Křížem krážem s Krakonošem – Cestování polopatě

Tuhle dovolenou jsem dostala od mamky a Máry k 11 narozkám. Cílem bylo ve mně vzbudit zájem o hory a o horskou turistiku, což se povedlo . Původní plán byl, že budeme bydlet v Karpacz v Polsku, ale v nejisté době Covidu a výletů přes hranici jsme nakonec volili bydlet u nás v Čechách. Vznikl tedy plán přijet na Hotel Orea resort Horal, nechat tam auto, a jít na Dvorskou boudu přes Hromovku a Pláně. Na Dvorské boudě přespat a pokrčovat přes Luční boudu zpátky po Weberově cestě do hotelu. Další den přes Kozí hřbety po staré Bucharově na Luční a na Sněžku.

Cesta a první den

Na Horal nám cesta trvala autem hodinu půl. Místo oběda jsme zbaštily Paniny na benzínce, a za doprovodu Latino rytmů přijíždíme na Horal. Zaplatíme parkovné za jeden den a já zjistím , že kousek od recepce chovají králíčka Bannyho. Berema bágly a jdem na Dvorskou boudu asi 12km, přes Hromovku , kde je sníh, jak všichni říkali, a asi po 4-5km se šlo už jen po SNĚHU. Cestou hodně potkáváme skialpinisty. Když jsme došly k boudě na pláni s tím, že si tam dáme polívku, restaurace byla zavřená. Jdeme dál a tipujeme, která bouda je Dvorská, ale ani jedna kterou vidíme není ta naše. Dvorská bouda je totiž za hřebenem. Dáváme si u jedné z místních chat gulášovku a čaj. Posilněné jdeme po žluté do docela strmého kopce. Hurá, Dvorskou už máme na dosah. Mamka udělá krok, a je po pás ve sněhu. Na Dvorské boudě jsme dostaly malý pokojík s umyvadlem a společnými sociálkami. K večeři máme knedlo zelo vepřo s cuckama. Vzpomínáme na domácí stravu.

Den druhý

Po snídani s vaflemi jdeme na Luční boudu. Dokud jsme nedošly kus za Výrovku, šlo se po normální cestě, ale pak to začalo. Šly jsme po jednou vyfrézované cestě buď v potoku nebo ve sněhu a po ledu. Konečně jsme vylezly nahoru, a koukám na Sněžku. Vidím, jak se majitelka Luční boudy prochází s bernardýnem Bohoušem, rychle jdu za ním a první co udělá, že mi Bohouš olízne stehno. Na Luční jsme si daly malé občerstvení v podobě vývaru, piva a asi půl metrový domácí rohlík. Pak podél Bílého Labe Weberovou cestou v lavinovém území, kde se to furt bořilo, a pod námi teklo docela dravě Bílé Labe. Když jsme viděly třeba jen kousek pevný půdy pod nohama, zpívaly jsme aleluja. Když jsme došly k boudě u Bílého Labe, jeden pán nám řekl, že jestli se chceme dostat na Horal musíme po žlutý asi kilometr mým nepřítelem sněhem. Oproti horní Weberovce je to Rajská zahrada. A fakt byla. Povedlo se nám utéct i před slibovaným deštěm. Mamka zkušeně sledovala počasí a fakt je, že vše dokázala předpovědět a na všechno mě připravit. V horách se vyzná a já věřím, že jednou budu hory umět předvídat stejně jako ona. Na hotelu jsem skočila hned do bazénu, a pak jsme si naplnily bříška mega velkou a docela dobrou bufetovou véčou.

Den třetí

Po snídani vyrážíme na Kozí hřbety, kde se jde buď do mírného nebo trochu strmého kopce po srázu (mamka říkala, že je to dost podobné stezkám na Madeiře). Po cestě kupodivu žádné problémy se sněhem, ale jak jsme vylezly na samotný Kozí hřbet, bylo mega moc sněhu. Zase jsme na Luční boudě, dotankujeme zásoby a hurá na Sněžku. U Slezkého domu bylo docela dost lidí, hlavně německých seniorů a rodičů s miminkami v krosně. Po cestě nahoru jsme šly po kluzkejch ošlapanejch kamenech, břečce sněhu a po kraji srázu. Procházíme vyhlídkami, kterým mamka říká Infarktová vyhlídka č.1 a č.2. .Jsme na Sněžce a je pondělí začátek května. Je tu asi 40 lidí. Jak se ukázalo podle webkamer a fotek na sítích, byl to poslední „prázdný den“ na Sněžce. A ještě jsme to daly i bez zábran, které tam instaluje Horská služba. Zkrátka, zase se nám to povedlo do posledního puntíku. Pra-původně jsme měli jít zpět cestou Česko slovenskèho přátelství, ale byla z půlky zapadlá lavinkou. Po cestě zpět na Luční boudu jdeme stejnou cestou jako jsme přišly, a na Luční si dáváme odměnu v podobě piva, vývaru a palačinek s mega moc šlehačkou. Cesta zpět vedla úplně stejně po Bucharce a přes Kozí hřbety, s jednou malou změnou: sníh se víc boří a po Kozích hřbetech se jde potokem. 18 km za námi a bazén ,večeře před námi.

Všechno byla paráda. Dokonce si i nosit vlastní batoh s komplet věcmi. Ani ten sníh nevadil, bylo to jiný, bylo opravdový a bylo to bez davů. Bylo teplo, spálenou tvář jsme si tak odnesly. Mokrý boty jsme měly každý večer, ale na zážitků máme na další rok. A spát na boudách? 1 noc taky dám, ale jinak jsem po mamce….nevadí mi dřina, ale chci vlastní koupelnu a WC 😀

Pohled mamky

Psychicky náročné dny z pohledu mateřské zodpovědnosti byly ale přehlušeny naprostou svobodou a čistým pobytem ve stylu matka a dcera. Neznám vážně nic lepšího, než když si takhle k sobě najdou cestu rodiče a děti. Spoustu prožvaněných hodin, trocha adrenalinu, mnohá poprvé, vykulené oči a neustálé: „wauuu mamiiii, vidíš to“. Odpočinek a relax ve wellness hotelu k nezaplacení, prostě široké spektrum zážitků a milion vzpomínek 😊 Musím ale objektivně říct, že ve srovnání s Orea resortem Horizont na Šumavě se ten Špindlácký nedá srovnávat. Byl horší. Jídlo ne tak kvalitní, určitě to nebyl denní menu sestavované s nápadem, ale poměr cena vs.výkon. Šumavská Orea byla oázou. Krkonošská Orea byla sice s příjemnou recepcí, ale jinak bez duše a myšlenky. Jsme zvědavá na ty další, třeba Jeseníky 2023, viď cácorko? 😀