ji povedlo položit po zastavení. Usmlouval jsem to na 100k. Asi o 2 hodiny později přišla zpráva z půjčovny, že chtějí ten odřený díl vyměnit za nový a my máme zaplatit dalších 850k. To jsem odmítnul s tím, že všechny naše motorky jsou odřené. Zaplatili jsme jenom rozbité světlo  a menší opravu 160k.

Vodopád Leke Leke (vstup 50k) je vzdálen asi 10 minut pěšky od parkoviště po schodech dolů. Je vysoký 40 metrů jen to tam hučelo. Nám navíc začalo ještě pršet, abychom náhodou nebyli moc suchý. Každopádně vodopád moc hezkej, cesta džunglí taky pěkná 😊. Našli se jedinci, co frfňali, že je to moc schodů, to ještě nevěděli, že každá cesta k vodopádu bude po schodech 😊.

4. Den- Nung nung, Pura Puricak, Pura Tirta Empul, Tegellagang

Nožní slejvák ustal kolem půl 9, akorát na náš odjezd. Věci jsme měli ještě z předešlého dne mokré, takže proběhlo dosušování za jízdy. Naštěstí nás sluníčko aspoň trochu šetřilo a bylo částečně schované za mrakem. Vzhledem ke spálenému zápěstí Jendy, který si nevzal rukavice na motorku, jsme mu vyrobili čupr rukavice z ponožek 😊.

První zastávka byl vysoký vodopád Nung nung. Jelo se k němu přes krásné vesničky a zemědělské oblasti. Po cestě je krásný výhled na 4 sopky v řadě vedle sebe. Vstupné 20k a jako bonus 500 vysokých schodů k vodopádu. Sestup dolů byl doprovázen hlasitým nadšením z budoucího výstupu. Vodopád byl díky srážkám plný vody a pěkně hučel. Jako na potvoru při cestě zpět už svítilo sluníčko na plný pecky a dusno jak v prádelně.

Dál jsme pokračovali zemědělskými oblastmi plných mandarinkovníků a zeleniny k chrámu Pura Puricak Mangu. Shodli jsme se, že cesta k němu na motorkách byla hezčí než samotný chrám. Navíc při cestě od něj se povedlo všem ztratit. Já uhnul s dalšími 5ti špatně, za námi jel špatně sám Jarda a ještě úplně jinou cestou se vydal sám Bajtlik. Vzhledem k vysoké nadmořské výšce a okolním horám chvíli trvalo, než se nám vzpamatovala navigace, takže jsme projeli i zapadlou vesničkou, která nebyla v plánu, ale nakonec jsme se dostali k malé mešitě Masjid Besar Al Muhajirin. U ní už čekal Jarda. Zároveň jsme až tady zjistili, že Bajtlik není s Jardou a jezdí někde úplně sám. No nic. Navigaci má a ví kde bydlíme. V klidu jsme šli na oběd, projít si město, nakoupit ovoce. Najednou kluci odchytili Bajtlika jedoucího náhodou kolem na skútru. Měl ještě větší radost, že se našel než Šáňa. Ukázalo se, že navigaci sice měl, ale nefungují mu data, takže náhodně jezdil a doufal, že se dostane domů. Ale má spoustu zážitků s domluvou s domorodci 😀

Během cesty k Chrámu vodního očištění se ke mně na motorce přidal pán a ptá se, jestli chceme na cibetkovou kávu. Já kafe nepiju, ale vím, že kluci si ji chtěli kupovat, souhlasil jsem a následoval ho. Tím pádem kluci následovali mě. Pán o sobě tvrdil, že mu je 74, provedl nás menší zahradou s banánovníky, citronovou trávou, kávovníky…. Posadil na vyhlídku a nosil ochutnávky všelijaké kávy a čajů. Já se zhoupnul na houpačce nad džunglí a pán mluvil a mluvil o výjimečnosti cibetkové kávy. Nakonec si každý koupil nějak ochucenou kávu a jeli jsme dál.

Pura Tirta Empul (Chrám vodního očištění) bylo první extrémně turistické místo, které jsme navštívili. Vstup do chrámu stál 60k plus parkování 2k. Všude spousta lidí. Chrám je posvátným místem i pro místní. Jsou tu dva „bazénky“ s vyvěrající vodou, kde se věřící a Rusové očišťují. Není to nadsázka, opravdu jich tam bylo mraky. Komplex je to moc hezký, ale moc turistický. Cesta z chrámu vede spletitými uličkami stánků se suvenýry. Kdyby šel člověk rovnou k suvenýrům, dokáže projít dovnitř bez placení, stačí z parkoviště jít po ceduli směnárna a proti proudu.

Poslední zastávkou dne byly rýžové terasy Tegallagang. Po cestě nás zaujalo velké shromáždění lidí na stadionu. Zastavili jsme a šli tam kouknout. Byli to ilegální kohoutí zápasy. Chvíli jsme koukali, Jarda se snažil natáčet a jeli jsme dál. Stačí to vidět jednou a dost.

Už jenom vstup na terasy Tegallagang po zaparkování stojí 25k, všude samá houpačka a vyhlídka se srdíčkem a další turistické kýče. Naše nejdražší a nejošklivější terasy. Když už jsme to zaplatili, vydali jsme se na jejich prozkoumání. Sešli kus dolů po schodech a tam stál domorodec a chtěl zase zaplatit za průchod a evidentně by se to samé za chvíli opakovalo. Znechuceně jsme to otočili a jeli na ubytování.

5. Den- Taman Sari, Tukad Cepung, Pura Besakih, Sideman.

Celý den jsme strávili na východ od Ubudu. První zastávkou byl kaskádový vodopád s možností koupání Taman Sari Waterfall & Natural pool se vstupem 20k. Parkuje se kousek od vodopádů a dokonce se nejde extrémní štreka po schodech 😊 Vodopád jde prolézt ze všech stran a dole si zaplavat. Velkým plusem jsou převlékárny. Po cestě k motorkám jsme potkali průvod místních s obětinou.

Druhý vodopád (Tukad Cepung) byl o poznání více turistický. Ohromné parkoviště pro autobusy, auta i motorky a vstupné 20k. Tentokrát nás čekala docela dlouhá cesta perfektně upravenou cestičkou až k menší říčce, kde si všichni sundali boty a pokračovali bosky. Nutno podotknout že říčka byla plná nepříjemných kamenů a chůze nebyla vůbec příjemná. Po cca 200 metrech brodění se ve skalách se dojde ke známému vodopádu v jeskyni, kde je asi 50 dalších lidí. Ploužíme se pomalu zpět a docházíme ještě k menšímu vodopádu, kde už je o poznání míň lidí. Vodopády jsou sice hezké, ale množství turistů to dost kazí.

Oběd po cestě k chrámu Pura Besakih (vstupné 60k) v malém warungu za 15k. Po přečtení hodnocení o zmiňovaném chrámu jsem tam ani jet nechtěl. Je to sice jeden z nejposvátnějších chrámových komplexů, s nádherným výhledem až na pobřeží, jenže se tam turistu snaží okrást a oklamat na každém kroku. Už při příjezdu cca kilometr od chrámu se nám vrhali pod motorky skupiny místních s tím, že dál není cesta průjezdná a musíme parkovat u nich za poplatek, dál nám nabízeli falešné vstupní lístky a nutili koupit si sarong, který se normálně dostává zdarma při koupi lístku v oficiálním stánku. Po koupi lístku nás obklopilo několik „oficiálních“ průvodců, kteří pro změnu tvrdili, že vstup je možný jenom s průvodcem. Povedlo se nám jich zbavit až po 200 metrech. Tady u chrámu se nejlépe hodí slovní hříčka, kterou vymyslel Mára: Domorodci z Bali, turistu pěkně vojebali“. Samotný chrámový komplex je skutečně působivý a nádherný. Vše jsme si prošli všude se vyfotili. Škoda že člověk musí projít tím, čím jsme prošli.

 Po šílenství u chrámu byl přejezd kolem rýžových políček a plantáží s agáve k neturistickým terasám v Sideman balzámem na nervy. V Sideman musí člověk chvíli hledat, odkud je nejlepší výhled, ale cesta stojí za to.

Po cestě zpět, jak jinak než přes rýžová políčka, mě zaujal pahorek uprostřed políček. Tikik Awal sám o sobě není ničím specifický, ale je odtud nádherný výhled po okolí, navíc všude kolem něj jsou cestičky přes rýžová políčka na procházky.

6. Den- Sangeh Monkey Forest

Původně měl být jeden den věnován rannímu výstupu na sopku Mt. Batur, jenže každou noc lilo jako z konve a nedávalo smysl se tam v tomhle počasí hnát. Místo toho jsme navštívili Sangeh Monkey Forest vstup 30k. U vstupní brány je supr velké parkoviště, které bylo ráno naštěstí prázdné. Hned se nás ujal průvodce, o kterého jsme samozřejmě nestáli, ale ukázalo se, že je užitečný. Opičky jsou na ně zvyklé a vědí, že mají dobrou baštu. Díky tomu pak skáčou i na turisty a vznikají hezké fotky. Navíc nám i řekl docela dost informací o lese a jeho chrámech a o životě opic. Složili jsme se a dali mu 100k. Opic je tady spousta. Žijí ve 3 skupinách, které mezi sebou občas bojují. Je lepší nemít na sobě nic, co by mohli opice vzít (kšiltovku, brýle….). Jinak se není čeho bát, protože neškrábou a jsou opatrné.

Při odjezdu už nebyl takový klid, protože najelo 8 velkých autobusů, z kterých vyběhli průvodci s tlampači. Tou dobou už tam bylo víc lidí než opic :D.

Druhou zastávkou byla neturistická procházka rýžovými políčky, která začíná u restaurace Paddy Point. Procházka je moc příjemná, místní pracují na polích, nikde žádný turista, paráda.

To se nedalo říct o turisticky profláklému „tracku“ Camphuhan Ridge Walk. Je zmiňován snad v každém průvodci okolí Ubudu a dle našich zkušeností nemá absolutně cenu se na něj vydat. Není tady nic speciálního. Možná to je tím, co jsme všechno viděli, ale tohle nestojí za návštěvu, ač to je zadarmo.

7. Den- Virgin Beach, Taman Ujung, Black Sand Beach

Ráno jsme museli vše narvat do batohu, protože nastává první přesun na ubytko v Amedu. První dnešní cíl je zároveň první navštívená pláž Virgin Beach. Téměř celou cestu frčíme po širokých i dvoupruhových silnicích. Jen poslední 2 km jsou po občas rozbité a díraté cestě. Nenapadlo mě, že by někdo vybíral vstup na pláž, takže jsem kolem budky vzdálené asi kilometr od pláže profrčel bez zastavení. Po zaparkování k nám dorazila úřední osoba s tím, že nemáme zaplacený vstup. Domluvili jsme se, že zaplatíme po cestě zpět 15k.

Dlouhá pláž s bílím pískem a křišťálově čistou vodou obklopena palmami a malými rybářskými loďkami je jak z pohádky. Navíc tady nikdo nebyl. Lepší pláž už jsme za celou dobu nenašli.

Následovala návštěva Vodního paláce Taman Ujung  (vstup 75k). Vstupné dost vysoké, ale rozsáhlé zahrady a několik vyhlídek stály za návštěvu. Ačkoliv je palác dost turisticky vyhledávaný, nikoho jsme tady nepotkali a palác si užili. Jardu jsme odsud museli odtáhnout, jinak by fotil ještě teď.

Počasí se začalo trošku kazit, což nám nemohlo zabránit k cestě na Black Sand Beach. Přístup na pláž je po pár strmých schodech následovaných bambusovým žebříkem. Sopečný černý písek je hrubý, ale příjemný při chůzi a voda je krásně průzračná. Je to zvláštní pocit „nevidět“ dno, akorát černotu pod sebou. Bohužel začalo pomalu krápat, což zbytek cesty do Amedu dost ztížilo.

Ubytování bylo i přes výborné recenze naprosto otřesné. Naštěstí jenom na jednu noc a snídaně na pláži byla moc dobrá.

Celkově Amed jako destinace nás nenadchla a nevidím důvod se tam vracet.

8. Den- Culik, Ramah Pohon, Yeh Mempeh

Po strašné noci plné balijského karaoke a kohoutího kokrhání jsme si zabalili našich 5 švestek a pokračovali zase o dům dál.

První zastávkou byl nefalšovaný místní trh s jídlem ve městečku Culik. Všude spousta ovoce, zeleniny, masa a všelijakých výrobků. Výborný zážitek. Když jsme tam pochodovali v úzkých uličkách, vypadali jsme jako 7 trpaslíků.

Dál jsme vyrazili do hor směr Mt. Agung a zábavní park Rumah Pohon Tulamben (vstup 15k). Jede se úzkými silničkami přes malé vesnice až téměř na konečnou. Park je plný prolézaček, vyhlídek, provazových mostů a všeho možného z bambusu. Ideální pro děti. Škoda, že jsme sebou žádné neměli. Navíc je odtud krásný výhled na pobřeží i Mt. Agung.

Po výborném obědu u silnice za 15k nás čekal jeden z nejvyšších vodopádů na Bali Yeh Mempeh (vstup 15k). K vodopádu vede udržovaná asi kilometr dlouhá cesta, na které je několik homestay a warungů. Vodopád je vysoký, ale viděli jsme mohutnější. Po cestě jsme viděli několik desítek stromů, na kterých roste rambutan.

Po vodopádu osazenstvo bojkotovalo další naplánovaný vodopád, protože se už všichni viděli v hotelovém bazénu v Lovině. Navíc jsme měli dost mokrých věcí, které chtěli přemáchnout a pověsit. Z toho vyplývá ponaučení, nebrat si sebou na Bali žádné bavlněné věci.

Hotel Shri Ganesh byl opravdu moc hezký a přístup k bazénu rozhodně příjemný, což se hodilo, protože pláž nedaleko od hotelu stála za starou belu. Večer jsme vyrazili do nedalekého warungu na véču. Po objednávce 16ti různých jídel pro 8 lidí se všichni zaměstnanci (rozuměj rodina vlastnící warung) rozutekli pryč a postupně sváželi suroviny na námi objednaná jídla. To ještě netušili, že objednávka piva se bude opakovat, tudíž nejmladší dcera znovu vyrazila na nákup :D. Véča sice super za nízkou cenu, ale čekali jsme na ni 2 hodiny.  

9. Den- Aling Aling, Ulun Danu Beratan

V noci mě naplno srazilo (nebo rozběhalo) „bali belly“. České prášky absolutně bez účinku, ale první dvě tabletky místního imodia zabraly hned. 8 pilulek stálo 104k a pomohlo postupně i zbytku skupiny.

Slunce svítilo o sto šest a my frčeli k sérii vodopádů Aling Aling. Po zaparkování a zaplacení 22k následuje přemlouvání místních „průvodců“ o nutnosti si je zaplatit, aby mohl turista skákat do vody a koupat se. Zdejší vodopády mají několik kaskád a rozhodně stojí za návštěvu. Navíc největší vodopád je schovaný až o kus dál a ten teprve stál za to. Bohužel většina skupiny až sem nedošla. Chtělo by to vodopády lépe označit.

Celou dobu jsme se snažili vyhýbat místní policii, vzhledem k neexistujícím řidičákům na motorku a jaké to bylo překvapení, když jich na parkovišti u vodopádu bylo 10. Naštěstí si chtěli jenom popovídat, zeptat se odkud jsme, jak jsme sem letěli dlouho atd a my mohli bez kontroly odfrčet.

Pokračovali jsme úzkými uličkami v cestě do hor k jezerům a chrámům. V nejvyšším bodě začala širokánská dálnice, kde se dalo bez problémů předjíždět. Dokonce se Jenda rozpinďouřel a předjel mě na rovince 😊 zastavili jsme na vyhlídce a 5 minut čekali, než dorazil zbytek skupiny.

Čím dál jsme jeli, tím víc jsme vjížděli do mraků a byla větší zima. Mezi jezery pomalu houstla doprava. Bylo znát, že se blížíme k chrámu Ulun Danu Beratan. Před chrámem je asi největší parkoviště na Bali se spoustou autobusů, aut i motorek. Vstupné je 75k a jako bonus se dostane malá voda. Chrám jako takový jsou dvě malé věže na ostrůvcích kousek od břehu. Zbytek areálu je jeden turistický kýč vedle druhého. Občas to vypadalo, že my jsme větší atrakce než chrám vzhledem k počtu domorodců, kteří se s námi chtěli vyfotit.

Je pomalu čas na oběd a my frčíme k vybranému warungu vysoko nad jezerem s krásným výhledem na celou oblast a doufáme, že nezačne pršet, než dojíme (nemáme nad sebou střechu). Po jídle jsme se s Jendou trhli, protože jsme jako jediní chtěli ještě na další vodopád a chrám. Jenže jsme ujeli sotva 200 metrů, než se spustil slejvák a my byli po 10 vteřinách úplně promočení. Nezbývalo než to otočit a ve slejváku jet na hotel. Místy nebylo vidět přes mlhu, mraky a déšť ani na 5 metrů, ale zvládli jsme to a na hotelu byli dřív než zbytek.

10. Den- Vihara Dhara, Bunut Bolong

Ráno znovu napěchovat batoh všemi věcmi a vyrazit přes střed ostrova na další ubytování v jihozápadní části ostrova. Po cestě jsme se zastavili snad v jediném budhistickém chrámu na ostrově a u ležícího Buddhy v Vihara Dhara Giri. Překvapivě budhisti vstupné nechtějí. Navíc je chrám opravdu hezký a výhled odsud taktéž.

Následoval co nejrychlejší úprk z hor, protože to vypadalo, že začne, co nevidět lejt. Což se i potvrdilo. Naštěstí se nám povedlo slejváku vyhnout pod přístřeškem a následně už bylo vždy jen pár kapek.  Jedinou další zastávkou byla cesta vedoucí skrz strom Bunut Bolong. A pak už hurá na ubytování v Surf kempu.

Hlavním motem ubytování v Pulukanu bylo „be cool, be free, good vibes only…“ a podobná prohlášení. Hned po příjezdu jsme byli tázáni, zda někdo přijel kvůli surfování, což jsme původně neměli v plánu, ale tak nějak jsem to chtěl stejně vždycky zkusit, takže jsem jít chtěl. Jenda chtěl evidentně taky, ale dost dlouho to v něm vřelo, než se rozhoupal. Nakonec se mu nepovedlo vymyslet dostatek důvodů, proč nejít. Domluvili jsme se druhý den ráno v 9 na dvou hodinové lekci. V tu dobu mi to přišlo málo, ale po hodině pádlování přes vlny jsme toho měli dost, ale k tomu až druhý den.

Na vlně „good vibes only“ jsme zašli na oběd do doporučeného warungu „Rasta cafe“. Bob Marley a tráva kam se podíváš, ale jídlo vcelku dobré.

Jedinou odpolední zastávkou byla pláž kus od nás u chrámu Rambut Siwi Temple. Zrovna byl odliv což znamenalo dojít 300m k vodě a pak ještě dalších 50 než se dalo plavat. Vlny byly překvapivě velké a kolikrát nás pěkně semlely. Dál do hloubky jsme radši kvůli zpětným proudům nešli, ale koupání super.

Večeři jsme měli ve warungu na pláži odkud byl snad ten nejhezčí západ slunce, jaký jsem viděl. Vzhledem k tomu, že příprava 16 jídel zaprala znovu skoro 2 hodiny, měli jsme spoustu času koukat na zapadající slunce a pozorovat sopky na sousedním ostrově – Jáva.

Jihovýchodní část ostrova je evidentně mnohem víc muslimsky založena. Potkali jsme několik mešit a místní se oblíkají jinak. Pro nás to znamenalo poslouchat od 5 od rána svolávání na první modlitbu. Zároveň se tu na nás lidé víc smějí a zdraví o sto šest.  

11. Den- surfování, Nature Tourism Green Cliff

Vzhledem k tomu, že tohle bylo jediné ubytování bez snídaně a warungy otevírali až v 9, museli jsme se s Jendou spokojit se sůšama před odjezdem na surfařskou lekci. Dostali jsme pokyn kam dojet, což se i stalo a ve čtvrt na 10 už se těšili na první svezení. Řekl jsem instruktorům, že jsme na tom nikdy nestáli, ale že rozhodně nechci 2 hodiny strávit plácáním rukama na pláži. Proběhla tedy tříminutová instruktáž, jak pádlovat, jak mít nohy a jak se postavit, když k tomu dostaneme pokyn a šlo se do vody.

Každý jsme dostali svého instruktora a velký těžký surf. Dost mě překvapilo, že jsme oba hned svoje první vlny sjeli vestoje až na pláž. Asi průprava na paddleboardu 😀

Plácali jsme se ve vlnách necelé dvě hodiny, protože z neustálého pádlování přes vlny zpět k instruktorům jsme byli úplně grogy. Nicméně pocit jsem měl super. Vůbec jsem nečekal, že bych dokázal vlnu sjet. Navíc nás instruktoři po chvíli vzali dál od pláže na větší a „zábavnější“ vlny. Občas se mi to smeklo a praštil jsem sebou, ale pozitiva převažují. Dvě hodiny každého přišly na 400k.

Než se šlo na oběd, Jenda odpadnul na sedací pytel a spal. Vzhledem k vedru byla dnes jenom jedna zastávka, a to rozhledna Nature Tourism Green Cliff kousek od nás v horách. Schválně jsme zadali cestu mimo hlavní silnici, což možná byla chyba 😀 sice jsme projeli přes x krásných vesniček a rýžová políčka, ale cesta byla na mnoha místech rozbitá a sjízdná jenom s největší obezřetností. Samotná rozhledna je přístupná zdarma na vlastní nebezpečí. Po vstupu prvního z nás se začala dost kymácet a všech 8 bylo dost na hraně. Bambus naštěstí vydržel a my si mohli užívat výhled na džungli pod námi a pobřeží.

Navečer dorazily do kempu dvě mladý holky z Havaje, což dost značně rozdovádělo náladu všech přítomných nehledě na věku :D. Ještě že jsme hned druhý den odjížděli, aby se osazenstvo zase uklidnilo 😊

12. Den- Tanah Lot

Ráno menší chaos a stres s Martinem, který nemohl nikde najít klíče od motorky. To tu ještě nebylo. Naštěstí se zjevila paní domácí, které jsem se zeptal, zda neví, o klíčích a ona je vytáhla z nějakýho košíku, kam dávají všechny zapomenuté klíče v motorkách.

Snídaně proběhla na pláži, kde jsme se den dopředu domluvili, aby kvůli nám přišli už v 8 a ne až v 9. Banánové palačinky s výhledem na pláž neměly chybu.

Následovala cesta po hlavní přímořské silnici k chrámu Tanah Lot. Vzhledem k husté dopravě si každý zadal do své navigace, kam jedeme, takže nevadilo, když se někdo ztratil. Já se probíjel kolem náklaďáků a autobusu pomalu dopředu v těsném závěsu za mnou Jenda a pak už nikdo. Zastavili jsme na benzince, načež zbytek profrčel dál. Tím pádem mě odpadly starosti s ostatními, nemusel jsem přemýšlet, jestli předjet auto nebo ne, aby to zbytek taky zvládnul a volně jsme s Jendou frčeli dál. Hned za benzinkou se sjelo z hlavní na malé silničky mezi rýžovými políčky. Za mě to byla jedna z těch hezčích cest. Stačí za Soka beach sjet z hlavní silnice, která vede do vnitrozemí, na vedlejší, vedoucí k Chrámu Tanah Lot. Dost mě překvapila občasná značka hlásající cestu k Denpasaru, protože značení silnic na Bali téměř neexistuje. Takže cedule na malé uličce uprostřed rýžových polí byla docela k smíchu.

K chrámu jsme překvapivě dojeli jako první, ač jsme nikoho nepředjeli. Jde o další extra turistické místo se vstupem 65k. Vstupné se neplatí jenom na chrám, ale už do přilehlých ulic. Všude je spousta suvenýrů, velkých chrámů a restaurací. Chrám je v moři na ostrově, na který nejde dojít suchou nohou, ne že by byl vstup povolen. Nicméně panorama je to nádherné a je to jeden z těch hezčích chrámů. Součástí komplexu je ještě chrám Batu Bolong. Celou dobu jsme si s Kubou dělali z Jendy srandu, že mu zase (jako v Thajsku) najdeme skupinku holek, se kterou ho vyfotíme, až nakonec skupina holek přišla sama, že se chce s Jendou vyfotit 😊 nadšení v jeho očích bylo k nezaplacení.

Po cestě k ubytku jsme se ještě zastavili na baštu. Jenže než jsme k ní dojeli, polovina osazenstva se ztratila. Tolik k tomu, že se 3 dny nikdo neztratil 😀 Poslali jsme jim souřadnice a za chvíli dorazili. Bez Google map bychom to tady nikdy nenašli, a to by byla velká škoda. Vařili tu výborně.

Následovala asi hodinová jízda hustým provozem na ubytování. Ježděním po horách jsme trošku odvykli na tuhle městskou divočinu a semafory. Nicméně jsme to zvládli bez problému a nikdo se už neztratil.

Ubytování sice moc hezký, super pohodlný pokoje, ale přístup zaměstnanců už tady nebyl tak přívětivý, jako v Ubudu nebo Lovině. Po nezbytné sprše jsme se šli ještě kouknout na nedalekou písečnou pláž Sanur beach.

Písečná dlouhatánská městská pláž asi moc neslouží k rekreaci. Nikoho jsme ve vodě neviděli. Nebylo se ani čemu divit, byl odliv a vody bylo nejbližších 500 metrů nad kolena. Naštěstí se občas vyskytly „průrvy“ s hlubší vodou, kde se dalo bahnit.

Sanur je evidentně turistickou destinací s množstvím ohromných luxusních hotelových resortů, západně orientovaných restaurací a tudíž minimem levných warungů. Já měl jeden vyhládnutý, jenže by se tam nevešlo 8 lidí. Po chvíli hledání jsme našli jiný vcelku ucházející.

13. Den- Balangan beach, Uluwatu temple, Green Bowl Beach, Kedonganan

Snídaně klasická v podobě rýžové palačinky s banánem a talířkem ovoce. Celý den jsme chtěli strávit na plážích na nejjižnějším poloostrově Bali – Bukitu. Což znamenalo vydat se přes ranní špičku na jih. Proplétání se v křižovatkách, předjíždění zprava i zleva už nám asi nikomu nedělalo žádný problém. Stačilo nikoho neztratit až do příjezdu k pláži Balangan beach. Světe div se, povedlo se.

Jak jinak, i tady se platilo „dobrovolné“ vstupné. Pláž má tyrkysově modrou vodu a velké vlny. Vzhledem k asi 300 surfařům odhaduji, že je to surfařům zaslíbená pláž. My se doplahočili do pravé části pláže, kde byly o fous menší vlny a zároveň tu nehrozilo, že dostaneme surfem po hubě. Vlny tady byly opravdu pořádný, jít víc do hloubky se nikdo ani neodvážil. Škoda že u pláže nebyla žádná sprcha.

Jako 8 slanečků jsme pokračovali k chrámu Uluwatu. Vstupné 50k plus 2k za motorky. Netuším, jestli sem někdo chodí kvůli chrámu, ten je pidi midi, ale cesta nad vysokými útesy, o které se rozbíjí vlny a výhled na moře hrající všemi odstíny modré byl úchvatný. Dokonce jsme pod útesy viděli želvy. Kolem chrámu se potuluje několik opiček. Pozor na ně. Výhledy okouzlený Bajtlik přišel o kšiltovku, kterou musel draze vykoupit od místního naháněče opic zpět. Bodejť by opičky neokrádali turisty, když ví, že za to od naháněčů dostanou baštu při výměně.

Kousek od chrámu při cestě na Green Bowl Beach je malý warung, kde výborně vaří. Dokonce odtud ani neutíkal kuchař nakupovat suroviny, když jsme si objednali.

Pláž Green Bowl má své prostorné parkoviště a výběrčího vstupného, jak taky jinak na Bali. Pak už stačí zdolat 320 schodů a ocitli jsme se na nádherné bílé pláži jak z pohádky. Vzhledem ke korálům a vlnám nejde sice plavat od břehu, ale na bahnění to bohatě stačilo. Stejně nikdo z nás nemohl být jenom v plavkách na slunci delší dobu, kvůli rychlému spálení. Někdo nejmenovaný (Šáňa) dokonce prohlásil, že kdyby tam měl bečku piva a gril, byl by to ráj na zemi.

Vyjít nahoru bylo o poznání složitější než jít dolů. Domluvili jsme se, že po cestě nabereme poslední litřík benzínu a pojedeme na ubytování. Jak bylo naším dobrým zvykem, polovina skupiny se při jízdě ztratila, takže jsme na benzince byli jenom ve 4 a domluvili se, že zajedeme ještě na místní rybí trh, který je při cestě a původně byl v plánu až poslední den před vrácením motorek.

Překvapivě u vstupu na trh Kedonganan Fish Market nikdo nevybírá vstupné. Ačkoliv jsme sem šli až odpoledne, i tak tu bylo mraky ryb, krevet, krabů a zvláštních duhových humrů. Vzhledem k pokročilé době, i přes kvanta ledu, už trh dost zapáchal a jednomu by se až mohlo udělat blbě ze smradu. Naštěstí trh nebyl moc velký a my mohli na čerstvý vzduch. Překvapilo nás, že přilehlá pláž vypadala moc dobře a lákala ke koupání. Navíc když kolem ní každou chvíli proletělo letadlo přistávací nebo odlétávající z nedalekého letiště. Zajímavostí je, že veškeré potvory na trhu zakoupené, je možné v přilehlých restauracích nechat připravit hned k jídlu.

Večer byla poslední šance koupit domů suvenýry. Kousíček od ubytování byl velký obchodní dům, ideální k této příležitosti. Mam myšlenku na koupi šatů pro mou drahou polovičku, protože vím, že je v ČR pořád shání. Vyjdu do prvního patra a málem padnu na znak. Přede mnou je asi tak 150 metrů dlouhá ulička plná stojanů na šaty. Předběžný odhad byl asi na 13 452 kusů oblečení. Nezbylo nic jiného, než je Aničce vyfotit, ať si je sama vybere, tohle bych sám nedal 😊 Po koupi jsem si udělal radost a v přízemí koupil trs rambutanů za 6 korun.

14. Den- Sanur a cesta domů

Po snídani dobrovolný odchod na pláž. Šel jsem jenom já a Kuba. Zrovna byl příliv, což byla vítaná změna. Nicméně po hodině a půl jsme dostatečně rudě zářili a vzhledem k dlouhému letu jsem si chtěli zachovat zbytky kůže a raději se odebrali na ubytování. Dle balijského zvyku (pokusím se oškubat turistu) mi psali z půjčovny motorek, že mi prodlužují půjčení o den, ač jsem jim den předem psal, že nic takového nechci. Znovu jsem jim napsal, že do 2 hodin motorky vrátíme a žádné prodloužení nechci. Odjezd přesně ve 12 do warungu Anna na poslední oběd a pak už skrz hustou dopravu vrátit motorky. Tentokrát se nikdo už neztratil a asi všem spadnul kámen ze srdce, když jsme živí a zdraví vraceli klíče od motorek. Člověk navyklý na český provoz svázaný pravidly si dost dobře nedokáže představit anarchii na silnicích v JV Asii, ale je to zážitek na celý život.

Sehnat taxi Blue bird nebyl problém. Na letišti jsme za posledních 130k koupili 2 muffiny a čekali na otevření přepážek Singapore Airlines.

Vzhledem k tomu, že online check in znovu nešel udělat (kombinace dvou společností) bylo potřeba vše vyřídit na letišti. Po nahrnutí se nás 8 k přepážce byla většina odehnána opodál a já s Kubou a všemi pasy potřebné vyřídil. Paní za přepážkou postupně vyvolávala členy skupiny, aby si je zkontrolovala, takže se tam hlásili jak školáčci v první třídě 😊

První let do Singapuru proběhl bez problémů se super jídlem. Tou dobou už bylo 11 v noci a nás čekalo 12 hodin na letišti. Snažili jsme se najít co nejlepší místa na spaní, jenže najít 8 lehátek bylo nemožné a my se spokojili s kobercem v hale. Aspoň něco. Ráno následovalo prozkoumávání letiště a návštěva místní sekce se street foodem, kde jsme posnídali výborné Pho Bo.

Letiště Changi několikrát vyhrálo v hlasování o nejlepší letiště na světě. Minimálně záchody tomu odpovídají. Bohužel jsme neviděli pověstný vodopád v sekci Jewel, protože mezi 10 večer a 10 ráno nefunguje (přesně náš pobyt zde). Navštívili jsme aspoň motýlí zahradu, kaktusovou zahradu a kino.

Třináctihodinový let do Frankfurtu byl docela oříšek. Ale vzhledem k supr jídlu, zábavnímu systému a fajn personálu, se to dalo zvládnout bez problému. Určitě byl let s lepším jídlem, než po cestě do Singapuru.

Ve Frankfurtu většina prošla bez problémů bezpečnostní kontrolou, a pak tu byl Jarda kterého pomalu svlékli do trenek, jak byli důkladní :D. Aspoň jsem měl dost času v kiosku všem vyřídit boarding pasy na cestu do Prahy.

Před posledním letem si mě s Šáňou zavolali před naloděním s tím, že máme místa u nouzových východů a jestli umíme anglicky, abychom mohli být řádně proškoleni. Šáňa byl tedy vyměněn za Máru. Po usazení jsme čekali na důkladné proškolení, jak nafouknout nouzovou skluzavku, jenže si nás nikdo ani nevšimnul. Naštěstí jsme ji nepotřebovali nafukovat 😊

V Praze už na nás čekala natěšená rodinka a cesta domů.

Postřehy z Bali

• Každý, kdo má píšťalku a vlajku může řídit dopravu.
• Zdá se, že cizinec má na menších křižovatkách vždy přednost. Asi to má, co dočinění s vytřeštěným vyděšeným výrazem v našich tvářích.
• Jízda vlevo rozhodně není největším problémem řízení skútru na Bali.
• Skútr je ideálním dopravním prostředkem po Bali. Ano i při započítání předešlých dvou bodů.
• Do destinací s vysokou vlhkostí si nebrat bavlněné věci. Nikdy neuschnou.
• Před návštěvou památky si vždy načíst recenze kvůli případným snahám o okradení.
• Balijské porce jsou maličké a jídlo překvapivě málo pálivé.
• Po třetím chrámu už jsou všechny další stejné.
• Rovníkové slunce pálí i ve stínu a je potřeba se nejenom namazat, ale i nosit dlouhé rukávy a nohavice.
• Najíst se v 8 lidech ve warungu zabere většinou minimálně 2 hodiny.
• Čím dál jsou rýžové terasy od Ubudu, tím jsou hezčí.
• Pivo v restauraci stojí stejně jako hlavní chod s předkrmem dohromady.
• Většina místních je usměvavých a přívětivých.
• Sarong jsme vždy dostali zdarma při vstupu do chrámu.

Celkové náklady

Placeno před cestou: Letenka- 16 000,- CZK, pojištění 800,- CZK

Placeno na Bali za 2: Ubytování na 13 nocí se snídaní- 2 488 000,- IDR, Půjčení motorek a benzín- 2 379 000,- IDR, jídlo- 2 520 000,- IDR, vstupy- 1 410 000,- IDR, ostatní (suvenýry, SIM…)- 1 734 000,- IDR.

Celková cena za 15 dní: cca 25 000,- CZK.