Madeira

Letět na Madeiru jsem vždycky chtěl, jenže letenky kolem sedmi tisíc za osobu mě od toho vždy zrazovaly. Jenže doba covidová přináší i příležitosti. Pro mě to byla akce na letenky v listopadu na letenky na Madeiru na celé jaro od 2 400,- na osobu s nevratnými podmínkami a bez zavazadla nebo za 2 700,- s možností měnit datum a destinaci, a ještě mít odbavené zavazadlo. Přece jenom doba byla nejistá a variabilní podmínky změny mě přesvědčily o koupi. To samé se dalo koupit i na Azory, tak tam třeba příště.

Původně jsme měli letět od pondělí do neděle s odletem z Prahy brzy ráno a odletem odpoledne z Madeiry, jenže let do Lisabonu, kde jsme přestupovali, byl zrušen a my bychom přiletěli do Funchalu (hlavního města Madeiry) až brzy ráno v úterý, což znamenalo ztrátu celého dne. Pár týdnů před odletem jsem zavolal na aerolinku TAP Portugal využil možnosti změny zdarma a přebookoval odlet už na neděli v poledne. Toto rozhodnutí se později ukázalo jako zásadní, protože povětrnostní podmínky na Madeiře neumožnily v pondělí a úterý po našem příletu žádné lety, takže bychom se tam ani nedostali (to se stalo našim známým, kteří měli přiletět v pondělí a lety jim zrušili).

Plánování

Ostrov Madeira je vyhledávaný především milovníky chození a horské turistiky. Jedinou rovnou plochou na ostrově jsou fotbalová hřiště. I přistávací dráha na letišti je do kopce. Dále je Madeira známá jako ostrov věčného jara, což se projevuje tak, že je celoročně zelená a vždycky tady něco kvete, protože teploty u pobřeží málokdy spadnou pod 10 stupňů a v neposlední řadě také jako ostrov levád (kanál na svádění vody z hor, podle kterého vedou pěší cesty).

Prvotní fáze plánování zahrnovala označení asi 20ti bodů, které chceme vidět. Dávalo smysl půjčit si auto a zůstat 3 noci na severní straně ostrova a 3 na jižní. Našel jsem nádherný penzion v horách se snídaní za supr cenu. Jenže jak jsem se pročítal různými cestopisy došlo mi, že půjčit si auto nebude nejlepší nápad. Přece jenom, když se jde po levádě někam, je to vždycky z bodu A do bodu B a co s autem? Navíc parkování ve Funchalu je dost tvrdý oříšek nemluvě o horské dráze, kterou tady mají místo silnic.

Zrušil jsem rezervaci na auto a vrhnul se na plánování jednodenních výletů z Funchalu autobusem. Jak se vyznat v jízdních řádech je v samostatném článku ZDE . Jediné, kam se člověk nedostane autobusem je hora Pico do Ariero, kam jsme jeli Boltem za 24 €.

Po naplánování jednotlivých dnů už pak jenom stačí sledovat aplikaci „Madeira Weather“, kde jsou nejpřesnější informace o počasí v jednotlivých částech ostrova. Většinou jde najít místo, kde zrovna neprší nebo nefučí silný vítr. Člověk musí být hodně variabilní a radši mít aspoň jednu nebo dvě náhradní varianty.

Odlet

Jako vždy bylo potřeba zabalit všechny 3 prcky a odvelet je k babičce na hlídání. Dva ze 3 měli jarní prázdniny a Jenda to má z Nymburka stejně blíž do školy a může dýl spát.

Po zabalení všeho potřebného na cestu se ukázalo, že mít odbavené zavazadlo se docela hodí vzhledem k nepředvídatelnosti počasí na Madeiře. Ještě jsem udělal check in a vyplnil pro oba příjezdové formuláře do Portugalska.

Auto jsme nechali zaparkované kousek od letiště stejně jako při dovolené v Istanbulu za 700,- na týden s odvozem na a z letiště. To proběhlo bez problémů.

Konečně jsme měli dostatek času na letišti a povedlo se nám najít restauraci Runway, kde se dá najíst za lidové ceny. Moc lidí o tom neví a většinu zákazníků tady tvoří zaměstnanci letiště. Pak už jenom před odletový cider a frčeli jsme směr Lisabon.

Let trvá 4 hodiny, což se dá přežít ale je to dlouhé. Navíc jsme nedostali ani napít ani najíst :D. V Lisabonu jsme čekali taktéž skoro 4 hodiny na let do Funchalu. Anička rozbalila notebook a ještě pracovala. Já zatím prozkoumával letiště a hledal pítko na vodu zdarma 😀 Podle diskuzních fór měl být někde u Gate S11. Jenže nikde se tam nepsalo, že ten Gate je snad až v Portu. Trvalo mi k němu dojít asi čtvrt hodiny a dál už to jít ani nešlo.

Let do Funchalu trvá už jenom hodinu a půl s občasnými turbulencemi. Během přistání to hodně házelo, takže pilot vzdal přistání od východu těsně před dosednutím, obletěl část ostrova a vzal to ze západu, protože ho kryly vysoké hory. Na podruhé jsme přistáli a všichni si oddechli. I přes velký počet Čechů v letadle, nikdo netleskal, ač by si to tentokrát pilot zasloužil.

Letiště je malinké, žádné autobusy k odvozu od letadla nejsou, prostě se přejde po přistávací dráze. I s vyzvednutím odbavených zavazadel jsme byli za 20 minut na autobusové zastávce odkud jede Aerobus do Funchalu. Zpáteční lístek za 8€ za osobu s Aerobusem SAM. Řidič se každého ptal do jakého hotelu pojede, aby mu řekl číslo zastávky. Jenže pak během cesty stejně nezastavoval všude, takže se to blbě odhadovalo.

Ubytování jsme měli přímo v centru cca 150 metrů od všech důležitých autobusových zastávek (městské, SAM i Rodoeste). Což bylo supr. Číselný kód pro vstup do budovy i apartmánu taky fungoval. Na druhou stranu apartmán nebyl z nejlepších, kde jsme kdy byli.

1. den – Machico-Canical-Porto da Cruz

Po dlouhém mozkovém hloubání a dloubání a hlavně sledování počasí jsme se rozhodli pro cestu autobusem SAM do Machica a přechod podél pobřeží přec Canical do Porto da Cruz. Upravená mapa ZDE . Mělo všude pršet, ale v téhle části ostrova nejméně. Ráno jsme bez problémů stihli bus 113 v 8:30 a za hodinku dojeli do Machica (znovu problém s trefením správné zastávky). Celkem měla mít pěší trasa cca 18 km s převýšením 1850m a délkou chůze podle mapy.cz 10 hodin. Přišlo mi 10 hodin hodně jenom na 18 km.

Všichni jezdí do Santany za tradičními domky se slaměnou střechou. V Santana je jako skanzen, ale pravý nefalšovaný slaměný domek je i v Machicu na stráni :), takže jsme do Santany vubec nemuseli jezdit nakonec.

Hned když jsme vystoupali nad město od autobusové zastávky (tou dobou jsme ušli asi kilometr a nastoupali 300 metrů) se začaly objevovat první pochyby o rychlosti chůze. Dorazili jsme totiž na neznačenou kozí stezku (kozy opravdu všude kolem), která byla tvořena úzkými cestičkami do prudkého kopce k tomu ještě cestičkami tekla dolů voda po předešlém dešti. Ale výhledy parádní. Navíc jsme nepotkali, krom koz, ani živáčka. Složitě se nám hledala správná cesta po značené turistické trase, protože značená nebyla (jenom na mapě). Nicméně jsme zabloudili jenom 2krát na prvních 5ti kilometrech a do Canicalu jsme se dostali po dvou a půl hodinách náročného pochodu. Po cestě jsme zažili kroupy, déšť, vítr a sluníčko, někdy vše v jednom okamžiku, to se pak přidala i duha :D. Při jedné obzvlášť vydatné přeháňce jsme dokonce začali vytahovat nepromokavé pončo, když jsme ho na sebe konečně navlékli, přestalo pršet.

Při obědě (hamburger a hranolky v místním snack baru) a prvním madeirském poncha jsem pravil, že máme určitě horší část cesty za sebou a rozhodně stihneme dojít do Porto da Cruz né za 8 hodin ale už za 6, abychom stihli poslední autobus. Bohužel jsem se nemohl víc mýlit :D.

Po obědě jsme strmě stoupali podél pobřeží na útes. První problém nastal hned po opuštění silnice. Mělo se vejít na značenou Verada Boca do Risco – Canical. Jenže předešlé deště udělali z oblasti pouze bahnitou pláň, přes kterou bylo potřeba se dostat a ještě k tomu trefit správné pokračování cesty. Za pomoci všech navigací se nám povedlo správnou cestu najít po půl hodině klouzání se po bahnu 😀 to už jsme botky rozhodně neměli jako ze žurnálu. Ono se to třeba nezdá, ale jít o 10m výš nebo níž znamenalo ohromný rozdíl ve schůdnosti. Z pobřežní cesty je nádherný výhled na nejvýchodnější cíp ostrova a vlnobití. Na útesu byl vítr o rychlosti cca 90 km/h a v nárazech ještě víc, takže jít po klikaté mokré, bahnité cestičce nad srázem byl velice adrenalinový zážitek (tou dobou jsme si mysleli, že ten nejvíce adrenalinový na Madeiře). Vyšli a zase sklouzali jsme několik útesů a řekli že už je to moc nebezpečné a obrátili to. Našli jsme krásnou cestičku lesem dolů, a nakonec narazili i na malou levadu, podle které šlo dojít až do města Canical. Tam jsme hned trefili autobus SAM, jenže jsme nevěděli, že jím můžeme jet, našli jsme další stanici. Zjistili jsme, že další bus jede za hodinu a kvůli ochraně před větrem jsme šli na čaj do přilehlého bistra. Čaj za nekřesťanských 60 centů 😊 Po cestě zpět linkou SAM 113, se přestupovalo v Machicu. Řidiči místních busů jsou vážně profesionální šílenci. Jaké krkolomné zatáčky nad útesy jsou schopní vyjíždět a sjíždět je neuvěřitelné. Po návratu byla sprcha, malý odpočinek a šlo se do města k muzeu CR7 a nakoupit suroviny na další výlet.

Během dne jsme se dozvěděli, že všechny dnešní lety na Madeiru byly zrušeny. To se podle našeho původního plánu mělo týkat i nás, naštěstí jsem změnil let o den dřív a my v neděli bezpečně přistáli.

2. den – Funchal a Sao Lourenco

Dopoledne průzkum Funchalu. Podél pobřeží a menšího přístavu se táhne pěší promenáda a krásný zelený park se spoustou soch a monumentem Nelsona Mandely. Já se samozřejmě nejvíc těšil na místní tržiště „Mercado dos Lavradores“. Na trhu je převážně ovoce, zelenina, suvenýry a výrobky z korku (peněženky, kabelky….) Speciální část trhů je věnována jenom prodeji čerstvých ryb. Snažil jsem se, ale nakonec jsem neodolal a koupil si malé banány, o kterých jsem se dozvěděl, že jsou jablečné, a krásné zralé mango. Později jsem zjistil, že to bylo za přemrštěnou cenu, což mě nijak nepřekvapilo.

U trhu začíná ulička „Rua de Santa Maria“, která je známá svými malovanými dveřmi. Zároveň tady panuje čilý ranní ruch, ale rozhodně ne stres.

Po obědě nás autobus SAM 113 dovezl na nejvýchodnější výběžek Madeiry- „Sao Laurenco“. Mapa ZDE . Po cestě jsem na stránkách zjistil, že je track uzavřen, ale už nebylo možné to otočit. Po příjezdu na cestě sice byla cedulka informující o jejím zavření, ale podél příjezdové silnice stálo asi 500 aut a turistů jak na Václaváku. Cesta je krásné upravená, nikde žádné bahno ani nebezpečný sráz, za to tady fučelo ještě víc, než den předtím. Během výšlapu jsme potkali i zakrvavenou paní, kterou vítr odfoukl. I my s holemi jsme měli kolikrát problém jít proti větru, nebo udržet rovnováhu. Holt na výběžku nebyly hory, které by nás před větrem chránily, jako chrání jižní pobřeží.

Slabší kusy odpadávaly a na samém konci výčnělku na vyhlídce Pico do Furado jsme byli úplně sami. Během klidných dní si člověk může na konci cesty, v tou dobou zavřené strážní stanici, zapůjčit i kajak a objevovat místní krásy z vody. Zpět jsme jeli znovu busem 113 společnosti SAM, takže vlastně již po 4té tou samou cestou :D. Po návratu jsme se nabaštili a šli se ještě projít do města. Bylo příjemných 20 stupňů a bezvětří. Místní malé bary byly i v úterý večer plné lidí, před katedrálou „Sé Catedral do Funchal“ hrál saxofonista smooth jazz a celkově tady panuje moc příjemná atmosféra. Jen mi vadilo (stejně jako na trhu), že nás pořád někdo někam nahání do restaurace. Rád bych si přečetl vyvěšené meníčko bez obtěžování.

3. den- Vyhlídka Balceos a Leváda do Furado

Ráno odjezd ze stanice R31 Janeiro směr Riberio Frio. Chvilka napětí, jestli autobus Horários 56 vůbec pojede, protože na zastávce nikde psaný nebyl, naštěstí jel. Po chvíli cesty nám přišlo, že jede jinudy, než by měl, protože jsme znovu mířili (už po třetí) směr Machico. Naštěstí pak zamířil na Riberia Frio ještě než dojel do Santany.

Na stanici Riberio Frio vystoupil s námi ještě jeden pán, který se nám lámanou angličtinou snažil sdělit, že autobus původně neměl jet, kvůli uzavřené silnici přes hory. Anička se mě na něco zeptala, takže pán zjistil že jsme Češi a dál už pokračoval česky. Údajně je cesta, kterou jsme měli jet, zavalena kvůli předešlým dešťům a autobusák ho vůbec nechtěl vézt nahoru, jenže pán došel na dispečink a tam mu to domluvili, tím pádem to domluvil i nám. S pánem jsme měli stejný cíl, takže jsme ho potkávali celou cestu. Nicméně samotná cesta do hor Madeiry není pro slabé povahy ani žaludky. Úzké cesty nad propastmi a samá zatáčka.

Nejdřív jsme šli kousek na vyhlídku Balceos, odkud je opravdu hezký výhled do údolí a na řeku. Odtud už jsme šli po značené (opravdu značené i fyzicky) cestě tedy PR10 Levada do Furado. Dle mapy.cz (Mapa ZDE ) měla mít trasa 11 km a měli jsme celkem vystoupat 1180 metrů. Přišlo mi to zvláštní, když se jde podle levády, která je z kopce, ale lepší být připraven než překvapen. Dá se říct, že když se člověk drží levády, nemůže se ztratit. Cesta je hezky připravená a normálně asi i hezky udržovaná, jenže po zimě jsou tady občas popadané větve, a dokonce i jeden větší sesun, takže jsme to málem nad propastí neprolezli. Celou dobu se jde po široké (cca 2 metry) cestě, která se občas sužuje na 30 centimetrů nad srázem. Nutno podotknout, že nad srázem jsou vždy i zábrany, aby se nepadalo moc často dolů. Po cestě je k vidění několik desítek vodopádů, jde se několika tunely a celou dobu se jde z kopce. Žádný nastoupaný metr nehrozí. Dá se říct, že se jde celou dobu v zeleném tunelu, díky bujné vegetaci po všech stranách. Na jedné křižovatce jsme si všimli malých ptáčků, opatrně jsme je chtěli vyfotit a oni se vůbec nebáli, vytáhnul jsem kousek chleba a než jsem natáhnul ruku, už přiletěli a kradli mi ho. Evidentně jsou zvyklí :D.

Do cílové stanice Portela jsme došli cca po 3 hodinách včetně focení a zastávek na čurdění. Za celou dobu jsme potkali cca 7 lidí. V létě bude asi o dost víc narváno. Na konečné je restaurace, ve které se dá počkat na autobus. Původně jsem si objednal jenom jednu ponchu a Anička cappuccino, jenže, když vedle nás na ohni vonělo grilované maso na dlouhé špejli Espetada. Objednali jsme si jednu velkou dvouporcovou s tradičním počesnekovaným máslovým chlebem Bolo do Caco. Hovězí maso bylo uprostřed ještě růžové a úplně se rozpadalo. Bylo naložené nebo potřené máslem, česnekem a bobkovým listem. Zpět jsme jeli autobusem SAM směr Funchal s přestupem, kde taky jinde než, v Machicu. Večer vyrážíme na loupežné přepadení místní květeny. Budu dělat křoví trestné činnosti, aby nezabásli Aničku :D.

4. den – Cabo Girao

V krásném slunečném ránu jsme odjeli společností Rodoeste 142 směr Cabo Girao v 8:05 ze zastávky pod námi. Cestou autobusem nám bylo hned jasný, že tahle část ostrova je úplně jiná než východní. Jelikož tady méně fouká, je tady mraky banánových plantáží a hroznové víno. Cabo Girao je jeden z nejvyšších útesů na světě s výškou 589 m.n.m. Na místo jsme přijeli před 9, ale místo se otevírá až v 9. Tím pádem jsme byli uvnitř první ze všech, takže máme i hezké fotky bez lidí. Chození po prosklené vyhlídce může být někomu nepříjemné, jak jsme se přesvědčili u lidí, co přišli po nás. Když chceš potkat Čecha, buď někde při otevírače. Mezi prvními 7 lidmi na Girau bylo 6 Čechů :D.

Po dostatečném dívání se z útesu následovala cesta pěšky do vesničky Camare do Lobos. Mapa ZDE . Z útesu se šlo strmými veradami pomalu do údolí. Verady vedou skrz spoustu malých terasovitých políček a banánových plantáží, až by si člověk myslel že je v JV Asii. Ač náročná, tak nádherná procházka.

Před Camare do Lobos jsme po východu z tunelu viděli několik sudů (ty my rádi), a ono to bylo místní vinařství. Den předtím jsme marně sháněli v supermarketu místní víno. Ve vinařství Henriques & Henriques je možné si prohlédnout zdarma uskladněné dřevěné sudy s vínem, koupit si víno v malém obchodu, a dokonce si sednout u uskladněných sudů a zdarma několik druhů vína ochutnat. Parádní zážitek i odpočinek po klesání. My ochutnali jenom sladké více procentní červené víno, které bylo výborné a rodičům koupili suché, které mají rádi.

Vesnička je bývalou rybářskou baštou, kde se lovily a zpracovávaly velryby. Moc hezké místo plné apartmánů a restaurací. Odtud se jde vybudovanou stezkou (Passeio Publico Martimo) podél a nad mořem až k tunelu „Tunnel of Doca do Cavacas“ vedoucí skrz útes. Po cestě jsme se stavili v pobřežní restauraci na místní chlebový sendvič s grilovaným masem Bolo do Caco a chvíli se schovávali před pálícím sluncem.

Tunel bohužel není průchozí, protože cestu k němu podemlelo moře a člověk se k němu nedostane. Museli jsme vylézt po schodech (asi 400 schodů) na útes a jít kousek jinudy. Každý vystoupaný metr jsme cítili dvojnásob, protože nefoukal vítr a pražilo na nás sluníčko. Anička znovu občas tasila nůž a ořezávala místní květenu s myšlenkou na vlastní sázení u nás. Za tunelem se prochází převážně novou developerskou zástavbou s ohromným množstvím apartmánů a hotelů. Abychom nešli jenom podél moře po rovince, naplánoval jsem po cestě ještě jednu městskou levádu – Levada dos Piormais. Během menšího výstupu k ní (cca 900 schodů) mě kdosi poslal kamsi, ale určitě z lásky 😊. Samotná leváda je moc hezká, příjemná s krásnými výhledy na město. Z ní se sejde zpět k pobřeží a dojde po rovince až do apartmánu. Mapy.cz tvrdí, že to je 14 kilometrů, ale mě i Aničce ukazují aplikace cca 19 km. Někde se stala asi chyba 😊.

5. den – Pico do Arieiro – Pico Ruivo – Údolí jeptišek

Konečně se počasí na horách umoudřilo a my razíme na Pico do Arieiro (3tí nejvyšší horu) a Pico Ruivo (nejvyšší horu Madeiry). Mapa ZDE . Den dopředu jsme udělali dostatek zásob na celý den. Ráno jsem přes aplikaci Bolt, kterou jsem použil poprvé, zavolal auto a frčeli jsme do hor. Aplikaci jsem chvíli sledoval a během 10ti minut se 3krát změnila cena za tu samou cestu. Já ji objednal za nejnižší 24€. Cesta autem trvá cca 40 minut, ale kvůli sněhu jsme nemohli vyjet až nahoru, ale pod první bránu což je asi ještě 2 km stoupání. Ale byli jsme rádi aspoň za to. V předešlých dnech byla cesta nahoru zavřená úplně a pěší na Pico Ruivo je uzavřená pořád. Pod Pico do Arieiro parkovalo už asi 200 aut, a to jsme tam byli před 8 ranní. Je to oblíbené místo pro focení během východu Slunce. To jsme bohužel nestihli, ale nevadí. Hora je tak vysoko (přes 1800m.n.m.), že je většinou nad mraky, což zaručuje nádherné výhledy a fotky.

Netušili jsme, proč je stezka na Ruivo zavřená, protože po ní chodilo docela hodně lidí a šlo se po ní moc hezky. Na všechny strany nádherné výhledy na okolní zelené strmé hory. Občas jsme měli nahnáno, protože se šlo po uzoučkých stezkách vykutaných do stěny hory. To tedy bylo předtím, než jsme ušli první kilometr a začaly se objevovat důvody uzavření stezky.

Přes jinak dobře zabezpečenou klikatou stezku byl napadaný sníh do výšky nad zabezpečení, takže pod námi sráz několik set metrů a před námi sníh, ve kterém jsou vyšlapané jednotlivé kroky od odvážlivců před námi. Sice jsme měli turistické hole, které hodně pomohly, ale spíš to bylo na cepíny a lano. Takhle se šlo po stěně cca 4 kilometry. Mezitím jsme ještě prošli 6 tunely. Tam byla akorát tma, ale bez sněhu 😀

Utěšovalo nás, že jsme viděli v dálce jiné turisty (blázny), kteří cestu prošli před námi. Po těch čtyřech kilometrech a 2 hodinách jsme potkali turisty v opačném směru. Potvrdil nám, že to projít jde. Dokonce čím blíž jsme byli k Ruivu, byla cesta méně zasněžená, zato se dost často lezlo po schodech nebo „žebřících“ nahoru a zase dolů. Výborné kardio cvičení. Na 7 km vzdálené Ruivo jsme se dopachtili za 3 a půl hodiny.

Velkou výhodou uzavřené a smrtelně nebezpečné cesty bylo minimální riziko potkání Čechů. To se ovšem změnilo u chýše (snack baru) a pítka pod Ruivem, kde jsme potkali zájezd cca 25 Čechů. Samotné Pico Ruivo je nejvyšší horou Madeiry a třetí nejvyšší v Portugalsku s 1862m.n.m. Na vyhlídce je dost velký nával, protože se sem dá dojít i z jiných směrů po cestách kratších a nijak nebezpečných. Moc jsme se tu nezdržovali a vyrazili na cestu směr Údolí jeptišek.

Přes cestu byla natažena zábrana a upozornění na zavřenou stezku. S tím co jsme měli za sebou a představou, že nás čeká to samé dál nebo nedej bože se vracet tím ledovým peklem zpět, jsme začali přemýšlet, jestli nejít stejnou cestou co čeští důchodci a zavolat si taxi až do Funchalu z přilehlého parkoviště 2 km daleko. Nakonec jsme v cestě pokračovali. Veškeré obavy byly zbytečné. Cesta byla bez sněhu a krásně upravená s občasným kmenem přes ní, ale to byla prkotina. Dokonce jsme v protisměru potkali pár lidí (i Čechů), kteří nás uklidnili, že je cesta průchozí bez problémů. Zmiňovaní Češi byli dva tatínci a dva kluci cca 11 let. Dali jsme se chvíli do řeči a oni, že chtěli jít tu samou cestu co jsme šli mi za Arieira na Ruivo zítra. Ukázali jsme jim fotky a dost jim to rozmlouvali, protože pro děti už to bylo vážně o držku bez jištění. Snad jsme jim to rozmluvili.

Stezka do údolí je v podstatě celá z kopce s občasným menším stoupáním. Cca 4 km před údolím se vejde do eukalyptového lesa a jde se po delších schodech tak na krok a půl. Ze začátku je to paráda, protože je to změna, ale po 2 kilometrech klesání a hopsání po schodech už je to docela úmorné a každý další krok bolí. Navíc mapy.cz mi ke konci tvrdily že do cíle dorazíme za 400 metrů. Jenže my těch 400 metrů šli asi půl hodiny. Soudruzi udělali někde chybu. Potvrdilo se, že se mapám nedá moc věřit. Celkem jsme měli za ten den ujít 14 km, ale my ušli 22 km s převýšením 1150m , a to jsme se ani jednou neztratili tentokrát.

Zpět do Funchalu jsme frčeli meziměstskou linkou autobusové společnosti Horários 81. Stejně jako každá jízda autobusem na Madeiře, i tohle byl zážitek. Kam se na to hrabe horská dráha na pouti. Večer jsme hned neodpadli, ale ještě si došli do Pingo Doce na večeři, a protože nám to nestačilo, ještě po cestě zpět z obchodu nám padl do oka Bolo do Caco na půl. Pak už jsme měli dost a těšili se do postele.

6. den- z Camachy do Funchalu po Levada da Serra do Faial

Poslední chodící den jsme chtěli něco lehčího, spíš lehce z kopce, takže jsem naplánoval trasu podél levády z Camachy nad Funchal. Vyjeli jsme autobusem Horários 129 ze stanice u začátku lanovky až v 10 hodin. Cesta zabrala cca půl hodinky. Jenže nás nedovezl až do vesničky, ale pod ní s tím, že je zavřená a řidič nám ukázal, kudy máme jít. Po menším výšlapu jsme přišli k hezkému kostelu s 5ti zvony a malému náměstí, kde byla drobnější budova místního trhu. V celém trhu bylo asi 6 kojí, kde místní prodávali proutěné výrobky, ovoce a zeleninu. Moc se mi tu líbilo a koupil jsem banány na cestu. Mapa cesty ZDE

Pokračovali jsme do kopce k nějaké kavárně a začátku levády. Cesta byla pro auta zavřená, protože se zrovna dnes pořádalo reallye do vrchu a i chůze byla na vlastní nebezpečí. V první kavárně jsme dali cappuccino s koláčkem a raději sešli o ulici níž než se přetlačovat se závodníky. Za chvíli jsme došli k levádě „Levada da Serra do Faial“, podél které jsme došli nad Funchal. Cesta je střídavě v zástavbě a v lese. Celkově je to moc příjemná procházka bez převýšení s občasným přelézáním přes popadané stromy. 3 kilometry s námi šel pes, kterého jsme se nemohli zbavit.

Po příchodu do Funchalu je potřeba sejít cca 800 metrů k nejbližší autobusové zastávce. Na této krátké vzdálenosti se sestoupí o 400 metrů níž, takže docela padáček :D. Před autobusovou zastávkou nás odchytila provozní přilehlé restaurace a nalákala nás na poncha a česnekový Bolo do Caco. Vzhledem k vysmátým sedícím turistům jsme nebyli první odchycení. Paní evidentně ví, že turista unavený ze strmého klesání je vděčný za jakoukoliv možnost sezení 😊. Poncha bylo tentokrát s maracujou. Bylo výborné a dost silné. Po dvou bychom na ten autobus ani nedošli :D.

Večer nás čekala poslední procházka po promenádě, nákup a véča v Pingo Doce a náhodou jsme zabloudili do místní „pončárny“, kterou jsem vůbec neměl dopředu najitou :D. Jelikož byla sobota večer, spolu s námi sedělo na ulici na malých židličkách 30 lidí a dalších 60 postávalo ve skupinkách kolem. Suprová večerní pohodová atmosféra a poncha za 2,50€. Každý jsme si dali 2 a byli rádi, že jdeme rovně. To asi vysílení po ujitých 120 kilometrech za 6 dní.

Odlet

Nic netrvá věčně a my museli v neděli ráno na Aerobus SAM a vrátit se do reality. Bohužel jsme v Lisabonu nabrali hodinu zpoždění, takže večerní shon a příprava na pondělí bude náročnější, než jsme čekali, ale to zvládneme.

Stravování

Jelikož je Madeira ostrov baští se tady hlavně ryby a dary moře. To my nijak zvlášť nevyhledáváme. Co nás zaujalo je místní česnekový plněný chleba Balo do Caco za 3 € po celém ostrově. Další nezapomenutelný zážitek je z hovězího grilovaného masa na „špejli“ Espetada a k pití jednoznačně patří poncha na několik způsobů. Na rychlou, levnou a dobrou baštu jde zajít do supermarketu se samoobslužným pultem Pingo Dolce, kde vše stojí stejně a cena se počítá dle váhy. Večer je cena 10€ za kilo jídla.

Podle množství bister a snack barů v každé zatáčce pracuje každý na Madeiře v nějakém takovém zařízení. Dá se tady levně najíst i si dát dobrou kávu.

Samostatnou kapitolou může být čerstvé ovoce a zelenina, kterého je tady dostatek po celý rok díky příznivému klima. Doporučuje se hlavně dračí ovoce, mango, papája a banány.

Celkový dojem Anička

Madeira je ostrov mnoha tváří, a to jak kulturně, tak geograficky, počasím, porostem. Za těch 6 dní jsme poznali všechny z nich. Jsme spálení od slunka, ošlehaní větrem i sedření od ledu. Pod nohama jsme měli oblázky na pláži, sesuvy země, ledové plotny, dlážděné chodníčky i vyšlapanou cestičku hebkou trávou jako v pohádce. Obchodů jsem si tentokrát vůbec nevnímala. Měla jsem cíl jen koupit pravou madeiru a mně a dcerce nechat ušít šaty. Podařilo se.

Je to zvláštní pocit stihnout poznat tolik za pár dní, a myslím, že to všechno budu ještě dlouho zpracovávat. Pamatuju si různé vůně, I odstíny barev, pamatuju si i strach o život 😊 a hlavně tu úlevu a štěstí, když jsme se vrátili nadšení na byt. Je to tu krásný a chci se sem vrátit natěšená na zbylou část Madeiry.

Musím uznat, že je to první dovča, u které jsem fakt ze srdce ráda, že tu nebyly děti. Máme za sebou moc nebezpečného, a jsem si jistá, že oni si to svoje nebezpečné teprve musí najít sami, až přijde jejich touha riskovat.

Můj celkový dojem

Madeira je takový zelený klenot uprostřed oceánu, který každému něco nabízí. My jsme během nadupaného týdne stihli projet akorát jihovýchod ostrova. I přes relativně malou projetou polohu jsme měli každý den úplně jiný. Okolní krajina se doslova mění každým ujetým kilometrem. Dovedu si představit, že jet zpět za dva měsíce, poznám zcela novou Madeiru, která bude ještě zelenější a víc barevná. Nevím, kdy se sem vrátím, ale určitě tady najdu nové zážitky. Přiznávám, že přechod mezi nejvyššími horami po sněhu byl hodně na hraně a často i za hranou a jsem rád, že jsme vše překonali ve zdraví. Dokonce někdo během týdne asi třikrát prohlásil, že se tak moc nikdy nebál, dokud nepřišel další den a nový výlet.

Určitě šlo naplánovat i levnější dovču se spaním v hostelu a vynecháváním restaurací a poncha, na druhou stranu proč si trochu nedopřát 😊 Moc příjemně mě překvapila jazyková vybavenost místních. V podstatě všude (i s řidiči autobusu) bylo možné se domluvit anglicky.

Rada na závěr- přibalit opalovací krém v každém ročním období.

Celkové náklady

Nejvyšší položkou je jako vždy ubytování (5 100,-) a letenky (2 x 2700,-) + parkování (700,-). Určitě jsme hodně ušetřili bez půjčení auta, protože samotné půjčení je kolem 40€ na den plus vysoká spotřeba nafty vzhledem k místnímu reliéfu. Za autobusy jsme dali celkem 77€ + Bolt 24€. Zbylé náklady na jídlo, suvenýry cca 162€. Celkem tedy dovča pro dva na týden vyšla na 17 700,- Kč. Nejlevnější poznávací zájezd na týden z výletem každý den je za 49 900,- Kč za dvě osoby bez velkého odbaveného zavazadla a jenom se snídaní.