Berlín a Postupim

• Najeto 760km autem
• 1 noc v Berlíně
• Najeto 40km na kole v Berlíně
• Najeto 27km na kole v Postupimi

Rychlý a zběsilý nápad zrealizovaný během 1 dne, odstartovala věta: „A co jet na kola do Berlína?“ Ve čtvrtek přišel nápad, v pátek manžel rezervoval ubytování, v sobotu zabalit a vyjet tak, abychom se hned ubytovali a vyrazili po stopách Berlínské zdi.

Výběr hotelu jsem nechala na manželovi, jelikož má svůj vytříbený cit pro shánění super ubytování, s vynikající snídaní za velmi lidovou cenu. Povedlo se. Bydleli jsme v tiché čtvrti 3 km od zámku Charlottenburg.

Měli jsme mít nějakou speciální kartu na možnost vjezdu do centra, ale jelikož to byl čistě spontánní nápad, a o kartu se má žádat 14 dní dopředu, prostě jsme to riskli, a vyplatilo se 😊

Hotýlek byl ve starém činžovním domu, s typickým starým výtahem, tepanou kovovou klecí uprostřed schodiště. Pokoj malý, s velkým oknem a zrekonstruovanou koupelnou. Co víc si přát….ještě ty snídaně😊 A ty zase nezklamaly, byť švédské stoly kvůli hygienickým opatřením byly nahrazené prostě táckem s kopou jídla, servírovaného přímo před nás.

Charlottensburg

Berlín mě z nějakého důvodu lákal, neumím vysvětlit proč. Ani nevím nic o historii, kultuře, je to pro mě jedna velká neznámá. Takže jsem se odpíchla od Wikipedie a začala si označovat body, které chci vidět. Během hodiny se nastřádal docela dlouhý seznam. Tady kvituju, že mě můj muž naučil sdílet informace, jelikož jsme během chvilky měli naplánovanou i trasu a nemuseli jsme řešit případné zajížďky a okliky. Celý výlet jsme jeli s navigací, ale za to hladce jako po másle, a hlavně velmi úsporně s časem.

První zastávkou byl zámek Charlottenburg. Myslím, že jsme potkali 4 novomanželské páry (zjevně blízkovýchodního vzhledu) při focení v zámeckém parku. Mimo to, tam bylo spoustu rodin, turistů na relaxační procházce. Park se rozkládá podél břehu Sprévy, a skýtá fakt kopu možností, jak si užít den.

Zámek Charlottenburg je největší berlínský palác, a jediná dochovalá královská residence ve městě z doby panování Hohenzollernů. Palác byl vystavěn na konci 17. století a významně rozšířen ve století 18. Je zde použito množství dekorací v barokním a rokokovém stylu. Rozsáhlé přilehlé zahrady obklopené lesy přibyly k paláci současně s belvedérem, mausoleem, divadlem a zahradním pavilonem. Za druhé světové války byl palác silně poškozen, po válce však byl zrekonstruován. Nyní je jednou z největších turistických atrakcí Berlína.

Podél břehu řeky Sprévy jsme se dostaly na obří kulaťák s Vítězným sloupem uprostřed. Bylo nám divné, proč policejní hlídky uzavírají tak velký bulvár, který vypadá, jako páteř infrastruktury Berlína. Ale nijak nás to neomezovalo, a pokračovali jsme dál v projížďce. Z prázdného bulváru bez aut jsou krásné fotky sloupu a v pozadí Braniborská brána a TV věž.

Lehkou oklikou jsme přijeli k torzu Pamětního kostela císaře Viléma. Chtěla jsem ho vidět v kontrastu s modernímu stavbami. Až na místě mi došlo, proč se před lety právě tohle místo skloňovalo. Než mi to došlo, stáli jsme tam s divnou husí kůží, sledujíce turisty, kteří se sklání ke schodům. To místo má divnou atmosféru, kór v odpoledním slunci.

Dne 19. prosince 2016 došlo k útoku kamionem na vánoční trhy v Berlíně. Teroristický útok se udál na berlínském náměstí Breitscheidplatz, kde se v té době konaly tradiční adventní trhy. Útočník najel s kamionem naloženým ocelí do davu lidí. K útoku se druhý den přihlásila teroristická organizace Islámský stát.[1] Zahynulo 12 osob, mezi nimi i jedna Češka, dalších 48 bylo zraněno, z toho 30 vážně. U příležitosti ročního výročí tragické události se v Berlíně konaly smuteční slavnosti a na náměstí Breitscheidplatz byl odhalen pomník jejím obětem – na schodech vedoucích k Pamětnímu kostelu císaře Viléma byla vyznačena jména obětí a napříč památníkem vytvořena dlouhá trhlina symbolizující zásah do životů i společnosti.

Centrum Berlína

Pamětní kostel je pojmenován po pruském králi a německém císaři Vilémovi I. Byl původně vystavěn na památku Viléma I. jeho vnukem Vilémem II. Kostel, který navrhl Franz Heinrich Schwechten, byl v roce 1895 dostavěn v novorománském stylu. V průběhu noci 23. listopadu 1943 byl zasažen spojeneckým bombardováním (hlavně britskou Royal Air Force), takže v troskách zůstalo stát jen torzo hlavní věže. Věž měří již jen 63 metrů z původních 113 m. Poválečně byl postaven nový kostel, jeho věž i síň přiléhají k poničenému torzu. Na východní straně sousedí osmiúhelníková síň a na západní šestiboká věž. Novostavba vznikla v letech 1959–1963. Ruina kostela se stala protiválečným pomníkem. V kostele se nachází kříž, který byl vytvořen z hřebíků nalezených v troskách anglické Coventryské katedrály. Anglická katedrála byla zničena bombardováním německé Luftwaffe dne 14. listopadu 1940.

S trochu zaseknutým elánem na poznávání dalšího evropského města jsme odjeli vstříc dalším pamětihodnostem. Projeli jsme skrz další park (Großer Tiergarten) s desítkami odpočívajících lidí na piknikové dece. Minuli Beethoven-Haydn-Mozart Memorial, přejeli silnici k Sovětskému válečnému pamětníku s dvěma tanky 😊. Pak už jsme stáli před Říšským sněmem, a zase ta prapodivná uzavírka hlavních tahů.

Budova Říšského sněmu v Berlíně byla vystavěna jako sídlo Reichstagu, původního parlamentu Německé říše. V současné době se v budově nachází sídlo německého spolkového sněmu a od roku 1994 se zde koná každých pět let Spolkové shromáždění, které volí prezidenta Spolkové republiky Německo. Novorenesanční budova byla postavena v letech 1884–1894 podle projektu architekta Paula Wallota. Budova byla původně otevřena v roce 1894 a sloužila do roku 1933, kdy byla úmyslně zapálena, za což byl obviněn nizozemský komunista Marinem van der Lubbe. Tato událost je známá jako požár Říšského sněmu. Budova byla dále poničena sovětskými vojsky během bitvy o Berlín v roce 1945. Po rozdělení Německa se budova ocitla na území Západního Berlína velmi blízko hranice. O její opravě bylo rozhodnuto až v roce 1956. Provedena byla v letech 1961–1964. V době studené války byla budova používána pouze pro reprezentační setkání a výstavu o dějinách Německa. Po rozhodnutí navrátit sídlo Spolkového sněmu do Berlína byla v roce 1992 vypsána architektonická soutěž na rekonstrukci budovy, kterou vyhrál britský architekt Norman Foster. Vlastní rekonstrukce proběhla v letech 1995–1999 a bývá považována za úspěšnou. Největší vizuální změnou je nová kupole, sloužící zároveň jako vyhlídka.

Za Říšským sněmem je skupina moderních betonových budov. Čisté linie, občas nějaký strom, téměř sterilní ale živý prostor. Dojdete na horizont a najednou pod Vámi proplouvá loď. Zase řeka Spréva a její čilý ruch. Pecka. Skupinky lidí čtoucích na schodech, sem tam nějaký muzikant.

Pár desítek metrů nás dělí od Braniborské brány. K jedeme doslova po linii Berlínské zdi a tenhle pocit bezmoci, prázdnoty je zase úplně stejný jako u památníku obětem teroristického útoku. Stejný pocit nenapravitelnosti lidstva mě potkal ještě u Židovského památníku. Všechno umocnilo ještě přihlížení demonstraci, kvůli které jsme potkali ony uzávěrky. Demonstrace byla spojená Gay Pride s Black lives matter a vznikl z toho slogan na většině duhových transparentech „Black Dicks Matter“

Braniborská brána patří k nejznámějším pamětihodnostem Berlína a k jeho významným symbolům. Stojí v centru města na rozhraní dvou známých a velkých tříd: na západ od ní počíná Straße des 17. Juni (Ulice 17. června), na východ od brány pak pokračuje historická třída Unter den Linden (Pod lípami). S touto stavební památkou je spojeno mnoho historických událostí města. Braniborská brána je 26 metrů vysoká, 65,5 metrů široká a 11 metrů dlouhá (hluboká) stavba z pískovce ve stylu raného klasicismu. Svým vzhledem silně připomíná propylaje athénské Akropolis. Má pět průjezdů, střední je poněkud širší nežli čtyři postranní, po obou stranách se nacházejí malé haly. Bránu tvoří 15 metrů vysoké sloupy v jónsko-dórském stylu s průměrem 1,75 metrů u paty. Stavba je zdobena ornamenty a reliéfy, které zobrazují mimo jiné různé výjevy ze života Herkulova, boha Marta a bohyně Minervy. Brána je korunována 5 metrů vysokou sochou kvadrigy (čtyřspřeží), představující okřídlenou bohyni vítězství, která vjíždí do města na čtyřmi koňmi taženém voze.

Židovský památník v Berlíně, zvaný též Památník holocaustu (německy Holocaust-Mahnmal a Denkmal für die ermordeten Juden Europas), má velice pohnuté dějiny. První návrh na tento památník pochází již z roku 1988, po dlouhých a velice sporných diskusích bylo ke stavbě přikročeno až roku 2003, památník byl otevřen 10. května 2005 a získal si mezitím veliké obliby. Památník, který se nachází ve středu města, má upomínat na nacisty zavražděné židovské obyvatelstvo během holocaustu. Památník má rozlohu 13 100 m². Památník se nachází ve středu města, prostranství je všeobecně přístupné 24 hodin denně, není chráněn žádným plotem apod. (pouze podzemní muzeum má otevírací hodiny). Mnoho kritiků se již krátce po otevření památníku pozastavilo nad skutečností, že veřejnost neukazuje dostatečnou úctu k obětem nacismu: na sloupech skákaly děti a mladiství, návštěvníci kouřili nebo se na sloupech slunili a podobně. Uvažovalo se o ohrazení památníku a uvedení pravidel pro návštěvníky. Jedním z nejprominentnějších odpůrců a kritiků takových opatření byl i architekt památníku sám, Peter Eisenman, který při jedné příležitosti řekl: „Jsem sice Newyorčan, ale od nyní je část mé duše přítomna vždy zde v Berlíně“. V současné době je proto památník hlídán a návštěvníci, kteří si na bloky stoupnou, jsou rychle upozorněni, že takové chování je nepřípustné.

Máme za sebou téměř půlku trasy, koláčky od babičky došly, a manžel si všimnul stánku s typickými berlínskými Curry BratWursty. Jen letmo podotknul: „Koukej samej trabant.“ Moc dobře ví, že mám pro bakelitová vozítka slabost a určitě se tam hned poženu, a on si v klidu bude moc vychutnat BratWurst při neplánované zastávce, kterou jsem určitě chtěla já, kvůli Trabantům. Má mě přečtenou, a já jeho. Vzájemně respektujeme tyhle drobné manipulační hry, a mě to vlastně moc baví 😊

Posilnění výtečným BratWurstem a kochajícím se neustálým pohledem na přijíždějící Trabanty po City tour, jsme sedli na kolo, a vyrazili k Checkpoint Charlie . Za mě to tedy bylo docela zklamání. Génius loci chyběl, a místo toho tam byla téměř filmová kulisa a docela ploché místo.

Checkpoint Charlie byl hraniční přechod v Berlíně. Patří k nejznámějším přechodům rozděleného Berlína. Checkpoint Charlie se nachází na křižovatce ulic Friedrichstraße a Kochstraße a spojoval americký sektor města se sovětským. Checkpoint znamená anglicky kontrolní stanoviště, označení Charlie pochází z hláskovací tabulky NATO a značí třetí písmeno abecedy C (Checkpoint Alpha jako A byl přechod na dálnici v městečku Helmstedt, Checkpoint Bravo jako B byl přechod na stejné dálnici v Dreilinden u Berlína). Checkpoint Charlie se stal místem vzájemné demonstrace síly americké a sovětské armády v roce 1961, kdy proti sobě stály tanky soupeřících mocností jako reakce na východoněmecké pohraniční kontroly západních diplomatů při přechodu hranice do východního Berlína. Po sjednocení Berlína byly všechny rekvizity přechodu v rámci modernizace města odstraněny a zřejmě i zničeny – jeho existenci připomínalo jen muzeum Dům na Checkpoint Charlie (Haus am Checkpoint Charlie). 13. srpna 2000 ve výročí stavby Berlínské zdi, byl znovu podle původních plánů a fotografií vybudován. Z americké strany se nacházela a po obnově Checkpoint Charlie se opět nachází tabulka, na které je anglicky, rusky, francouzsky a německy napsáno: „Opouštíte americký sektor.“

East Side Gallery a Televizní věž

Městem jsme dojeli až East Side Gallery , torzu Berlínské zdi, která je pomalovaná umělci. Tady Génius loci byl. Stejně jako milion otázek ohledně historie Zdi. Ohledně rozdílnosti východního a západního života. Člověk projíždí podél zdi, za ní je břeh řeky Sprévy, spoustu mladých v kavárnách, klubech, na dece, s freesbee, rodiče s dětmi, jak volně přejíždí mezerami ve Zdi.

Berlínská East Side Gallery je dnes jediným větším souvislým zbytkem bývalé Berlínské zdi, dříve dlouhé 165 km, svědčící o minulosti Berlína. Euforie po pádu zdi a snaha odstranit vše staré vedla k tomu, že zeď během krátké doby zmizela. Až koncem devadesátých let 20. století se začal prosazovat názor, že zeď patří k neobvyklým dějinám města jako jedinečná památka na světě. Z nedostatku originálů byly používány většinou atrapy (dokonce i znovu existující přechod Checkpoint Charlie pozůstává z náhražek). Jediným větším originálním zbytkem zdi je asi 1,3 km dlouhý úsek na severním břehu Sprévy (v ulici Mühlenstrasse), kde již roku 1990 přes 100 německých a zahraničních umělců zeď pomalovalo náměty z její historie. Tento úsek vešel ve známost jako East Side Gallery a je dnes památkově chráněn. Je ovšem poněkud netypický – stojí na nezastavěné ploše na břehu Sprévy, takže dojem, který dělá, neodpovídá dojmům při pohledu na ony úseky zdi, které probíhaly středem města napříč přes obydlené ulice. První obrazy pochází z prosince roku 1989, kdy Christine Mac Lean část zdi pomalovala. Tato umělkyně se pak zasadila o to, že se v rámci tohoto projektu připojili další umělci. Během doby zeď zchátrala a musela být v roce 2000 restaurována, v důsledku nedostatku finančních prostředků však byla obnovena jen asi jedna třetina zdi.

V podvečer jsme se přiblížili Televizní věži (Berliner Fernsehturm) , dalšímu symbolu Berlína. Ve skrytu duše jsem doufala, že si vyjedeme až do špice, ale při představě 4 hodinového čekání ve frontě jak na lístek, který se dá koupit 24 hodin dopředu, ale my to před 24 hodinami ani nevěděli, že do Berlína pojedeme. A pak další hygienická COVID opatření. Prostě…tohodle vrcholu jsme se vzdát museli.

Berliner Fernsehturm je televizní věž v centru Berlína nedaleko náměstí Alexanderplatz na adrese Panoramastraße 1A. Byla postavena v letech 1965–1969 a k jejímu oficiálnímu otevření došlo 3. října 1969 v tehdejší socialistické Německé demokratické republice. Původní výška věže byla 365 metrů, po instalaci antény v 90. letech 20. století se výška změnila na 368 metrů. Jedná se o nejvyšší volně stojící stavbu v Evropské unii a čtvrtou nejvyšší v Evropě, po moskevské věži Ostankino, kyjevské televizní věži a věži v Rize. Ve středu koule, jejíž průměr činí 32 metrů, se nachází ve výšce 203 metrů pozorovatelna a otáčející se restaurace Telecafé, která je umístěna o 4 metry výše. Viditelnost během jasného dne je až 42 km. Restaurace, která se otočí jednou za 20 minut, se nachází několik metrů nad pozorovatelnou. Původně se otáčela jednou za hodinu, rychlost byla nejdříve zdvojnásobena a poté ztrojnásobena. Věž je členem asociace World Federation of Great Towers. Věž byla za Východního Německa odpůrci komunistického režimu často posměšně označována jakožto „Papežova pomsta“. Když se ji totiž ateistická komunistická vláda rozhodla vybudovat, hodlala to i propagačně využít a (jak se později ukázalo, velmi nešťastně) přitom přišla s tezí, že věž, která výrazně převýší věže všech kostelů, je symbolem pokroku vítězícího nad středověkem. Když však byla věž postavena, dočkali se soudruzi nemilého překvapení: její struktura a použitý materiál totiž způsobují, že za jasného slunce vytváří světlo na kouli věže obrovský kříž, který se stal pro křesťany symbolem nezničitelnosti Kristovy církve. Stejný důvod má i druhá posměšná přezdívka – „Sankt Walter“, tedy „Svatý Walter“, podle generálního tajemníka SED Waltera Ulbrichta.

Z davů pod Berlínskou věží jsme ujeli pryč a pomalu se vraceli zpět do čtvrti Chrlottenburg na hotel. Ještě jsme zastavili na Muzejním ostrově , kde jak s oblibou říkám, zlato padalo na zem. Sluníčko se chýlilo k západu a měkké světlo nasvěcovalo sloupy muzeí a soch. Všudypřítomní relaxující a tančící lidé dodávali městu zase tu přátelskou a klidnou atmosféru, která úplně vytěsnila historická fakta o Berlínské zdi, východu vs. Západu, komunismu vs. kapitalismu, Hitlerovi a jeho holocaustu.

Ostrov muzeí je severní část ostrova na Sprévě v Berlíně, na níž leží pět světově významných muzeí, součástí Berlínských státních muzeí. Ostrov je od roku 1999 na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO . První muzeum bylo na ostrově založeno v roce 1830, první muzejní budovu, dnešní Altes Museum postavil Karl Friedrich Schinkel na přání Fridricha Viléma IV. Sbírka si v krátké době získala velmi dobrou pověst, a tak byla již v roce 1855 otevřena nová muzejní budova Neues Museum, určená pro sbírky starověkého Egypta, prehistorické a etnografické sbírky. V roce 1876 na ostrově vzniklo další muzeum, tentokrát budova národní galerie (Nationalgalerie – později přejmenována na Alte Nationalgalerie ), určená pro soudobé německé umění. Donace a vykopávky prováděné Prusy v 19. století, hlavně na Blízkém východě, nicméně rychle vedly k přesunům sbírek a k zaplnění existujících muzeí. V roce 1904 proto pro malby a sbírku plastik vznikla nová budova se jménem Kaiser-Friedrich-Museum (dnešní Bode-Museum). Ani to však nestačilo pro sbírku starověkých exponátů a neustále rostoucí archeologické sbírky, jako poslední bylo proto na ostrově postaveno Pergamonmuseum , dokončené v roce 1930.

Ještě malá porada v nákupním Sony center , kam půjdeme na večeři a honem uložit kola, přezout botky a ujít 200m od hotelu do řeckého bistra. Jedna porce gyrosu by nakrmila 3 hladové děti. Ohromná porce masa, hranolek a pita chleba. Tzaziky jaké jsem nikdy nejedla, taky jsem ještě nebyla v Řecku 😊. Pozorovali jsme lidi proudící kolem nás, míšení kultur, i ras. Žádná panika z koronaviru. Žádné rasové předsudky. Ulice pomalu utichly a my se těšili na další den.

Postupim

Už při bohaté snídani krápalo, ale my se ničeho nebáli a odfrčeli jsme z hotelu prozkoumat Postupim. Auto jsme nechali na parkovišti pod mlýnem vedle Sanssouci parku. Vytáhli jsme kola a za mírného deště jsme vjeli do UNESCO chráněným parkem, s rozlohou 289ha. Hlídači nás upozornili, že uvnitř parku se na kole nesmí jezdit, ale nikde jsme žádnou ceduli nenašli, až u východu bylo přeškrtnuté kolo.

Zahrady, zámek Sanssouci a další stavby (500 ha parků a 150 budov postavených v letech 1730–1916) v roce 1990 byly zapsány (dále rozšířeno 1992 a 1999) na seznam světového dědictví UNESCO pod názvem Paláce a parky v Postupimi a Berlíně, neboť zasahuje až do berlínské části Zehlendorf.

Byli jsme tam opravdu jen krátce a nechci se rozepisovat o každém zámku, kolem kterého lze projet. Nicméně už teď vím, že Postupim jako takovou chci ukázat i dětem. Umím si tu představit týden aktivní dovolené, kdy s rodinou procouráte Sonssouci, jeden den objedete jezera na řece Havole na kole, den budete plout po jezerech lodí, jeden si necháte na samotné město Postupim. Těch možností je tu moc, a to jsme se ještě nekoukli na přilehlé okolí 😊.

Zkrátka a dobře, ze spontánního nápadu se zrodil parádní víkend plný překvapení. Z původního plánu vidět ten Berlín, se stalo: Miluju Berlín. Kéž by se Praha dala projet taky tak krásně na kole, neskákaly na nás Matriošky a neblokovali nás štrúdly turistických skupin. Dalo se jít na piknik s rodinou do parku bez strachu do čeho si sednete, nebo jaký bezdomovec bude škemrat o jídlo. Berlín voní, je čistý, vzdušný, a zelený. Dokonce cca 40% Berlína je zelená nebo vodní plocha a můžeme tady najít víc mostů než v Amsterodamu, Benátkách a Stockholmu dohromady. Můžete si sednout do stínu břízy i u nákupního centra. Skrz město lítají i jiní ptáci nežli holubi. Ráno Vás nebudí přemrštěný dopravní ruch. Je tam ticho a slyšíte zpěv ptáků. Voda ve Sprévě vypadá čistá, rozhodně lákala ke smočení nohou z nepřeberného množství lávek a mostů.

Bylo to naše první město cíleně na kole (Barcelona byla kolo i chození), a jsem si jistá, že to není poslední. Člověk nemá šanci projít pěšky za pár hodin takový kus nového prostředí, a kolo mu to trochu usnadní. Ke všemu, dnešní politika podporovat cyklistiku i v ruchu města, tomu hodně nahrává.A abych to trochu odlehčila, největší problém v celém výletu byl, co na sebe 😊. V cyklistických legínách a dresu to v kavárnách není úplně ono, a zase se pařit na kole v džínách, nebo hlídat si rozevlátou sukni na kole je taky dobrodrůžo. Za mě tedy cajk, a vzhůru na nákupy 😀 klidně znovu do Německa.Celkové náklady pro 2: cca 3600,-CZK (ubytování, jídlo, parkování, nafta).