První část článku najdete zde a plánování zde
9. den
Ráno jsme se vypravili trošku dřív a už v 9 vyrazili směr městečko Huelgoat, kolem kterého je les krále Artuše. V krátkosti je to nádherně zelený les jako z pravěku s velkým množstvím ohromných balvanů, lián, břečťanu a jednou menší říčkou. Celý okruh začíná u mlýnu u jezera Moulin du Chaos. Odtud stačí prolézt a přeskákat pár kamenů k jeskyni La Grotte du Diable (ďáblova jeskyně) a dál k jeskyni Artuše a tábořišti Camp d´Artuš. Lukyn zase frčel na kole a jenom maličko prudil, že chce tlačit nebo jinak pomáhat. V jeden moment se za mnou ozvalo hlasité žuchnutí, jako když spadne pytel brambor. Ohlédnu se a na kamenu leží rozplácnutá vysmátá Anička. Pád naštěstí zbrzdil nový batoh a vypracované pozadí. Celkem jsme nachodili asi 5 km. K autu jsme se vraceli kolem půl 1. Překvapilo nás ohromné množství turistů. Do té doby jsme v lese potkali jednotky lidí, ale kolem poledne se vyrojily davy.
Následoval rychlý přesun domů na oběd a hned zase odjezd na nejzápadnější cíp Francie (snad s vyspinkaným Lukynem) Pointe du Raz. Nejdříve jsme jen na fotku zastavili u mlýnů Moulins de Trouguer a pak už na parkovišti u cesty k Pointe du Van a Chapelle saint They de la pointe du Van. Znovu nádherné pobřeží, čistá voda, spoustu vřesů, x desítek cestiček kolem útesů a bohužel taktéž spousta turistů. Následně jsme přejeli ještě o kousek na jihozápad na parkoviště k Point du Raz. Lidí jak …. slámy po hlavní sklizni. Parkoviště muselo být organizované, aby se vůbec všichni vešli a platilo se 6,50€ za auto. Subjektivně musím říct, že skaliska se tady nijak nelišila oproti předešlým, bylo tady mraky lidí a nic speciálního k vidění, ale je to ten nejzápadnější bod pevninské Francie, takže je to asi téměř povinnost sem přijet. Po návštěvě už bylo docela pozdě a Lukyn nesnesitelně prudil, kdy už bude na té pláži. Sjeli jsme na Plage de Lesven, která byla kamenná a zastrčená, jelo se k ní prapodivnou cestičkou a téměř nikdo na ni nebyl. Na paddleboardění byla výborná. Žádné velké vlny, vítr nefoukal a dalo se jezdit podél skalnatého pobřeží a kolem skal ve vodě. Moc pěkný zážitek.
Po cestě zpět jsme nakoupili v řetězci Netto na další oběd. Překvapilo mě, že brambory jsou pomalu stejně drahé, jako kuřecí stehna. Brambory 2,5 kila za 4€ a kuřecí 1,7 kila taky za 4€. Na večer ještě cider za 2€ a několik místních sýrů po 2€ na ochutnávání kozí, ovčí i kraví 😊.
10. den
Dnešní dopoledne má být zasvěceno většímu městu Quimper v jihozápadní části Bretaně. Bohužel nám celé město propršelo. Na druhou stranu jsme počítali s dešti po celou dobu, co budeme v Bretani a bylo to poprvé, kdy pršelo dýl než 5 minut. Ke špatnému počasí se přidal ještě mega ukňučenej Lukyn, takže zážitek z města nebyl úplně ideální. Nicméně se nám tam nakonec povedlo najít hrázděné domky, kvůli kterým je Quimper vyhlášený, našli jsme místní trh Les Halles Saint-Frencois, kde jsme si koupili různé sladkůstky (croissanty s čokoládou a bretoňský koláč se švestkami) a obdivovali místní produkty a jelikož Lukyn nutně najedno upotřeboval na záchod, navštívili jsme i ten a teda to byl neskutečnej humus. Ještě jsme navštívili místní katedrálu Saint Corentin Cathedral.
Druhou zastávkou byla vesnice Locranon. Údajně nejhezčí ve Francii. Při příjezdu je nutné nechat auto na odstavném parkovišti za 4€, ale dostali jsme samolepku na okno. No neber to! A dál už jen po svých. Vesnička je jak z pohádky, všude kytky, kamenné domečky, malé obchůdky, palačinkárny (i my si dali s nutelou, tentokrát už jenom za 3€). Vesnička na mě působila jako živoucí skanzen, ale moc příjemný s velkou katedrálou uprostřed. Jenda měl ohromnou radost z investovaných peněz do dvou sladkých „šneků“ s čokoládou a rozinkama, a liboval si, že takovou koupi ještě nikdy neudělal.
Poslední zastávka dne byla u Plage du Ry. Pláž široká snad 150 metrů s velice pozvolným svažováním. Docela dost tady foukalo. Vytáhli jsme paddleboard a šli si sednout asi 10 metrů od vody. Nafoukli ho, já nasadil neopren/funkční tričko a jel se projet. Než jsem se za 10 minut vrátil, voda už byla až na našich věcech a my se narychlo stěhovali o dalších 15 metrů dál. To nestačilo a za chvíli jsme byli až na schodech na pláž. Nicméně Lukyn se cachtal a všichni byli spokojení. Na pláži byly docela velké vlnky, takže paddleboardění nabralo jiný rozměr. První projížďka byla v pohodě, pak váhající Jenda, aby nespadnul a pak znovu já. No a pak se to stalo. Když jsem se chtěl otočit zpět k pláži, vzali mě dvě vlny a já padal hubou napřed do vody. Co všechno se mi dokázalo prohnat hlavou za tu vteřinu, než jsem dopadnul: A sakra, padám. Snad to neuvidí děti, to by mi dali sežrat. Ta voda bude určitě ledová. Snad se vyškrábu zpět, než mě někdo uvidí. Co když je tady nějaká potvora ve vodě… no a tak dál. Takže voda tak ledová nebyla (překvapivě, asi adrenalin). Děti mě viděly, a samozřejmě si ze mě dělali srandu. Má milovaná žena si ze mě ani moc neutahovala a ochotně se mi hnala s ručníkem naproti 😊
11. den
Čekal nás poslední přesun po Bretani. Tentokrát na jihovýchod do města Vannes přes pár zastávek. První byla v městečku Concarneau kvůli opevněnému ostrovu. Parkovat se dá na velikém parkovišti hned u pevnosti, ale pozor na parkovací hodiny. Je potřeba ideálně nechat běžet ještě motor a utíkat si koupit ticket. Jinak okamžitě přiklušou policisté a dávají pokuty. Četl jsem to v recenzích a pak i viděl na místě. Vstup na ostrov byl povolen pouze s rouškou, ač je to otevřené město. Na druhou stranu tam bylo opravdu hodně lidí. Na několika místech jde vyjít na hradby pevnosti a prohlédnout si přístav a město z výšky. Ve městě je spousta obchůdků, palačinkáren a restaurací. Nakonec jsme si koupili „něco“ ze smaženého croissantového těsta naslano a zbaštili to u vstupu na ostrov, kde zrovna hráli muzikanti.
Druhou zastávkou mělo být malebné městečko Pont Aven, kde trávil spoustu času malíř Paul Gaugin. Bohužel i přes značné úsilí, se mi nepovedlo najít parkovací místo, takže jsme městečkem jenom 4krát projeli a jeli dál směr ponorková základna v Lorientu.
Parkovat jde přímo u ponorkové základny a přilehlého muzea. Před muzeem je ještě veliké dětské hřiště, které se nám povedlo před Lukynem utajit 😊 Vydali jsme se koupit lístky na prohlídku ponorky. Jenže kvůli Covidu mají velice limitovaný počet návštěvníků na den a my mohli jít až pozítří na prohlídku. Paní nám doporučila jít do muzea jachtingu, že je součástí spousta interaktivních věcí, 4D kino a dokonce si děti můžou zkusit plachtit. Koupili jsme si vstup za 44€ a šli si užívat. Součástí je několik desítek různých částí rychlostních jacht s vysvětlením, na co vlastně slouží, dále lodičky na dálkové ovládání, s umělým větrem, aby člověk pochopil, jak jachtař může jet proti větru, možnost vyzkoušet si napnout plachtu a spousta dalšího. Pro prcka několik prolejzaček včetně skutečných kajut z jacht. Již zmiňované 4D kino, které nás nijak moc nenadchlo, a hlavně zkouška jachtění pro děti. Malou Aňuli jsme přihlásili na jachtění, překládali ji pokyny instruktorky, provedli ji trenažerem na souši a pak už šup na lodičku na vodu, kde jsme ji znovu přeložili, co ji pán říká a následně už frčela tam a zpátky po ohraničeném bazénu. Šlo jí to moc pěkně a je první z rodiny, kdo byl schopnej jet proti větru :D. Mrzelo mě, že nemám o 40 kilo a 20 let míň, abych si to mohl taky zkusit 😊
Po odchodu jsme ještě došli k vystavěné velké černé (snad to není rasistické) ponorce a vyfotili se s ní aspoň.
Následoval už přesun do Vannes. Samostatný check in přes bezpečnostní schránku byl i tentokrát bez problémů, rychle jsme se nabaštili a frčeli na nejbližší možnou pláž. Pláž byla u zámečku Domaine de Suscinio, který byl nádherný. U pláže je dostatečně velké parkoviště, z kterého se jde přes menší písečný násyp na pláž. Co se nám naskytlo za pohled na násypu jsme nečekali. Pláž se táhla aspoň 5 kilometrů daleko a byla narvaná k prasknutí. Voda nebyla nijak lákavá, takže jsem ani nerozbalil paddleboard a jenom se s Lukynem nějakou dobu cachtal na mělčině. On je spokojenej na každé pláži, hlavně když je tam voda na cachtání. Lukyn byl po většinu dne dost otravná osina v zadku a aspoň na pláži byl chvíli potichu :D.
12. den
Po náročnějších dnech jsme chtěli něco trošku méně akčního. Ráno byl výlet na Abbey of St. Anne Kergonan. Budova nádherná kamenná (s plastovými okny), ale vpustili nás jenom na nádvoří. Takže vcelku rychlá zastávka. Následovaly menhiry v Carnacu. Na několika místech je tady rozeseto cca 4000 menhirů a nikdo znovu neví proč. V informačním centru jsme si mohli koupit vstupné, ale nikdo jsme nepochopili na co vlastně, protože kolem menhirů byl asi tak půl metru vysoký plůtek a kolem celého areálu vybudovaná cyklostezka, po které se všichni návštěvních procházeli a nikdo si vstupné nekupoval.
Třetí zastávkou bylo Abbey Saint Michel de Kergonan Bénédictines. Sakra dlouhej název. Vlastně delší než naše návštěva, protože ač mělo být otevřeno, nikdo nás dovnitř nevpustil :D. Po cestě zpět jsme se stavili v Carrefouru na nákup (Už jsme byli v Nettu, Lidlu…). Byl mega obrovskej 😊 Dokonce se nám konečně povedlo najít více druhů medu. Neodolali jsme a koupili akáciový, citronový, eukalyptový a tymiánový. 350g až 400g za 5 až 6 €. I tak je to cena vysoká, ale my medový nadšenci :D. Všechny medy v bio kvalitě, protože na to si Frantíci teda extra potrpí.
Po vyspinkání Lukyna jsme vyrazili na prozkoumání centra Vannes, od kterého jsme byli ubytovaní jenom malý kousek. Celé centrum je v podstatě postavené z hrázděných domků, které jsme tak složitě sháněli v Quimperu 😀 a navíc byly mnohem hezčí. Historické centrum opravdu stojí za to a nás ihned pohltilo. Prošli jsme Porte Prison, Cathédrale Saint_Pierre, Place Henri-IV, Remparts (hradby) de Vannes s nádhernými zahradami Remparts Garden a Chateau de I’Hermine. Lukyn se konečně dočkal i zmrzlinky a světe div se, měli i jeho oblíbenou mangalovou (mangovou). Lukyn naspídovanej zmrzlinou jezdil všude kolem nás, na lanových prolejzačkách si hrál na spidermana a vesele se schovával a bafal na nás. Jednou se schoval za strom a chtěl vlítnout na Anuli. S hlasitým bááááááááááááááf se na ni vyřítil, jenže akorát se mu připletl do cesty mladý pár, který byl z jeho báááááááááááááf dost v rozpacích, snad bych i řekl, že se maličko pokákli 😀
13. den
Poslední den v Bretani. To neeeeeeeeeeee! Jsme zasvětili poloostrovu Quiberon a písečným plážím. Ráno jsme udělali mraky sendvičů (které nějaká děravá hlava nechala v lednici a do auta odnesla prázdnou přenosnou lednici) a vyrazili. Nejdříve jsme vyrazili na západní pobřeží, od kterého jsem čekal větší divočinu a vlny (omyl). První zastávka byla u Arche De Port Blanc Roche Perceé, (to je zase název 😀 ), což je velký oblouk ve skále u krásné písečné pláže, kde se dá cachtat. Za celou dobu jsme si nedokázali vysvětlit, jak je možné že od půlky pláže (která nebyla pod vodou) tečou pramínky vody směrem k oceánu, aniž by bylo vidět, odkud tečou. Prostě najednou z písku tekla voda. Jendu nenapadlo nic jiného než tu krásnou panenskou pláž začít přetvářet na soustavu odtokových kanálků. Chudáci turisté po nás, kteří si to chtěli vyfotit. Ten den bylo nejteplejší a nejhezčí počasí, co jsme ve Francii zažili.
Hned jsme přejeli o pár set metrů vedle na pláž Plage Port Bara, kde jsme vtáhli i paddleboard a někteří jezdili na vlnách a nespadli 😊 Lukyna jsme zase nemohli dostat z pláže, ale chtěli jsme vidět další místa. Následoval přesun na úplný jih k Chateau Turpault, kde jsme ani nezastavili, ale jenom na něj koukli a frčeli na východní pobřeží dát si sendviče k . Pointe du Conguel. . Jenže chyba lávky, jednak na východním pobřeží mega moc fučelo a moře bylo hodně neklidné a nějaká skopová hlava nechala ty sendviče doma. V tu chvíli se to rovnalo hrdelnímu zločinu, ale za chvíli už bylo zase dobře a slunečno, protože jsme přejeli zpět na západní pobřeží a po cestě koupili něco k jídlu 😊.
Zastavili jsme na Plage de Port Blanc kousíček od námi první navštívené pláže, kde tou dobou už bylo několik lidí. Poučeni z předešlých pláží jsme nešli až k vodě ale dostatečně vysoko, což se ukázalo jako dobrá volba. Znovu jsme nafoukli paddleboard a frčili se projet. Já vždy dostal důvěru první, protože kdybych spadnul ostatní už nemohli dopadnout hůř. Když přijel Jenda, měl oči na vrch hlavy a se slovy, že viděl asi metr velkou útočnou rybu nehodlal do vody znovu vlézt. Důrazně mi doporučil abych se zdržel dál od levé části pláže, kde tu bestii viděl. Já sednul na paddleboard a hned se tam vydal s vidinou, že třeba tu rybku taky uvidím. Chvíli si to tam tak brouzdám a najednou proti mně plave velikej stín. Stojím, koukám, jak kolem mě jezdí, analyzuji velikost, styl pohybu, počet ploutví a zubů až jsem došel k závěru, že se kolem mě prohání asi metr až metr a půl velkej žralok. Kousek ode mě byl pán na paddlu s dítětem tak na něj volám, že kolem mě proplaval žralok. Pán s úsměvem odvětil, jestli jsem ho fakt viděl a já že jo viděl. Jen se zeptal, kde byl a plaval se tam podívat. Z toho jsem usoudil, že je to buď šílenec, nebo je to tam naprosto běžné a žralok přece nezaútočí na něco, co je dvakrát větší než on (myšleno můj nafouknutej paddleboard). Chvíli jsem ještě očumoval a vydal se zpět. Anička nasedla a pro jistotu v kleče se vydala jiným směrem taktéž projet. Po návratu pravila, že žraloka viděla i v jiné části pláže. Jelikož Jenda už znovu jít nechtěl, znovu jsem ho vzal já a jel se podívat ještě jednou na tu velkou parybu. Po chvíli okounění se znovu objevil onen stín. To už na větší skále ve vodě stálo 15 lidí a žraloka vyhlíželo. Chápal jsem lidi na skále, ale nechápal ty dva ve vodě pod ní. Jelikož jsem k němu byl nejblíž, začal jsem ukazovat kudy pluje aby si ho všichni mohli prohlédnout. Dost mě překvapili ti dva ve vodě, kteří se za ním vydali. Pak už jsem ho bohužel neviděl. Byl to zvláštní pocit, kdy jsem mířil někam, kde vím, že je žralok, bál se, že mě kousne, ale zároveň ho chtěl moc vidět.
Mimo zmiňovanou oblast jsem ještě provezl Anuli a Lukyna kolem útesů a pak jsem ještě na mělčině učil Anuli jezdit samostatně. Šlo jí to moc pěkně, přece jenom ji to vysvětloval a ukazoval profík, co jezdí na vlnách 😀 ale samochvála smrdí a já jsem skromnej a nemluvnej 😊.
Vyčerpanej Lukyn po celém dnu bez spaní v autě okamžitě usnul, ani nestihnul žadonit o puštění Červeného traktůrku v televizi.
14. den
Další dlouhý přesun. Tentokrát do městečka Ribeauville cca 900 km daleko až na samotných hranicích Francie a Německa. Znovu se naskytla otázka, jestli jet celou dobu po dálnici nebo nějaká kombinace s rychlostní silnicí. Nakonec jsem zvolil cestu po dálnici k Paříži a dál po N4 na východ. Na dálnici i mimo ni se znovu potvrdilo, že polští kamioňáci jsou největší paka na silnici, která může člověk potkat. Z ničeho nic začnou předjíždět stejně rychle jedoucí kamion. Co se děje za nimi, když z nenadání strhnou volant vlevo je nezajímá. Lukyn se naplno věnoval dalším dílům Červeného traktůrku a jiným blbinám, takže byl docela i klid vzadu. Čím dál víc jsem měl při sloganu seriálu chuť vystrčit hlavu z okna :D.
Ubytovávali jsme se kolem 7 večer, což bylo dokonce i v plánu dle denního itineráře 😊. Paní, s kterou jsem komunikoval, se semnou bavila dokonce anglicky. To byla paráda 😊. Apartmán byl přímo uprostřed „hlavní“ ulice v historickém centru, ale rozhodně se nedalo říct, že by splňoval naše očekávání. Trošku mi neseděla hodnocení, co jsem na něj četl, ale majitelka byla moc vstřícná a snažila se vše napravit. Ještě večer jsme se šli projít do potemnělého městečka a shodli se, že je to tam moc pěkný.
15. den
Poslední celý den ve Francii jsme rozvrhli tak, aby se Luky naposledy mohl pořádně vyspinkat po obídku v posteli, a ne v autosedačce. Takže dopoledne byla jenom procházka po městečku a přilehlých vinicích (max 5 km) a odpoledne byl větší výšlap na zříceninu Château de Saint-Ulrich a pozůstatek zámku Château du Girsberg, které jsou hned vedle. Celou cestu tam se jde do kopce po značených stezkách, rozhodně ne vhodných pro malé kolo, takže Lukyn hezky ťapal. V podstatě se nedá zabloudit a od zřícenin je nádherný výhled na okolní městečka a hlavně vinice. Zříceniny určitě stály za návštěvu. Nahoru Lukyn šlapal sám pod příslibem překvapení nahoře (ovocná kapsička) a dole měl zase slíbenou zmrzlinku 😊 Je to borec, za den zase ušel asi 12 kilometrů s převýšením minimálně 500m.
Po cestě zpět jsem Jendovi oznámil, že v obchodě mají jeho vytoužený levandulový med a může si ho koupit za 8,50€. Peníze na začátku dostal a je na něm, jak si je utratí. Nedovedu si představit, co se odehrávalo v jeho mysli. Protože jak ho znám, tak je to snad ještě větší škudlil než já a už si koupil nějaké sladkosti, takže mu zbývalo asi 6,50€. Zkoušel na mě, jestli nepůjdeme na půl. Já už byl v medech za 22€ a na další nebyla kapacita. Nezbývalo nic jiného než zkusit přesvědčit malou Aňuli, jestli by nechtěla investovat do medu :D. Velký Aničce se jí ho nakonec zželelo a obdarovala ho svými drobnými, malá mu dala taky 2€, protože si chtěla ještě koupit zmrzlinu, a zbytek teda dotlačil ze svého. Dát šetřícímu dítěti hned na začátku dovolené kapesné, aby si zmrzlinky a podobný věci kupovalo samo v sobě má spoustu výhod. Přece je něco jiného chtít to zaplatit, než to zaplatit tou dobou už z vlastních peněz 😊
16. den
Odjezd směr ČR se povedl dle plánu kolem půl 9 ráno. Tentokrát jsme zabalené toasty nezapomněli doma, ač by si to posádka přála. Povedlo se koupit na ochutnání extra smradlavej sýr, který udělal z auta neobývatelný prostor. Děti byly naštěstí připoutané, jinak by opouštěli vozidlo za jízdy pootevřenými okýnky 😀
Kousek jsme jeli ještě vinařskou oblastí ve Francii a pak už přes Rýn na Německou dálnici. Změna stylu řízení byla ohromná. Najednou kolem mě svištěli auta z obou stran. Agresivita řidičů dost vzrostla a celkově člověk musel hodně dávat pozor co se děje kolem něj. Německo jsme přejeli opravdu rychle, potkali jsme jenom jednu 5minutovou kolonu jinak nic. První zastávkou v ČR bylo testovací centrum s PCR testy pro malou Aňuli, aby nemusela do karantény, oběd ve Stříbře a pak už vyhodit starší prcky u táty v Praze.
Považuju se za vcelku klidného jak v autě, tak mimo něj, ale po ujetí 4 600 km bez delšího zdržení a pak projíždět pitomou Prahu stejně dlouho, jako půlku Německa, to mě mírně vyvedlo z míry. Hold tady se peníze vrážej do stavby nové dálnice na Brno místo do obchvatu Prahy. Cesta dál už proběhla v pořádku a my doma našli baráček v bez větších pohrom od číčáků.
Moje shrnutí
Nebudeme si nic nalhávat Francie a Bretaň nebyla na mém cestovatelském seznamu ani v top 20. Jenže okolnosti Covidu (nejistých letenek) a Aničky láska k tomuto kraji nás zavedla až na samý západ Evropy. Samotní Frantíci mě nijak nepřekvapili. Jsou ochotni se bavit s každým, kdo se snaží mluvit francouzsky (Anička byla chválena a velebena 😊) a my ostatní jenom s angličtinou většinou spláčeme nad výdělkem mimo echt turistické destinace. Nijak zvlášť mi to nevadilo a Anička měla radost, že může cvičit jazyk.
Moc příjemně mě překvapila kvalita místních komunikací, která se prostě s našimi nedá srovnávat. Po několika vyražených zubech a překousnutém jazyku při přeskakování prvních retardérů si na to člověk zvykne a hold do vesnice nejede 50kou ale 25. Stejně si myslím, že retardéry tady sponzorují výrobci tlumičů do aut. Mají z toho takové perpetuum mobile na zákazníky :D. Další zvláštností jsou kruháče. Od maličkých až po veliké. Pomalu se zdá, že kdyby Francouz přijel na normální křižovatku, s pláčem uteče, protože neví, co se na ní dělá. A pak máme samostatnou kapitolu s množstvím obytných vozů v Bretani. Chvílemi to vypadá, že každý Francouz má minimálně jednu obytku. Je potřeba dodat, že jsou tady na ně výborně připraveni s velkým množstvím parkovišť a kempů všude možně.
Před odjezdem jsme slyšeli od spousty lidí ať do Francie nejezdíme, že je to tam samej imigrant a občan tmavé pleti. Potkal jsem víc žraloků než imigrantů a v malých městech a vesnicích opravdu Afroameričany nepotkáte. Celkově mi to tady přišlo velice bezpečné.
Největší strach jsme asi měli z cen, které jsou ve Francii. Ukázalo se, že tento strach byl opodstatněný akorát u služeb, myšleno jídlo v restauraci, které se málokdy dostalo pod 15€ na osobu, když se nešlo na kebab. Jinak jídlo v supermarketech se dalo pořídit za podobné ceny jako v ČR a o naftě jsem se už zmiňoval.
Velkou výhodou dovolené bylo, že jsme mohli jet vlastním autem (nemuseli ho půjčovat tam), mohli si vzít aspoň pár základních potravin, a hlavně nemuseli nakupovat veškeré krémy, šampony, pasty a jiné tekutiny, jako předešlý rok po příletu do Řecka.
Samotná příroda, pláže a kamenné domečky ve městech jsou nádherné. Určitě jsem tady viděl věci, které nikde jinde v Evropě neuvidím. Ano, když jde člověk 5tý den koukat na skalnaté pobřeží, zdá se to jako pořád to samé, ale na druhou stranu všude to bylo něčím specifické a jiným způsobem koukatelné. Pro mě bylo důležité, že jsme plánovali tak, aby byl každý den trošku jiný, aby se zařadil i paddleboard do chození po útesech, majácích a zříceninách. Sice člověk i přes funkční tričko nechce do vody spadnout, ale zajezdit si na vodě pořád chce 😊
Velkou výhodou celé dovolené byl fakt, že jsme od německé dálnice nikde nezahlédli ani náznak dalšího Čecha nebo Slováka. Kdo potkal typickou českou rodinu na pláži v Chorvatsku, určitě souhlasí 😊
Celkově jsem s dovolenou spokojený, dost jsem se nasmál (většinou vlastním vtipům), trávili jsme čas s celou rodinkou, nic závažnějšího, než zapomenuté tousty se nemuselo řešit a celkově jsem si užíval čas s nejbližšími. Nakonec se ani nevyplnila prognóza věčně deštivé Bretaně, protože nám většinou svítilo sluníčko 😊
Jak to vidí malá Anule (10 let)
Já bych řekla, že mi Francie dala spoustu nových zážitků. Koupala jsem se poprvé v oceánu, viděla jsem majáky, na jedné pláži byli dokonce i žraloci a sama jsem jezdila na paddleboardu s pomocí Máry (dodal mi odvahy). Ještě jsem plachtila na malé lodičce. Já jsem si Francii a Bretaň moc užila, až na 2 věci: neviděla jsem veliké vlny jak se rozráží o majáky na pobřeží a nemohla jsem spát na palandě (ač mamka slibovala, že tam někde bude). Díky Máro a díky mamí 😊
Jak to vidí Jenda (15 let)
Dovča se mi moc líbila, až na jedno dopoledne jsme měli pořád hezky. Nejvíc se mi líbilo u Angers a Ribouvillé, útesy byly taky super. Hodně mě zaskočily ceny věcí a jídla, ale nejvíc mě překvapil žralok v moři. Kdybych se nebál žraloků, bylo by to lepší. Jediný, co mi tam chybělo, bylo kolo. Pro ty, co mají radši teplo a bezvětří, je určitě lepší Středozemní moře, ale Bretaň má taky něco do sebe. Jen si nezapomeňte bundu a neopren😁
Jak to vidí Anička (??? let)
Bretaň je můj splněný sen. Vidět majáky, vidět oceán, útesy, zažít kulturu Bretonců na vlastní kůži. K tomu všemu zároveň ukázat dětem zase nový kout světa.
Francie je elegantní, usměvavá, vřelá, okouzlující. Možná to ale bylo tím, že jsem jela s těmi 4 nejlepšími parťáky. Harmonie a klid, nespoutanost a volnost. Rovnováha. Zase krásné vzpomínky, momenty k nezaplacení a chuť objevovat další.
Procestovali jsme všeho chuť. Loira nám ukázala svoje poklady v podobě zámků. Vidět poprvé Atlantik na pláži u kaple St.Michelle se širokou pláží a světlým pískem bylo asi to nejemocionálnější za celou Francii. Pak Brest a majáky na pobřeží, tam si uvědomíš sílu oceánu a odhodlání lidí žít. Ubytování v Lennon ve středu Bretaňe nás hodilo jako kouzlem do legendárního světa krále Artuše a druidů. Sytá zelená a nekonečné lesy, ohromné kameny člověka uzemní. Vannes a jeho hrázděné domky s atmosférou úzkých uliček přenesou návštěvníka do 16.století. To už je člověk plný dojmů a věřím že už může být i unavený ze všech těch krás. Je čas na den u pláže, a když už člověk má pocit, že vše není schopen pojmů, vidí ve vodě opravdického žraloka, a ten zážitek ho rozseká a zase je nad čím přemýšlet. Návrat přes Alsasko a vinice domů nemohl být lépe naplánován. Totiž mezi vinicemi ten mozek pracuje nějak jinak… Vše se uleželo a uzavřelo. Prostě naprosto dokonale naplánované i zrealizované. Každá naše dovča je parádní…. Ale tohle byla pro mě prostě pecka, a těším se na další bombu v našem cestovatelské životě.
Celkové náklady
Nikoho v dnešní době snad už ani nepřekvapí, že největší položkou z dovolené je ubytování a samotná doprava. Celkem jsme za 15 nocí v apartmánech po Francii zaplatili 22 560,- Kč. Ujeli jsme cca 4850 km se spotřebou 5,8 l/100kma za naftu a dálniční poplatky zaplatili cca 11 910,- Kč. Ostatní výdaje jako jídlo na cestu a na místě, parkování, vstupy na zámky a muzeí, suvenýry… 10 000,- Kč. Celkem tedy za dovču cca 45 000,- na 15 nocí v 5ti lidech a 6ti různých apartmánech. Ještě jsme počítali počet baget, který se zastavil na 38 😊 Každý den jsme si vařili nějaké rychlé teplé jídlo (těstoviny, rýži…), kdybychom místo toho na jídlo chodili, částka by se zvedla cca o 25 000,- Celkovou částku taky hodně ovlivnilo ubytování, které jsem rezervoval víc, než půl roku dopředu, ač se vyskytly problémy s pozdějším zrušením a nutností hledat něco jiného. Každopádně kdybych byl býval plánoval později, nedej bože měsíc před odjezdem, Cena za horší ubytování by byla minimálně 3-4 krát vyšší, kdybych vůbec něco našel, protože když jsem před odjezdem koukal na možnosti ubytování, už tam nic nebylo v žádné cenové relaci.
Dovolená byla sice nakonec levnější o 8 000,- Kč než třeba Řecko minulý rok, ale do Řecka se platila letenka, půjčení auta a muselo se kupovat spoustu věcí, které jsme teď mohli vzít z domova. Takže cestování vlastním autem má své velké výhody, ač člověk stráví hodně času v autě, ale zase si může vzít paddleboard :D.
A to je vše přátelé. Sláva tomu, kdo dočetl až sem. Věřím, že článek bude inspirovat další nadšence k cestování. My si dovolenou (i přes Jendovo žbrblání o zimě) užili a těšíme se na příští rok a další společnou dlouhou cestu 😊
