Každý rok se snažíme logistiku naší i dětí sladit tak, abychom měli aspoň týden letní dovolené pohromadě. Naštěstí si můžeme dovolit vyjet před letní nebo těsně po letní sezoně (červen nebo září). Děti jsou natolik šikovné, aby jim jeden týden absence nijak neuškodil. Vzhledem k tomu, že malá potápka by strávila nejradši celou dovolenou jenom v moři, bylo o jižní Evropě rozhodnuto rychle. Jenže kam?
Práce mě zavedla na stopu nejjižnějšího koutu Itálie, Apulie. Letenky z Čech jsou nesmysl. Do Bari v červnu i v září kolem 6tis na osobu a půjčení auta na týden od 14tis. Jenže dá se to udělat i jinak. Letenky z Vratislavi do Brindisi se prodávají kolem 2,5tis a půjčení malého auta na týden kolem 7tis. To je rozdíl 21tis hned na začátku.
Salento (nejjižnější cíp Apulie) není nijak velké, ale díky malým silničkám (a všudypřítomné 50ce) jsou přesuny vcelku zdlouhavé. Chtěli jsme poznat co nejvíce a zároveň nesedět většinu dne v autě. Proto jsme zvolili dvě různá ubytka.
1.den- Odlet
Vzhledem k brzkému ranním u letu z Vratislavi jsme se vydali na cestu už v sobotu večer a noc strávili na chatě v Krkonoších. Odtud jsou to na letiště necelé dvě hodiny.
Před 2 hodinou ráno budíček, rychle vyčistit zuby a vyjet na letiště. Cesta téměř bez aut ale dost mlhy. Nic příjemného. Takhle ráno nakonec trvala jenom hodinu a půl. Parkování jsme měli koupené na dlouhodobém parkování přímo u letiště. Nemá ani cenu hledat něco jiného v okolí, protože je to u letiště stejně nejlevnější.
Po příjezdu k letišti se jede furt vpravo. První brána nejvíc vpravo, dal rovně a doprava, další brána a zase doprava. Celkem se projedou 3 brány. 2 otevřou automaticky dle SPZ a jedna na základě lístku z první brány. Po návodu k příjezdu, který přišel s QR kódem jsem byl lehce ve stresu, jestli se dostaneme aspoň na parkoviště, ale musím uznat, že všechny brány fungovaly na SPZ a nemuselo se nic moc řešit (to samé při výjezdu z parkoviště).
Letiště je menší, moderně a vzdušně vypadající. Létají odtud převážně nízkonákladovky, tudíž se odtud dá letět opravdu za rozumnou cenu kamkoliv. Na letišti nesměl chybět před odletový cider. Security bez problémů, nástup do letadla i s narváním batohu do měřícího boxu se nakonec povedl, i když mě vystrašilo hlášení, že je moc lidí v letadle a někomu zaplatí, aby nikam neletěl. Letadlo i servis typické Ryanair. Jen sedačky bez možnosti sklopení, ale vše čisté. Let trvá necelé 2 hodinky s dost tvrdým přistáním.
Ze studené Vratislavi nás vítalo teplé slunečné Brindisi. Auto jsem nakonec rezervoval cca 5 dní před odletem přes booking u Avisu. Původně jsem se domlouval s nějakou půjčovnou přes whatsapp, jenže já psal anglicky, oni italsky a před odletem už jsem ani nedohledal jejich stránky a radši rezervoval na bookingu. Byli jsme první na řadě. Vše proběhlo rychle. Akorát jsem kvůli půjčení musel založit nový účet, abych měl kreditní kartu.
Měli jsme objednaného malého Fiátka 500, chvíli to vypadalo nadějně, že ho dostaneme, nakonec nám dali o kus větší Ford Tourneo, který by byl schopný toho Fiátka 500 naložit do kufru i s valníkem. Tolik k maličkému auto do úzkých italských uliček.
Začátek italského putování začal nákupem (abychom neumřeli) a snídani s kafíčkem. Přejezd po vcelku pěkných silnicích na jih zabral asi hodinu a půl do městečka Presicce, kde máme apartmán na 4 noci. Pronajímatel moc milý, ubytování velké s terasou, uvařený oběd bodnul a my přes velkou únavu vyrazili na první pláž.
U většiny pláži se platí za parkování, což nás ani zde neminulo (5€). Pláž Lido Nereide není moc široká, ale s jemným pískem. Prvních 5 metrů v moři po kamenech, pak už jen průzračná voda, kde normální plavec stačí ještě 50m od pláže. Na první bahnění supr. K véče jsme nakoupili italské dobroty (mortadelu, prosciutto, scamorzu…).
2.den – Východní pobřeží
První dnešní cesta nás zavedla na východní divoké pobřeží, které je velice skalnaté a nijak vhodné pro plážové povaleče. Na většinu „pláží“ se musí slaňovat. Zastavili jsme u ikonické Baia di Torre Sant’Andrea. Parkování kousek od místa se platí 1€ na hodinu nebo 5 na den. Místo je velice vyhledávané a profláklé, takže se rychle plní. My se to tu vyfotili, pokochali a šli po skalnatém pobřeží směr jih. Prošli jsme max 1,5km, ale i tak jsme byli téměř bez lidí. Na jaře a podzim by se dalo krásně dojít do dalšího města a mít to vyloženě jako putování po útesech.
Vykoupali jsme se v zátoce u Grotta di Mafar, kam se jde po úzkém schodišti a vstupuje se rovnou do vody, žádná pláž není. Věci jsme nechali na kameni. Po vykoupání nabíráme směr turistické městečko Otranto, které nabízí vysoké hradby, katedrálu, přístav a nádherný historický střed městečka pro pěší. Poprvé jsme ochutnali místní specialitu pucca, což je různé plněný sendvič z pizzového těsta (asi). Nám moc chutnal.
Z hradeb je vidět nádherná průzračná voda i s písečnými plážemi pod nimi. Jinde na východním pobřeží snad písečné pláže nejsou. Dokonce na nich skoro nikdo nebyl. Parkovali jsme na bezplatném parkovišti přímo u přístavu.
Nicméně my vyrazili na nedalekou skálu. Porto Russo, kde se dá zaparkovat zdarma v křižovatce a kousek dojít. Místo je nádherné, Skála je vytvarovaná a jde po ní pro trošce snahy dolézt až do tyrkysové čisté vody. Pro někoho kdo je ve vodě 2 hodiny není špičatá nerovná skála problém, ale pro každého, kdo by se rád i opaloval je to tu celkem nepohodlné. Zlatý hřeb nastal, když jsme s Lukynem zkoumali jednu díru, ve který byl krab a já klackem udělal, jako že krab vylezl na něj. To byl řev jako blázen na jedné straně, výbuch smíchu na druhé straně a pobavení celé pláže na straně třetí.
3. den – Jih poloostrova
Až do 3 bylo v plánu bahnění se na západní (písčité) straně poloostrova. Pláž Lido Tropical byla nádherná. Krásný písek, průzračná voda a málo lidí. Navíc je tu parkování zdarma. Jen chyběla sprcha a záchody, ale to je tu bohužel standard. Další nehezkou „zvyklosti“ jsou vajgly kam se podíváš . Následoval rychlí pozdní oběd a pak už večerní S. M. di Lueca. Přístavní městečko a zároveň nejjižnější část podpatku. Parkovali jsme nahoře u majáku na placeném parkovišti a po starých kamenných schodech vyrazili do městečka.
Samotné město je sice plné restaurací a stánků, ale na druhou stranu nikde žádné suvenýry a jiné věci pro turisty. Moc hezká je dřevěná cesta nad přístavem, kterou jsme se dostaly od schodů k majáku až do centra. Ještě před západem slunce jsme se vyškrábali zpět k majáku a krásnému kostelu s nádvořím a vysokým sloupem. Připomínalo mi to spíš architektonicky něco z Ománu. Místo stojí za návštěvu, ale ne moc dlouhou. Přes den bych sem asi nejel, pláž je úplně nepoužitelná na koupání.
4. den – Vlny a kozí stezky
Máme pod mrakem a dost větrno, což skýtá možnost zažít parádní vlny. Vyrážíme na pláž severně od Lido Marini. Která je široká, písečná, téměř bez lidí a s vlnami. Prckům to k radosti stačí, a nám vlastně taky. Jelikož se snažíme baštit tady co nejvíc místňácky, k obědu máme dva druhy salsiccia s bramborem. Jednu pálivější a druhou s bylinkami. Ani nechci vědět, kolik by takhle kvalitní a dobrá salsiccia stala u nás. Tady kilo za 9€ a byly báječný.
Odpoledne se honí mraky a my místo pláže razíme na vycházku přírodou po kozích stezkách z městečka Galliano del Capo směr pobřeží. Parádní procházka „soutěskou“ až k zátoce Il Ciolo s panoramatickým mostem. Za normálních okolností jde pod mostem vlézt do moře a cachtat se, ale při větších vlnách to bylo nebezpečné a my ukecali prcka na gelato (ne zmrzku) . Jenže nikde po okolí nebyla. Nejbližší gelaterii jsem našel v nedalekém městečku Castrignano del Capo.
Nejnovější naše zjištění praví, že městečko bude za něco stát a bude živější, pokud má aspoň jednu gelaterii. Jelikož v každém městě je katedrála nebo bazilika nebo kostel s náměstím, ale živější a větší má i tu gelaterii. My byli v Gelateria la Dolce Leuca a za 2,50€ dvě příchutě báječné bašty. Dohromady jsme zkusili tmavou čokoládu, stracatelu, Amaretto, Bueno, jogurt a normální čokoládu a bylo to bájo!!!
5.den- Stěhování a Gallipoli
A je to tu. Stěhujeme se na druhé ubytování na východním pobřeží, blíž k letišti. Ale ještě se po cestě zastavíme ve větším městě Gallipoli. V noci byla pěkná buřina a ještě dopoledne prší. Takže ideální čas na poznání města, páč odpoledne už bude zase hezký plážový počasí.
Parkujeme cca v 11 hodin na bezplatném parkovišti uprostřed města a již bez deště šineme směr historické městečko, které je na samostatném poloostrově. Město je oproti námi poznanému opravdu živé. Spousta obchodů, restauraci, hotelů a lidí. K vidění je několik kostelů a menších či větších katedrál a samotné staré město plné malých uliček má taky své kouzlo, ač není tak hezké jako Otranto. Z nákupu vody se vyklubala větší sváča s ochutnáním místních specialit plněných rustic a arancin od manželky pana pro provozovatele menšího baru.
Městečko má na samotném západním cípu i písečnou pláž, lákající k vykoupání. My pokračujeme k autu a navštěvujeme naší první pizzerii a ochutnáváme řemeslo místních pizza mistrů. Všechny byly moc dobré, takže obstáli na výbornou.
Ubytování v Punta Prosciutto máme kousek od písečné pláže. Je to celý letní domek s velkým pozemkem a vším potřebným. Super volba. Po zabydlení hned míříme na nedalekou pláž.
6. den- Plážování
Jak by řekl Lukyn:“Konečně flákání téměř celý den u moře“. Jelikož kousek od ubytka je opravdu nádherná teplá voda, zůstáváme tam celý den s přestávkou na oběd. Aspoň večer se nám povede prcka odtáhnout do nedalekého přístavního městečka Porto Cesareo, které má večer tu správnou dovolenkovou atmosféru se spoustou restauraci, gelaterií, suvenýrů a podél přístavu stánků se vším možným. Celý střed města i se zmrzlinou jde projít v klidu za hodinku a my frčíme zpět na ubytko.
7.den- Lecce
Vzhledem k nádherné pláži u nás a prckovi, který by v moři rád i spal, jsme většinu dne strávili na pláži a navečer si nechali významné město oblasti Salento: Lecce. Po cestě mě překvapily nejenom velké vinařské oblasti, ale dokonce i chmelnice.
Lecce je mnohem živější než ospalá přímořská městečka. Najít parkování na ulici je nemožné, takže bereme zavděk parkoviště kousek od Porta Napoli za 5€ na 4 hodiny. Vyrážíme do víru malých uliček, kostelů, bazilik a katedrál. Všude spousta obchůdku, lidí a světýlek. Pořád je na co koukat, co fotit. Dokonce jsme nechali prcka vyfotit s nevěstou před bazilikou. Moc se nám líbil i Hrad Karla 5teho. Hezký večer zakončujeme v Puccerii a nakonec i gelaterii.
8.den- Odlet
Ráno před 5tou vstávat a frčíme na letiště vrátit auto a zpět domů. Jelikož je potřeba vrátit auto s plnou nádrží, řeším ještě tankování. Je neděle, takže všude zavřeno až na samoobslužné benzinky. Tankování i vrácení auta proběhlo bez problémů naštěstí.
Návrat do deštivé Vratislavi a 10ti stupňů byl velice příjemný a vůbec jsme se nechtěli otočit a letět zpět do Itálie.
Náklady
Ubytování, letenky a půjčení auta vyšlo cca na 30tis k tomu bašta, zmrzlinky, benzín, suvenýry… cca 10tis, takže dohromady cca 10tis na osobu za týdenní dovču.
Co nás zaujalo
- Bohužel všude u cest hromady bordelu a na plážích nánosy vajglů od cigaret.
- Po Salentu je velké množství spálených nebo uschlých olivových hájů, ale i nově založené.
- Severozápadně od Lecce je množství vinic a dokonce i chmelnic.
- Východní pobřeží je převážně skalnaté a západ písečný. Ale obě části mají nádherně čisté průzračné moře.
- Místní nedají dopustit na svůj „Fast food“ pucca, což je rozpůlená pizza bulka naplněna dobrotami (proscuto, salámy, mozzarela, burrata, zelenina….)
- S angličtinou jsou místní dost na štíru.
- Kvalita silnic není nijak valná, ale s opatrností sjízdná.
- Z map nejde dobře odvodit, kde se dá u pláží parkovat.
- Parkování je téměř všude placené i na poli vedle pláže.
- Bez problémů jdou nakupovat kvalitní suroviny levněji než v ČR. Viz olivový olej litr za 175 korun.
Jak to vidí Anička
Nejsem člověk plážový-vodní, moje doma jsou hory. Týden v Apulii, oblasti Salenta jsem si vědomě házela do roviny totálního zaslouženého odpočinku a relaxaci pro tělo. Překvapilo mne, jaký je to kraj zapomenutý, který má potenciál turistům nabídnout víc, než jen hotely, pláže a naprosto krásné moře.
Jsou tam pobřežní traily nad útesy. Panoramata, která sekundují bretaňskému pobřeží Atlantiku. Vlny, vítr, úchvatné západy slunce. Města zapomenutá, ale živá. Lidi vřelí a srdeční. Turismus jsme nepotkali, možná i díky správně zvolenému termínu poloviny září.
Apulie je kraj pro všechny: cyklisty, trailaře, turisty, gurmány, rodiny s dětmi na písečných pláží, milovníky olivových hájů i vinic.
A zase jsem u toho: buď si to zamiluješ, nebo 1 stačilo. A mě vlastně teď po 14 dnech návratu, mně tohle kouzlo Salenta už moc chybí.
Jak to vidí menší Anička
Z Apůlie si vždycky vybavím 3 věci:
1) uměleckou čtvrť v prvním městečku
2) San’t Andreas
3)Lecce
Apůlie je krásná. Čistotou moře se vyrovná Řecku, a pobřeží(hlavně vychodní) připomíná Bretaň.
Dovča podle mě měla všechno. Nebyla ,,rychle a zběsile“ byla na pohodu. Trávili jsme dny u moře a večery ve víru města.
Krásný a opravdu živé, bylo město Lecce. Žilo to tu. Strašně se mi líbily vedlejší uličky. Tam kde jsou vidět místňáci. Na focení je krásné Palazzo Palmieri v Lecce.
Jídlo je v Itálii vždycky dobrota. Puccie byly něco nového a mega dobrého. O zmrzlině ani nemluvě.
Dovolená v Apůlii byla maga suprová. Děkuju Maro a mamí.
Jak to vidí Lukyn
Ubytování bylo dobrý, pláže byly taky dobrý. Nejvíc se mi líbilo jídlo. Takový to jako pizza hamburger (pucca). Chtěl bych se tam vrátit protože tam byly krásný procházky a bezvadný moře s vlnami.
