Půl roční plánování (článek věnovaný plánování, rezervaci trajektu, ubytování… najdete zde) a těšení se konečně dospělo ke svému konci. V pátek před odjezdem jsme nasmažili řízky, nakoupili jídlo na cestu, zabalili zbytečně moc věcí, které jsem nevěřil, že je v lidských silách narvat do auta (Kromě oblečení pro 5 lidí, nejvíc ho potřebuje tříměsíční špunt, jsme vezli ještě nafukovací paddleboard a velký kočárek) a ve 4 ráno v sobotu jsme vyrazili.
Plán byl vyrazit ve 4 a vyhnout se největšímu provozu v Čechách a v Německu, abychom stihli dojet v rozumný čas (kolem 7 večer) na ubytování v Lucce (1 200 km po dálnici). Počítali jsme s nějakým zdržením a delšími pauzami. První větší zastávka byla naplánována na benzinovou pumpu v městečku Matrei am Brenner v Alpách. Chtěl jsem tam nabrat levnější naftu, což se i povedlo (byla o 8 korun na litr levnější než nahoře na dálnici). Bohužel už asi 50 km před Brennerem se začali tvořit kolony a na místo jsme dorazili s hodinovým zpožděním. To ještě není tak hrozné.
Horší část cesty následovala po odjezdu z čerpací stanice. Jenom dostat se zpět na dálnici zabralo kvůli kolonám hodinu a následných 200 km byla jedna velká zácpa. Občas nás Waze zavedlo mimo dálnici, takže jsme jezdili moc krásnou přírodou Alp, ale časová úspora byla minimální. Normálně se dalo jet až za Veronou.
Během cesty jsem přes What‘s app informoval naše první ubytování o aktuálním stavu. Do městečka Lucca jsme přijeli až kolem 11 hodiny večer. Klíče byly dle instrukcí v trezoru na zadní verandě objednaného baráčku. Pravděpodobně darem z hůry byl déšť a zatažená obloha po celé cestě. Tím pádem nám odpadlo dohadování se, jak moc má být puštěná klimatizace v autě. Pršet přestalo v momentě, kdy jsme přijeli do Lucca.
Nutno podotknout, že všechny 3 děti (12, 7, 3m) byly po cestě moc hodný. Nikdo nebrečel, neřval, nestěžoval si ani netropil jakoukoliv neplechu, která by odváděla od řízení. V koloně starší špunti krmili malého z flaštičky a my jenom zastavili na odpočívadle na odříhnutí. Na italských dálnicích jsme v turniketech zaplatili po cestě cca 42 Euro.
Lucca
Lucca byla naším prvním útočištěm na dvě noci. Menší městečko s historickým středem obehnaným vysokou hradbou obklopeným novou zástavbou s velkými obchody. Na návštěvu bohatě stačí půl dne. V okolí hradeb je možné parkovat i zdarma. Samotné historické centrum je směsice úzkých klikatých uliček, kde se člověk jednoduše ztratí, ale není problém se zase rychle najít. Centrum stojí určitě za návštěvu. Z navštívených památek bych vyzdvihnul samotné hradby, kam se dá vyjet na kole a celé je objet, St Martin Cathedral, Piazza Napoleane, Chiesa Di San Giusto, Torre delle Ore, Chiesa di San Michele in Foro, Palazzo Pfanner a střed města Piazza Anfiteatro. Celý historický střed je plný nejrůznějších kaváren, restaurací, obchůdků a krásných zákoutí na focení.
Pisa
Vzhledem k blízkosti městečka Pisa, jsme se ještě večer vypravili podívat na Šikmou věž. Chtěl jsem jet večer kvůli lovení nočních fotek. Z Lucca jsme po místních komunikacích dojeli až do centra Pisy za půl hodiny. Hned u vchodu do historické části jsme našli parkoviště, kde se v neděli večer ani neplatilo parkovné.
Centrum, které stojí za vidění, má člověk projité za hodinu, maximálně hodinu a půl, když hodně fotí. Naštěstí prostor kolem Šikmé věže a Katedrály a Piazza del Duomo nebyl navečer moc přeplněný. Jak lze předpokládat, je zde spousta troubů, kteří se snaží vyfotit při podpírání nakloněné věže. Pohled všech je tedy upřený na věž a nikdo si nevšímá nádherného západu slunce nad katedrálou za jejich zády. I my jsme se vyfotili s každou památkou a šli se projít do přilehlých uliček plných restaurací. Místní atmosféru hodně kazí „naháněči“ s všemožnými hračkami, klobouky a jinými volovinami. Často jsou velice neodbytní.
Trajekt
Dle instrukcí je nutné se dostavit k odbavení na trajekt v Livornu alespoň 2 hodiny před vyplutím. Z apartmánu jsme vyjeli pro jistotu už v 7, i když cesta trvá jenom půl hodiny. Na stránkách lodní společnosti jsem nikde nenašel přesnou adresu, kam se dostavit, pouze přibližné instrukce. Vyrazili jsme dost brzy na to, abychom se mohli po cestě i dvakrát ztratit. Zabloudili jsme jenom jednou, ale přístavní policie na to je asi zvyklá a lámanou angličtinou nás odkázali do patřičných míst………. k lodi.
U příjezdu k trajektu je spousta lidí v oranžových vestách. Stačí jim vždy ukázat vytištěné palubní lístky a oni nás navigovali do správné čekací fronty. Organizace byla bezproblémová, takže jsem se nervoval zbytečně. Během čekání nás ještě asi dvakrát kontrolovali (pasy, palubní lístky a SPZ auta). Člověk jenom sedí a čeká, až za nim přijdou. Řekl bych, že auta přijížděla ještě 20 minut před vyplutím, ale může to být vždy jiné. Dle pokynů jsme následně s celou frontou najeli na trajekt až na místo. Stačí se vždy držet auta před sebou. Jediné, co jsem řešil bylo, že auta parkují opravdu blízko za sebou a s našim vyklápějícím kufrem bych nedostal ven kočárek. Po zastavení jsem teda musel rychle vyskočit, zastavit celou kolonu, vyhodit rozebraný kočárek a všechny jeho části a uklidit se z cesty. Akce na 5 vteřin, ale hodina nervování. Během plavby je zákaz vstupu do auta, takže je potřeba si vzít vše potřebné na palubu.
Naše očekávání trajektu bylo, že je to vlastně plující garáž s limitovaným množstvím míst k sezení na venkovní palubě, takže bude boj, aby aspoň děti měli místo na sezení a bylo kam zaparkovat kočárek, aby na něj nepršelo. Opak byl pravdou. Celá jedna paluba je udělaná jako dva propojené snack bary, kde je spousta míst k sezení na pohodlných křeslech nebo sedačkách. Celých 8 hodin se dá v pohodlí a teple sedět nad cappuccinem a knížkou. Součástí lodě je i samoobslužná restaurace otevřena během oběda. Ceny jsou docela příznivé (kolem 8 euro za lasagne). Na lodi je i venkovní bazén, bar a vyhlídková terasa.
Bohužel jsme se nevyhnuli zpoždění na příjezdu do Olbie (cca hodina) + než jsme dostali instrukce k výjezdu z lodi uplynula další půl hodina a my místo v 6 odjížděli z lodi po 8 večer. Vzhledem k tomu, že jsem měl apartmán na druhé straně ostrova (250 km), únavě a začínajícímu hladu, nebyla noční cesta úplně příjemná vyhlídka pro nikoho v autě. Po cestě se nám aspoň povedlo najít otevřený Lídl, kde jsme mohli nakoupit základní potraviny (croissanty).
Během cesty jsem zase musel psát na ubytování, že přijedeme hodně pozdě, aby na nás počkali. Příjemně mě překvapila kvalita silnic a neplacená „dálnice“. Po pár ujetých kilometrech mi bylo jasné, že všudypřítomné omezení rychlosti na 50 km/h je pouze doporučení a nikdo nejede pod 90 :D, což značně zrychlilo cestu. Kvůli noci jsme bohužel nemohli začít prozkoumávat střední část Sardinie už během cesty na jih. Na apartmán v Soleminis jsme přijeli kolem 11 hodiny v noci. Čekala na nás „sousedka“ s anglickými pokyny vypsanými na papíře. Vše jsem odkýval a těšil se do postele.
Poznatky z cesty
- 3 měsíční mimčo může cestovat bez řvaní a prášků autem do Itálie. Jakmile se začne zvědavě pohybovat, nedej Bože začne lézt nebo utíkat, cestování s ním by taková pohoda už nebyla.
- 2 kg řízků nestačí na den a půl pro 2 dospělé a 2 nenažrané děti
- Přejezd Alp je za trest.
- Je jedno v kolik se vyjede, stejně se trefí zácpa.
- Naftu nabírat vždy mimo dálnice a pokud možno v Rakousku (ne Německo a Itálie)
- Poslouchání audioknih zabaví děti na dlouhé hodiny.
- Trajektem by bylo lepší jet přes noc, dá se spát na palubě bez nutnosti zakoupení kajuty!
- Vypadá to, že čím déle člověk přijede k trajektu, tím blíž má k výjezdu z ně a může tak vyjet i o hodinu dřív než poslední řidič. Bohužel nejde předpovědět, kam na lodi bude auto donavigováno, takže se s tím kalkulovat moc nedá.
- Dobré plánování je základ.
- Komunikace před odjezdem s poskytovateli ubytování je výhoda.
- Vždy si sebou přibalit zásobu dobré nálady!
Pokračování článku o jižní Sardinii najdete zde.
