Plán je jasný. Od května víme, že pojedeme s prckem do Itálie v září, a vše připravujeme a rezervujeme bez jeho vědomí, protože to pro něj má být překvápko. Naštěstí ve škole nemá žádné problémy s učením, a tak ho paní třídní i ředitelka bez větších problémů nechají odjet. S tím, že si učivo bere s sebou a vše si bude každý den dodělávat.
1. Den – Tajný odjezd
V den D se domluvíme na vyzvednutí pracovních sešitů ve škole, prcka odvezeme k babičce a tajně vše balíme. Před 5. večer děláme přepadovku u babičky a prcka vyzvedáváme. Nejdřív se objeví slzičky, protože měl slíbeno, že od babičky půjde sám až v 7, ale po chvíli vysvětlování a odhalování tajemství teda připustí, že radši pojede do Itálie na dovolenou, než by byl dýl u babičky.
Vyjíždíme přesně v 5 směr Tank ONO na hranicích (2,5 hodiny jízdy) a následně na odpočívadlo nad Villachem (4 a kus hodiny jízdy). Před cestou je potřeba koupit dálniční známku do Rakouska a ideálně i průjezd tunely, ale to jsem nechal až na samotný průjezd. Cesta pozdě odpoledne a v noci je rychlá (přiměřeně neustálým rychlostním omezením v Rakousku) a bezproblémová.
Přespání v našem Kóďovi ve třech byla taky velká neznámá. Naštěstí jsme byli tak unavení z cesty, že jsme se dobře vyspali s občasným vyrušením od procházejících divočáků. Cedule s upozorněním na jejich přítomnost jsme si všimli až ráno. 😃
2. Den – Cesta pokračuje, Padova a první koupání
Vyjíždíme kolem 7. ráno bez snídaně směr Itálie a naše první velká zastávka bude městečko Padova. Snídani si dáme až na benzínce v Itálii, kde je už výrazně tepleji než nad Villachem, a pokračujeme po dálnici do univerzitního městečka Padova.
Velkou výhodou je veliké parkoviště přímo u nejznámějšího a největšího místního náměstí/parku Prato della Valle s vodním kanálem, kašnou a nádherným obřím katolickým kostelem Abbazia di Santa Giustina. Fotíme se se sochou místního studenta (Galileo Galilei) a míříme k impozantní Bazilice svatého Antonína, před kterou si uvaříme první po-příjezdovou pizzu z nedalekého obchůdku Pizza Craft (byla suprová).
Pozor na vstup do baziliky, je potřeba mít zahalená ramena a kolena, nebo si koupit za euro „šátek“ na zakrytí. Samotná bazilika je hodně barevná, honosná, se spoustou zpovědnic a menších zahrad.
Odsud si to šineme úzkými uličkami kolem několika škol a druhé nejstarší univerzity v Itálii až k trhu Sotto Salone na Piazza delle Erbe a Piazza della Frutta. Na jedné straně historické budovy jsou stánky s oblečením, šperky a koženými výrobky (konečně jsem si koupil hnědý kožený pásek), na druhém náměstí je ovoce, zelenina, koření, květiny… A v samotné budově jsou jednak malá bistra, lokální řezníci, prodejci sýrů a ryb… Samé dobroty. Jestli navštívit nějaký trh, tak tenhle.
Čas nás trošku tlačí, a tak jdeme rychle kolem gelaterie/čokoládovny Venchi zpět k autu. 3 hodiny stání za 7 eur, no neberte to.
Původní plán byl jet dál do Gabicce Mare na ubytování už mimo dálnice a něco ušetřit, ale cesta by se protáhla natolik, že už by se prcek nedostal do moře, a on se tak těšil. Cesta sice stála o 25 éček víc, ale prcek se stihnul i se mnou (nadšeným) vykoupat v „teplé“ vodě „bez“ větru. Ještě pořád jsme relativně v severní Itálii, takže moře prostě není jako v Apulii, ale koupat se v tom dá. 🙂 Večer už nás čeká za odměnu první mortadella, parmská šunka a další dobrůtky
3. Den – Gabicce Mare
Odpoledne má pršet, takže přesunujeme Lukyho dodělávání školy na odpoledne a hned po snídani jdeme na pláž. To bylo radosti, když tam našel oranžový balon, se kterým si den předtím kopal s nějakým klučinou. Než vyšlo slunko zpoza mraků, mohli jsme si kopat a zabavit se.
Voda krásně čistá, i když s vodní trávou, a vcelku snesitelně teplá. Prcka jsem donutil doplavat se mnou ke kamenům cca 150 metrů daleko. Krom toho, že si hned odřel ruku o hladkej kámen, to bylo moc fajn. Po vzoru Italů jsme se šli po pláži také projít (samozřejmě s balonem), kopali si, házeli si, takže dopoledne rychle uteklo a my se těšili na oběd, protože jsme koupili italské klobásky s bramborem, které Anička připravila.
Odpoledne při bouřině dalo prckovi zabrat udělat vše do školy včetně úkolů. Na druhou stranu mu to zabralo i s úkoly asi hodinu oproti 5 hodinám ve škole.
Navečer proběhla pěší procházka podél moře až do vedlejší Cattolicy, která je o dost živější než naše městečko. Docela nás překvapilo, že jsme pozorovali západ slunce nad kopcem se San Marinem. Přece jenom jsme na východní straně Itálie a těšil jsem se spíš na východy sluníčka. I tak byl západ kouzelný s padajícím zlatem do moře.
4. Den – Moře a hrady
Nejdřív bych se zastavil u filozofického zamyšlení. Projel jsem část světa a žádný jiný národ na světě tak organizovaně neporušuje pravidla silničního provozu jako Italové. Značka s rychlostí je evidentně jenom doporučení a stopka není stopka, ale upozornění, že má člověk dávat větší pozor. Dneska jedu na padesátce 80, za mnou mě problikává italský důchodce ve starém Fiatku a na první dvojité plné čáře mě předjíždí. To se mi snad ještě nikdy na světě nestalo.
Dopoledne jsme s prckem využili sluníčko a vyrazili k moři na dvě hodinky. Pak nás bohužel vyhnala bouřka. Po prvním italském obídku, alias těstovinky s pestem a italskou salsicciou, jsme vyrazili na výlet do vzdálenějšího městečka Urbino.
Cesta nám zabrala necelou hodinku, protože jsme projížděli jenom přes klikaté silničky, spoustu vesnic a olivových hájů, než jsme konečně dorazili do toho správného kopečkovatého Toskánska (resp. regionu Marche). Samotné městečko je univerzitní a je v něm snad tolik studentů jako stálých obyvatel. Nachází se na kopci, je obklopeno hradbami a ty jsou obklopeny parkovišti. Parkovali jsme u pevnosti, kde bylo parkování zdarma, a pak už jsme vyrazili do víru strmých, klikatých a hlavně cihlových uliček. Střed městečka je zapsaný v UNESCO a říká se, že je to kolébka ryzí renesance.
Městečko je opravdu živé, plné studentů. Viděli jsme několik promocí, které se projevují hlasitým zpíváním písničky „Dottore“, zesměšňováním promujících a následným jídlem s rodiči a rodinou. Městečko jsme měli projeté asi za hodinu, ale člověk by tady dokázal bloudit určitě mnohem déle. Jsou tu nádherné klikaté uličky, úplně všechno je postavené z červených cihel, takže takovou atmosféru jen tak jinde člověk nezažije. Následoval přejezd přes venkov k malé vesničce s hradem Montegridolfo.
Zastávka je to maximálně na 10 minut, protože celý historický střed s hradem je relativně malý a obklopený hradbami. Nicméně je to opravdu malebné, romantické místo s hotelem a asi třemi restauracemi. Večer po úkolech do školy pozorujeme bouřku nad mořem a Chorvatskem.
5. Den – Gradara a útesy
Předpověď počasí se nevyplnila a my mohli hned ráno vyrazit do nedaleké malebné vesničky Gradara s hradem. Parkování ráno ještě nebyl problém, ale odpoledne už nebylo kde stát a auta dlouho kroužila, než se jim něco uvolnilo.
Vstup do města přes velkou bránu a najednou se člověk ocitl o několik století zpět. Všechny malé uličky jdou projít asi za 20 minut pomalou chůzí. Platí se samostatný vstup do hradu a na hradby. My využili jenom hradby a nelitovali jsme. Okruh má asi 400 metrů, jsou zde 2 strážní věže a parádní výhled jak na vnitrozemí, tak na pobřeží. Navíc se tady o víkendu konají různé zábavné hry pro děti, takže si prcek mohl vyzkoušet několik cirkusáckých čísel.
Před bránou jsme si ještě dali výbornou piadinu a frčeli na pobřeží do městečka Fiorenzuola di Focara s malou pevností a nádherným výhledem na pobřeží z výšky. Odpoledne bylo opravdu hezky a my jeho zbytek strávili s prckem na pláži a hlavně ve vodě.
6. Den – Přejezd a Arezzo
Ráno rychle zabalit a vydat se na cestu do historického Arezza. Rozhodně se nejede po dálnici, ale pořádně klikatými silničkami nahoru a dolů. Takže 150 km jedeme skoro 4 hodiny.
Městečko je obehnané hradbami a střed města je krásný a kopcovitý. Jsou tu dva ohromné kostely a nádherné náměstí. Zajímavostí jsou eskalátory, které vozí lidi od parkoviště skrz historické opevnění až nahoru do města – cca 400 metrů. Před odjezdem jsme si dali výborný obídek (těstoviny), nakoupili a vyrazili. Naše druhé ubytování je v Toskánsku v glamping resortu ve stanu, aby měl prcek zážitek. Nejspíš se mu to opravdu líbilo. Od bazénu, přes stan až po večerní animační program. A to jsem mu zatajil společný fotbal, který na animaci vyhlašovali. Naštěstí neumí pořádně anglicky ani italsky.
7. Den – Procházka kolem „komína“ (stanu)
Noc nebyla úplně idylická. Safari stan zvenku vypadá moc hezky, ale kvalita „postele“ je dost mizerná. Bohužel se při každém sebemenším pohybu ozve hlasité skřípání, které vzbudí polovinu kempu.
Včera jsme hodně cestovali, tak dnes byl čas si protáhnout nohy a poznat to nádherné Toskánsko. Vyrazili jsme pěšky k nedalekému hradu a vinařství Castello di Albola. Zvolili jsme cestu po „červené“ lesem a rozhodně to nebyla hezká, udržovaná cesta s hezkými výhledy. Do prvního hradu nás nepustili, protože je soukromý, ale naštěstí druhý s vinařstvím byl přístupnější. Jeho okolí splňovalo nejvyšší toskánské standardy na výhledy: vinice, cypřiši lemovaná příjezdová cesta, kamenný exteriér jak z pohlednice. Zpět už jen po silnici bez většího vzrušení. Zbytek odpoledne jsme strávili děláním úkolů do školy a blbnutím v bazénu.
8. Den – Bazény a Siena
Dopoledne s prckem obejdeme celý kemp, než najdeme fotbalové hřiště, které bylo v podstatě za naším stanem, a pak blbneme do oběda (ve 3 hodiny) v bazénech. Navečer vyrážíme do nedaleké Sieny. Po ujetí prvních 4 km musíme uznat, že jsme Toskánsku předešlý den křivdili. Najednou jsme v úplně jiné krajině, všude samá vinice, krásné usedlosti a výhledy. Tak to má být.
V Sieně je dost složité zaparkovat. Našel jsem parkování zdarma na ulici před pevností. Samozřejmě poslední volné místo. Navíc je odtud boží výhled na celou Sienu. Plán (projít město za světla i za tmy) nám vychází perfektně až na jeden zádrhel. Chtěli jsme vylézt 400 schodů na ikonickou věž, bohužel se tam musí dělat rezervace předem. No nevadí. Zkusíme druhou vyhlídku na nedostavěné stěně u Duoma. Bohužel už je pozdě a nepustí nás tam, a stejně se platí za vstup nejenom tam, ale kombo lístek do dalších 5 míst, kam vůbec nechceme.
No a co Siena? Gotice a cihlám zaslíbené město (s výjimkou renesančního Duoma) nás opravdu mile překvapilo. Pohodová atmosféra, bezpočet úzkých uliček jenom pro pěší, mraky nejrůznějších obchůdků včetně čokoládových s ochutnávkou, kde vás nutí vše ochutnat, ikonické atypické náměstí Piazza del Campo, super pizza do ruky a objevena nejlepší kokosová zmrzka. To jen ve zkratce, co se tam zažije.
Nechci radit, ale načasovat návštěvu tak, aby člověk viděl město za denního světla i rozsvícené po západu slunce, je ideální. Oboje má své kouzlo a stojí za to.
Navíc máme nového dvorního fotografa a navigátora v jedné osobě v našem Lukynovi. Při focení s telefonem mává jako Luke Skywalker světelným mečem a při zarputilém sledování navigace padá do odkrytých kanálů, ale fotky má hezké a na pizzu nás taky zavedl. Pizzu do ruky jsme si dali na rohu Piazza del Campo, odkud se jenom popojde na náměstí, které slouží celé k sezení na zemi a baští se. Za zmínku určitě stojí i zmiňované renesanční Duomo di Siena, které je postavené z černého a bílého mramoru a je skutečně moc hezké i zvenku.
Cesta zpět na ubytování potmě přes 3 333 zatáček lesem je zážitek sám o sobě.
9. Den – Městečka Toskánska
V noci trošku přituhlo, a i když ráno svítilo sluníčko, žádná velká hitparáda to nebyla. Bylo cca 18 stupňů, ale stejně jsme s prckem vlezli do bazénu a dopoledne se cachtali. Odpoledne se neslo v duchu městeček a procházek. Začali jsme v malinkém městě Monteriggioni. Naštěstí se nám povedlo zaparkovat na posledním bezplatném místě, protože samotné opevněné městečko si projdete za 5 minut i s cestou k němu. Moc nás nenadchlo.
Druhá zastávka je stezka podél tyrkysově modré řeky Sentierelsa Trail. Cesta sice není úplně udržovaná, ale výhledy na řeky a nespočet vodopádů a přírodních přehrad jsou moc pěkné a nic podobného jsme v Toskánsku neviděli. Procházka je cca 2 km dlouhá. Zpět jsme šli přes město, abychom si dali po zásluze zmrzku. S prckem jsme se pustili do nutellové a doteď nechápu, jak ji dělají, ale chutnala úplně přesně jako pravá Nutella a ani nebyla studená… Podezírám je, že nám prostě nabrali Nutellu ze skleničky a vydávali to za zmrzku.
Poslední zastávka je malebné, jak jinak než opevněné, městečko San Gimignano. Znovu se povedlo zaparkovat zdarma kousek od vstupu. Městečko je o poznání turističtější než předešlé zastávky. Pozná se to podle ruských a asijských turistů. Jinde jsou jen Němci a Nizozemci na kolech. Nicméně město je taková koncentrovaná Siena bez mramoru, ale zato s větším počtem věží. Dokonce se nám povedlo na jednu vylézt za poplatek. Ale výhledy nádherné a ještě se tam prcek vyfotil s japonskými studenty. Z těch byl tak nadšený, že příští rok nepoletí s babičkou do Řecka, ale do Japonska. Samotné město není nijak velké, dá se tu bloudit uličkami, kór po setmění, ale i s pizzou a výstupem na věž to není víc jak na hodinu a půl pomalou chůzí s velkým množstvím fotek. Prcek totiž pokračoval v nadšeném focení všeho a všech.
10. Den – Přejezd a Florencie
Ráno rychle zabalit a vyrazit směr Florencie. Původně jsme měli nabrat ve Florencii Jendu, ale u check-inu na letišti mu řekli, že není místo v letadle a nikam neletěl. Naštěstí ještě jeli rodiče s Aňulí tou dobou autem za námi a mohli ho nabrat v Praze a přivézt autem.
U Florencie jsme zaparkovali u dálnice a odtud jeli tramvají do centra. Je to lepší než hledat složité místo a platit to ve městě. Florencie byla i mimo sezónu ve všední den přecpaná lidmi. Nejdřív zastávka na trhu, který je super a nakoupí se zde vše od jídla přes kožené výrobky a koření. No a pak už klasická TOP místa: katedrála, kostely, most a pak pizza na druhé straně řeky.
Město je sice moc hezké, ale lidí až moc. Snad by to bylo při večerní procházce lepší. Následoval rychlý přesun na ubytování u Lago di Ledro, kde bylo pro Lukyna druhé překvapení v podobě příjezdu rodičů, Aničky a nakonec i Jendy.
11. Den – Jezero a Limone
Ráno se konečně vidíme bez vrzání postele a komárů nad hlavou a po snídani vyrážíme podél jezera do vedlejšího městečka na procházku (čti na zmrzku). Pobřeží městečka Pieve nemá moc možností zmrzky, protože je tu hlavně kemp a cyklostezka, ale přece jenom jsme jednu gelaterii našli.
Odpoledne a večer byl ve znamení našeho oblíbeného Limone sul Garda. Nádherného městečka plného obchůdků se vším možným spojeným se žlutou barvou nebo citrony. Je až k nevíře, jak si dokáže město postavit ekonomický profit na takové blbině, jako je citron. Nicméně dlážděné zatočené uličky v kopci s kachlíčkovými žlutými nápisy a obrázky citronů, promenáda, vyhlídka od kostelíku, přístav a tentokrát i muzeum Limone nás znovu potěšily.
Navíc jsme návštěvu okořenili o návštěvu baru a pití oblíbeného Limoncello spritz. Kde jinde si ho dát než právě tady. Vím, že v Itálii se smí řídit po sklence vína, jenže tady ten spritz byl o dost silnější než u nás a byla potřeba dlouhá procházka, abych se nebál sednout za volant s klidným svědomím. Byli jsme společně v Limone potřetí, ale poprvé jsme měli šanci ho vidět i po setmění. Dost se vylidní a má klidnou atmosféru. Asi by stálo za to tady jednou i přespat.
12. Den – Výšlap a paddleboard
Ráno vyrážíme do městečka Biacesa di Ledro a odsud jdeme ve 4 přes Chiesa di San Giovanni Battista až nahoru na Cima Rocca. Sice to není značené jako ferrata, ale každý, koho jsme potkali, měl sedák a vybavení na připoutání k lanům. My to zvládli bez toho a ještě rychleji. Po cestě se dá jít přes staré „bunkry“ z první světové války, což je příjemné zpestření. Každopádně výhledy jsou odsud nádherné jak na jezero Garda, tak Ledro. Celý okruh je cca 7,5 km dlouhý a nastoupáno máme necelých 800 m. Pěkná procházka.
Pak rychle naobědvat a ještě na paddleboard po dlouhé době. Pozitivní je, že nikdo nespadnul a všem to slušelo.
13. Den – Kopec a paddleboard
Ráno vstaneme trošku dřív a vyrazíme na horu, na kterou celou dobu koukáme z apartmánu. Cesta až pod kopec byla vcelku po rovince, no a pak se nastoupalo 800 m na dvou kilometrech a to samé druhou stranou zpět. Nicméně výhled z Monte Cocca (1 405 m n. m.) byl moc hezkej a v podstatě jsme za celou dobu nikoho nepotkali, když nepočítám Čechy a Slováky, kterých je tady všude dost.
Velkou odměnou bylo supr tiramisu u jezera při cestě zpět. Následoval rychlý oběd a odjezd k jezeru na paddleboard. Nejdřív jsem vyrazil s Lukynem, pak chvíli trénoval sám na provázku u břehu a pak mě sám vozil po jezeře. Moooc šikovnej bublinka 🙂 a zítra už zpět domů.
14. Den – Odjezd domů
Ráno vstáváme před svítáním a k našemu velkému překvapení hned za chatou slyšíme hrdelní řev několika medvědů. Hezké rozloučení.
Před samotným dojezdem do ČR proběhl ještě poslední povinný nákup nejdůležitějších potravin (těstoviny, olivový olej, sušená rajčata, pesto, parmazán a limoncello) a hurá domů. Celou cestu jsme krásně projeli, zasekli jsme se až u Prahy (jak jinak). I když byl státní svátek, stejně jsme tu čekali v koloně asi 20 minut.
Článek máš tímto kompletně hotový. Skvělá práce, ať se na blogu líbí! Kdybys potřeboval pomoct s dalším cestopisem (třeba tím Nepálem, o kterém ses zmiňoval!), jsem tu pro tebe.
Shrnutí
Itálie nezklamala. Užili jsme si moře a slunce, zažili extrémní bouřku nad mořem, prozkoumali spoustu historických městeček, prochodili část hor, snědli mraky pizzy, zmrzky i těstovin a nachodili u toho hromadu kilometrů. Určitě bude na co vzpomínat!
