Situace v Evropě je bláznivá a každým dnem se mění podmínky vstupu, výstupu a pobytu v jednotlivých zemích. Nakonec i Francie svítí červeně, což pro nás znamená, že Jenda by po příjezdu musel do karantény a nestihl by první den na střední, to nepřipadá v úvahu. Začal jsem čtrnáct dní před odjezdem řešit alternativu v zelených zemích, což byla Itálie, Rakousko, Slovinsko nebo Chorvatsko. Jenže při hledání ubytování jsem postupně zadával větší a větší oblasti až jsem měl zadanou celou Itálii a stejně se nedostal pod 18 000 za týden a v bledě modrém to tak vypadalo všude. Právě proto plánuji dovolenou půl roku a víc dopředu, abych měl dobré ubytování za rozumnou cenu. Naštěstí se povedlo ho protlačit na dřívější druhé očkovaní, takže po příjezdu bude cajk (krom té třetí ruky na zádech) 😊
Druhou jobovkou bylo zrušení našeho prvního ubytování přes AirBnb. Ubytování napsalo, že nemá místo. Nefunguje to jako na bookingu, že mi museli dát alternativu, prostě to zruší a děj se vůle boží. Hledám něco jiného a nejlevnější na 3 noci v daném regionu začíná na 12 000,- což je trojnásobek původního. Hledám teda dál a dál a dál až jsem nakonec našel ubytování 400 km daleko u Loiry. Hold nebudeme jezdit první 3 dny po majácích, ale po zámcích :D.
Celkově komunikace s ubytovateli přes AirBnb mě přiváděla k šílenství. Bohužel Frantík nebude komunikovat anglicky. Já napíšu anglicky, on odpoví francouzsky, a to je ta lepší varianta. Jiní prostě angličtinu ignorují, dokud to nehodím do Google překladače a nepřeložím do francouzštiny, to potom reagují okamžitě, samozřejmě ve francouzštině :D. Ponaučení pro příště: Snažit se vše za každou cenu mít přes booking protože odpadá stres se zrušením. O plánování je sepsaný samostatný článek zde
No nic, trampot před odjezdem bylo dost, ale nás to neodradilo, a přece jenom jsme vyfičeli pryč 😊
1.den
Kufr máme narvaný věcmi, řízky nasmažené, toasty udělané a jen chvíli po oficiálně nahlášeném odjezdu si to šineme směr benzinka před Rozvadovem, kde vezmeme poslední naftu za „lidovou“ cenu 28 Kč/L. Po cestě přes Německo pár zastávek na čurdění a baštění a poslední zastávka před hranicemi s Francií na natankování ne tak lukrativní nafty za 35 Kč/L. A hurá na velkou zastávku ve městečku Mety (kousek od prvního ubytka).
Zaparkovali jsme u vlakové stanice, Lukyna vybavili odrážedlem a vydali se k historickému centru. Šli jsme parkem podél hradeb k řece a kolem řeky do centra. Tam jsme viděli moc hezký kostel „Nev Temple“ a gotickou katedrálu „Metz Cathedral“ . Uvnitř města byl nádherný park se spoustou bambusů, výstavou soch a několika fontánami.
První ubytování bylo v malém městečku Batilly. Naštěstí se povedlo najít správný apartmán, vyzvednout klíč z bezpečnostní schránky a ubytovat se. Ještě jsme měli pár sil, a tak si šli městečko projít. Byl tu moc hezký kostelík, Lukyn pobíhal všude kolem. Viděl koníky, které přejmenoval na klobásky (táhlo se to s námi celou Francii, což přivádělo k šílenství malou Anuli, která na klobáskách (koních) jezdí) a najednou povídá: „Koukejte všichni, udělám hopla“. Načež se rozběhnul skočil na chodník a setrvačností pokračoval dál až zahučel do příkopu metr pod chodníkem do porostu kopřiv a ostružin. Jeho vyjukanej pohled byl k nezaplacení. Matka roku po prvotním šoku propukla v pláč (ze smíchu), ve kterém pokračovala ještě řádnou dobu po uklidnění plačícího Bublinky.
Doma bydlím pod kostelem, takže jsem na zvony navyklý, ale ať mi někdo vysvětlí, proč v 7 ráno zvonil zvon na kostele 124krát? Jo počítal jsem to 😀
2.den
Jsme znovu na cestě, tentokrát směr město Angers na Loiře. Po cestě máme v plánu ještě dvě zastávky. Zámek Chambord a Chenonceau. Netušil jsem pořádně, jaký je systém silnic ve Francii. Teď už vím, že jsou placené dálnice, rychlostní silnice (nezpoplatněné) a místní komunikace. Koukal jsem, jak se k zámku Chambord dostat. Šlo to po dálnici za 6 hodin a spoustu peněz, nebo po rychlostní silnici za 10 hodin. Poměr cena výkon je jasná. Hold se pojede po dálnici. Nutno podotknout, že dálnice jsou opravdu moc hezké a nebyl velký provoz. Za ujetých 480 km jsme zaplatili 66€. Krvácelo mi při té sumě srdce i peněženka 😀 Dálnice je nejrychlejší cesta, jak projet zemi a vůbec ji nevidět. Něco na tom bude. Stačilo z ní sjet a najednou jsme projížděli nádhernými vesničkami v okolí zámku se spoustou zúžení.
Před Chambordem je obrovské parkoviště, kde se dá parkovat za 6€ na den. Až pozdě jsme zjistili, že jde parkovat i v okolních lesích zdarma a je to téměř stejně daleko k zámku. Nicméně tam bylo mega moc lidí a zámek je nádherný. Nikdy jsem žádný podobný neviděl. Okolní park je hojně využíván pro rodinné pikniky.
Asi po hodině procházení jsme pokračovali k druhému zámku Chenocenau. Je to druhý nejnavštěvovanější zámek ve Francii. Tentokrát se neplatilo za parkování ale za vstup. 12€ za osobu jsme nechtěli dát, protože jsme chtěli jenom do zahrad, a ne do samotného zámku a pokračovali dál k ubytování.
Následně jsme jeli už jenom po místních komunikacích a hodně lesy. Z čista jasna začala docházet nafta. Dojezd sice ještě 150 km, ale s přibývajícími kilometry jsme ne a ne narazit na benzinku, kde bych mohl platit hotově nebo nakonec ani normální kartou (jenom kdybych měl zákaznickou). Dojezd posledních 50 km uprostřed lesů a žádný signál. To už začíná trošku smrdět. Anička úplně zlehýnka začala být nervózní a s Jendou začali googlit nejbližší benzinku. Šlo to blbě bez signálu :D. Nakonec došlo téměř na nejhorší možné řešení pro každého chlapa a to, že se budeme muset zeptat na cestu. Tooooooo neeeeeeeeeeeeee. Jenže se mi povedlo vykřesat poslední ždibec signálu a najít benzinku 7km od nás. No a světe div se, dokonce brali i hotovost. Menší radost jsem měl z ceny jednoho litru 38 Kč/L.
Před dojezdem do Angers jsme ještě ulovili pár baget a pravý bretaňský cider. Ano Francie není zemí zaslíbenou pro víno, ale pro cider. Hurá a třikrát sláva. Mimo dálnice nás zaujalo (krom nádherných vesniček) ohromné množství retardérů, které nejsou nízké jako u nás, ale tady to auto nakopne metr do vzduchu nehledě na rychlost při jejich přejíždění.
Ubytování jsme našli znovu bez problémů, uvařili véču a mohli plánovat další den. Nutné je podotknout, že ani jedno z dítek nijak zvláště při dlouhých přesunech neprudilo. Bublinka měl před sebou nainstalovanou televizku, kde se mu za odměnu pouštěli Mimoni a jiné blbiny (Červený traktůrek…) při kterých normální člověk chce vystoupit z auta a běžet vedle něj.
3.den
Ráno jsem chtěl nakoupit v nedaleké jednotě pár baget. Ukázalo se, že je to super bio lokální obchod, kde to bylo mega drahý a normální bagetu stejně neměli. Ale jako exkurze moc hezký. Po snídani jsme vyrazili ke zřícenině Chateau de la Haute_Guerche. Konečně jsme projížděli vinicemi, spoustou malebných maličkých měst až jsme dojeli kozí stezkou ke zřícenině. To byla paráda. U malého parkoviště vstupní branka s nápisem, že se má zaplatit nějaké vstupné. Součástí areálu je kamenná třípatrová budova (asi sloužící jako ateliér), malá kaplička a zřícenina hradu. Vše jsme si mohli projít, pokochat se, očmuchat kytičky a po cestě zpět zaplatit „dobrovolné“ vstupné. Přesně takový areál by se mi líbil pro náš penzion 😊
Další zastávkou byl zámek Brissac. Znovu jsme se kochali vinicemi a upraveným okolím. Na zámek i do zahrad bylo vstupné 12€, za dospělého a 5,5€ jen za zahrady. Ostatní zdarma. Zaplatili jsme vstupné a šli si zahrady kolem zámku projít. Opravdu stojí za návštěvu. Jsou nádherně upravené, jsou tu vodní plochy, vinice a dlouhý tunel/katakomby.
Po obídku a vyspinkání prcka jsme našli nejbližší písečnou pláž na Loiře, popadli paddleboard a už tam frčeli. Nebudeme si nic nalhávat, voda není křišťálově čistá ale ani to není žumpa jako Labe. Řeka překvapivě rychle teče, ale kamenné „kosy“do půlky řeky vytvářeli zpětný proud po kterém se dalo hezky jet proti proudu a pak jenom vlítnout do proudu a užít si jízdu. Přes rok jsme na tom nestáli, takže první jízda byla opatrná, ale pak už jsem vozil i Anuli a malýho Bublinku, kterej se jako jedinej celej cachtal a hrál si na bahňáka, jako vždycky.
Večer jsme se šli projít do (podle Aničky) 2 km vzdáleného centra městečka, kde jsou staré mlýny. Ukázalo se, že to bylo 4 kilometry a mlýny jsou jenom homole kamenů bez větráku, takže vlastně nebylo o co stát. Po cestě jsme zastavili na lavičce u Loiry a nabaštili se hezky po francouzsku venku. Mimochodem vzít malýmu prckovi odrážecí kolo, aby nás nezdržoval byl výbornej nápad. Jo, zcela určitě byl výbornej. Na 10000%. Jen nám nedošlo, že nás nebude zdržovat, ale naopak budeme jako na dostizích, protože na tom frčí mnohem rychleji, než my jsme schopni jít, takže jsme domů přišli celí uhnaní, jen z nás pot tekl.
4.den
Je neděle a světe div se, vše je zavřené. Dobaštíme zbytek baget a jedeme na zámky. Trošku doufám, že aspoň bageterie budou otevřené, abychom bídně nezhynuli hlady. Městečka jsou vylidněná až na jednom kruháči zahlídnu frontu lidí. Tam musí být jídlo! Taky že jo. Frantíci se pravděpodobně díky velké celostátní stávce nenechali připravit o prodej baget ani v neděli. Anička vyběhla nakoupit. Vždycky má takovou radost, že může procvičit svou francouzštinu, a ještě ji za to v obchodě všichni chválí. Je to mnohem lepší než vyslat mě. Já bych zkusil angličtinu, setkal se s nechápavým pohledem a skončil s ukazováním na prstech 😀
První dnešní vodní zámek byl Plessis-Bourré. Parkování bez problémů, ale za vstup do zahrad se zase platilo. Naštěstí zámek byl nádherně vidět i přes nizoučkou branku, takže zážitek stejný, jako za ní. Druhou zastávkou byla zřícenina Chateau de Champtocé. Zřícenina stojí uprostřed města a vypadalo to, že ji ani nikdo jako turistickou atrakci nebere. Kolem se pásly kozy, nikde žádné ukazatele. Bohužel brána zavřená, nasvačili jsme se, obhlídli okolí a jeli k poslednímu zámku. Proč asi některé zámky na Loiře vzkvétají do dnes a z některých je ruina? Třetí kratičkou zastávkou měl být zámek Serrant, kolem kterého je vodní příkop. Docela by nás zajímalo, k čemu ten vodní příkop sloužil. Ze všech stran byly vybudované kamenné mosty (nikoliv padací). Příkop byl tak uzoučký, že by to lukem přestřelil i Lukyn nehledě na jednoduchý terč pro každé dělo.
Odpoledne znovu odpočinek na jiné pláži a paddleboard protože večer bylo v plánu Angers. Paddleboardili jsme na ostrůvku Eglise Notre-Dame de Behuard, kde byla dlouhá, krásný písečná pláž. Řeka tady byla užší než předešlý den, což znamenalo i prudší proud a víc zábavy. Dokonce přišli chovatelé koní s jedním velkým a jedním poníkem. Docela malebný pohled, jak se cachtali v Loiře do doby, než se ten malej vydělal do vody :D.
Angers je velké město s historickým centrem. Zaparkovali jsme na ohromném parkovišti za řekou a vydali se k centru a pevnosti. Kolem pevnosti je moc hezký pás zahrad. Dominantou města je Katedrála svatého Mořice. Po cestě zpět u řeky začalo dost foukat, asi příprava na zítřejší přesun do Bretaně. Děti rovnou dostaly nakázáno nechat si v batohu nahoře mikinu, bundu a pláštěnku 😊.
5. den
Odjezd z kraje zaslíbeného vínu u Loiry ke kraji cideru, kukuřičných polí, větru a majáků- Bretani. Příjemné překvapení byla rychlostní neplacená silnice na sever. Mimo rychlostní silnici se dá nafta sehnat kolem 1,35 €/L což je pořád dost ale lepší než 1,65 €/L na hlavní silnici. První zastávkou bylo městečko Lehon, kde bylo nádherné kamenné Abbey de Lehon s malou pevností Castle of Lehon. Následoval kratičký přesun hned vedle do Dinanu, který je sice nádherný a malebný, ale najít parkování je dost náročné. Nakonec se to povedlo na placeném parkovišti, i když ani tam to nebylo jednoduché. V podstatě jsme obešli celé hradby kolem Chateau de Dinan a trošku prošmajdali historický střed města, který je opravdu moc hezký a plný creperií a turistů.
Dalším cílem byl konečně oceán. Malej s ním prudil už od projezdu Německem asi tak 150krát denně. Původně jsme měli v severovýchodní části Bretaně trávit 3 noci, což nevyšlo, jak jsem popisoval výše. Měli jsme tedy naplánováno spoustu míst k vidění a vybrat jednu jedinou pláž, na které se tady zastavíme byl problém. Nakonec jsme zvolili pláž Plage Saint Michel s výhledem na malý ostrůvek s kapličkou. Během odlivu je to poloostrůvek. Pláž byla široká, dlouhá s krásně bílím pískem. Fučel tady vítr jako blázen a byly docela vlny, ale konečně jsme byli u vody a mohli si užívat pláž. Já znovu po nějaké době viděl nadšenou blechu na extázi v podobě Aničky a k tomu ještě vyfoukanou zmrzlou blechu v podobě Jendy :D. Pobíhat po pláži, utíkat před vlnami, házet písek ve větru a další blbiny nám vydrželo asi hodinu a pak už jsme museli vyrazit směr Brest k dalšímu ubytování. Místa, která jsem tady měl ještě vyhlídnutá, ale bohužel jsme je kvůli zrušenému ubytování museli vynechat: Saint Malo, Dinard, Pointe du Décollé, Fort la Latte (Château de La Roche Goyon), Fréhel s majákem, Viaduc des Ponts-Neufs a další.
Před odjezdem jsem, dle instrukcí, volal na ubytování a překvapivě se semnou nikdo nebavil anglicky. Naštěstí Anička dokázala s panem vykomunikovat, že přijedeme asi za 2 hodiny a co máme dělat po příjezdu. Zbytek cesty byl už bez problémů s jednou 5minutovou „kolonou“.
6. den
Ráno jsme vyrazili na maják Le Phare du Petit Minou. Autem se dá dojet na parkoviště cca 500 metrů od něj a pak stačí jít z kopce na útesy. Maják stojí na malém ostrůvku propojeným mostem s pevninou. Všude kolem je nádherně čistý oceán. Překvapilo mě, jak moc je tu voda čistá. Nebýt tak ledová, už bychom se koupali. Po různých pěšinkách se dá courat po úpatí útesů na všechny strany. Vegetace je tady složená především z vysokého kapradí a nízkých trnkových keřů, mezi kterými jsou cestičky. Lukyn tady nemohl všude jezdit na kole, takže toho naťapal opravdu moooooooooc. Kozíma stezkama se dá slézt až k vodě, ale slejzat to s Lukynem na zádech bylo dost o hubu.
Druhou zastávkou byl maják Phare Du Portzic. Znovu kousek od něj bylo malé neplacené parkoviště. Hned vedle parkoviště je prostor s několika kameny, do kterých jsou částečně vytesaná zvířata a draci.Tentokrát se k majáku jde vysokými stromy kolem něčeho, co připomíná zdi pevnosti. U majáku je něco, co vypadá jako pořád aktivní radiostanice. Tenhle maják se mi moc nelíbil oproti předešlému, který byl extra super pěknej na ostrůvku 😊
Po vyspinkání Lukyna máme v plánu pláž a paddleboardění. Ptám se Aničky, která si zrovna navléká plavky, jestli chce vzít na tu pláž i teplou bundu, a překvapivě ji chtěla 😀 to je hold situace v Bretani. Voda má 18 stupňů a vzduch taky. Což je extra důvod, proč nespadnout z paddleboardu do vody. Jeli jsme na pláž přímo u Brestu, kterou jsem podle mapy vyhodnotil jako v závětří, a tudíž i s menším vlnobitím. Pláž Moulin Blanc vedle sebe měla velké neplacené parkoviště. Jenda se moc netvářil na to, že sebou chci brát paddleboard, když je ta voda tak ledová, ale já sebou netáhnu v kufru 2 500km paddleboard, abych se na něm potom neprojel. I kdyby mi měla prdel umrznout :D. První projížďka byla trošku opatrná, ale povedlo se nespadnou. Povzbuzeni mým výkonem odjeli i Anička s Jendou. Nakonec jsme nejezdili na paddlu sami, ale dorazili s ním i domorodci. Jenže domorodci si navlíkli neopren a já funkční triko s dlouhým rukávem 😀 jsou to bábovky.
Po večeři jsme ještě vyrazili do Brestu kouknout na Tour Tanguy a pevnost Brest Naval museum. Obojí stojí za vidění, a ještě se dá projít přilehlým přístavem. Parkovat se dá bez problémů pod Tour Tanguy.
7. den
Ráno odjezd na celodenní putování po majácích a plážích. První zastávka byl nejzápadnější položený maják ve Francii Phare de Kermorvan. Krom zmíněného kapradí a trnek se přidaly ještě koberce nádherně fialových a růžových vřesů, kde lítalo i mraky včeliček. Vůbec bych na útesech u moře v dost větrných oblastech včelky nečekal. Krom vřesu jsou tady ještě husté koberce trávy, které byli měkké, jako by člověk šel po trampolíně.
Maják je cca 800 metrů od parkoviště a znovu k němu jde dojít po několika cestách nad útesy. Mně osobně se líbil maják nejvíc z doposud navštívených a následně jsme šmajdali po cestách nad útesy a brouzdali po plážích. Došli jsme až k pevnosti Presquile de Kermovan, která leží na malém ostrůvku kousek od pobřeží. V době naší návštěvy šlo doskákat po kamenech až k ní. O 30 minut později už byl znát příliv a šlo skákat jenom po větších kamenech. Nicméně poskakování Lukyna moc bavilo a klidně by skákal ještě teď. Ve vodě u pevnosti jsme viděli poprvé v životě tuleň ve volné přírodě. Po cestě k auto začalo svítit slunce a my museli sundávat téměř všechny svršky. Dokonce nás přepadla i myšlenka na koupání.
Druhou zastávkou byl maják, opatství a památník padlým námořníkům u Pointe Saint-Mathieu. Opatství v gotickém stylu napůl rozbořené bylo hojně navštíveno turisty, ale návštěva byla moc příjemná. Parkoviště zdarma přímo u něj, paráda. Po příjezdu jsme se všichni rozutekly na jinou stranu a najít někoho na focení byl nadlidský úkol. Nicméně nám došly zásoby jídla a my začali hledat palačinkárnu. Jedna byla přímo tam, ale zavřená. Vyrazili jsme směr pláž, s tím, že nějakou potkáme. Potkali jsme ji i díky vyhledávání na Google mapách v městečku Le Trez Hir. Palačinka jenom s čokoládou 3,50€ s čokoládou a banánem 4,50€ atd. Za nás 5 jsme tam nechali 25€ a svorně se shodli, že bychom jich mohli sníst každý 5 a že já je dělám mnohem lepší, tolik k proslaveným francouzským palačinkám :D. Nutno podotknout, že to bylo už ve 3 hodiny a bublinka pořád nejevil náznaky spaní, ač touhle dobou normálně prdí do peřin (autosedačky). Přejeli jsme rychle ještě k pevnosti Fort de Bertheaume. Parkování zdarma, vstup již nikoliv. Ale stejně hezčí pohled byl na pevnost z pevniny než obráceně. Pevnost byla hojně využívána spíš nadšenci do Zip-Line a ferrat, protože z ní udělali spíš zábavní centrum. Bubla už dost nesnesitelně toužil po pláži, takže jsme zamířili k jedné v zálivu, aby se dalo frčet na paddleboardu bez větru a velkých vln. Jmenovala se Plage de Porsmilin, měla přímo u sebe parkoviště a krásně čistou vodu.
Bublinka nezklamal a po chvíli byl mokrej, tudíž byl vysvlečen do spoďárů, aby se mohl cachtat a my se střídali na paddleboardu. Dokonce jel i Jenda ač věčně žbrblající a stěžující si na zimu a vítr.
8. den
S novým dnem nás čeká přesun na další ubytování. Tentokrát budeme bydlet kus dál od moře ve „středu“ Bretaně v obci Lennon. Po cestě je v plánu několik zastávek, protože na ubytko můžeme až po 3tí hodině. První zastávka je Daoulas Abbey. Opactví bylo zvenčí nádherné, včetně přilehlých hřbitovů, jenže za vstup bylo vcelku nekřesťanské vstupné a my už několik opatství prošli, nebyl důvod tam déle setrvávat. Vyrazili jsme dále přes známý most Terenez bridge na poloostrov Crozon, kde je spousta míst k vidění. My vybrali jako první The Boat Cemetery, kde jsme zaparkovali přímo u něj na neplaceném parkovišti a šli si projít přístav s několika starými rozpadajícími se loděmi, které jsou vytažené na souš. Cemetery je v malebné, dříve rybářské, vesničce se spoustou restaurací.
Druhou zastávkou bylo Alignements de Lagatjar, což je několik desítek menhirů, u kterých nikdo zase neví, proč tam jsou. Následoval přejezd na výčnělek Pen Hir Point, kde je opravdu velké množství míst, kde se vyfotit a koukat do dálky 😊 na několik skalnatých ostrůvků v oceánu. Krom koukání na útesy a ostrůvky jsme se znovu „rochnili“ ve polích vřesů. Bublinka frčel kolem nás na kole a přiváděl nás k šílenství, když vjížděl moc na kraj útesů (což bylo i 5 metrů od kraje). Kolo jsme mu odebrali, tak zase chtěl dělat hopla. Z předešlé zkušenosti s jeho hopla, by skončil dole pod útesem. Na výběžku je pár významných míst včetně Croix de Pen-Hir a bunkrů Batterie de Derbonn a památník bitvy o Atlantik. U bunkrů je několik replik vodních min a ukázka cca 8mi obřích kotev s popiskem, k čemu je která dobrá a jak se používala. Bylo znát, že je to tady opravdu hodně turisticky vyhledáváno. Dokonce jsme viděli i Španěly, Rakušany a Italy.
Povedlo se, že bublinka usnul na cestě autem na ubytování. Já se znovu pozastavoval nad množstvím pastev s kravami, hopsáním přes „mrtvé policajty“ a celkově řešenou dopravní situaci, protože tady v podstatě neexistují křižovatky ve městech, všude jsou kruháče, byť přes ně jde přejet rovně, protože jsou kolikrát jenom namalované. Nikdy mi nepřišlo, že by Francie byla známá pro své steaky, ale počet krav, které jsme viděli, by tomu odpovídal.
Velice mile mě překvapilo ubytování a paní, co nás ubytovávala. Dokonce semnou mluvila anglicky. Po chvíli jsem se dozvěděl, že jsou to Angličani, kteří tam prchli před Brexitem. Krom veškerého vybavení jsme měli k dispozici i tenisové rakety a informaci, že kousek od nás je veřejně přístupný kurt se sítí. Před večeří jsme šli projít vesničku, kde jsme znovu potkali automat na bagety, kde každé ráno v 7 hodin doplňují nové pečivo. Ukázalo se, že u tenisového kurtu je i dětské hřiště, multifunkční hřiště na míčové sporty, a dokonce asfaltový pumptrack. Když ho Jenda viděl, málem se rozbrečel. Jednak protože sebou neměl kolo a druhak protože on sám se podílel na vzniku pumptracku v Sadské, kde nebyly peníze v podstatě na nic a tady v malé vesničce mají luxusní asfaltový :D.
Pokračování článku zde
