Jižní Tyrolsko – Cestování polopatě

Několikrát při cestě do Itálie jsme jeli úsekem od Brenneru na Italsko-Rakouských hrajících na jih a já si vždycky říkal, jak je to krásné údolí plné jablečných sadů, vinic, malých vesniček a roztroušených malých pevností. Napadlo mě, proč nedojet těsně za italské hranice autem a dál podél řeky Isarko sjet klidně až do Verony (cca 260 km). Byla by to cesta na 4 dny, ale pořád z kopce a pak vlakem zpět k autu a domů.

Z nápadu se stal plán a já začal řešit trasu a ubytování. Bohužel jednonoční ubytování podél cesty vycházelo na hroznou raketu (minimálně 3 500,- na noc pro 2). Tudíž ze skvostného nápadu sešlo, jen aby ho nahradil jiný podobně dobrý.

Anička se nijak netajila myšlenkou (rozuměj: dost stála o/ nutně potřebovala/ dožadovala se) vystoupání nad 3 000 metrů nad mořem. K tomuto cíli nejlépe poslouží hora Piz Boé 3 152 m.n.m. Stačilo najít ubytování v dojezdové vzdálenosti a bylo na dovolenou založeno.

Vše se sešlo tak báječně, že během našeho ranního odjezdu na dovolenou byl Lukyn i malá Aňule na dovolené s babí a dědou v Řecku, a Jenda se sám mohl starat o baráček.

Schválně jsme vyjeli co nejdřív, abychom se vyhnuli ranní špičce v Praze, což se skoro povedlo s jednou menší kolonou. Naštěstí to byla první i poslední nucená zastávka na cestě. Za 2 a půl hodiny už jsme byli na hranicích s Německem, za další 3 v Rakousku a o chvíli později v Itálii. Vzhledem k brzkým odpoledním hodinám, jsme se zastavili ještě u jezera Lago di Carezza.

Zaparkovat jde na přilehlém parkovišti za 2€ na hodinu, což bohatě stačí na obejití celého jezera i pořízení množství fotek 😊.

Po zdolání několik stovek zatáček do a z horských průsmyků jsme dorazili na ubytování „Hotel Pensione Dolomiti“ nad střediskem Falcade. Bylo krásných 14 stupňů a konečně přestalo pršet, což nám umožnilo vyrazit ještě na večerní výšlap u Passo Valles (mapa), abychom se aklimatizovali nad 2 000 m.n.m. Široko daleko jsme byli jenom my a krávy. Procházka na protažení po dlouhém sezení v autě akorát.

Piz Boé

Ráno se pořádně nabaštit na snídani a co nejdřív vyrazit směr parkoviště u Passo Pordoi u lanovky ke kýženému vrcholu. Parkoviště je dostatečně velké i pro kvanta lidí, kteří sem míří. Parkovné na den je 7€. Na horu jde vylézt bez využití přiblížení lanovkou, což by znamenalo zničit se zase hned první den, což jsme zamítnuli a radši zaplatili za každého 27€ za lanovku nahoru a dolů. I tak jsme vyšli necelých 600 výškových metrů. Na první den a nezvyklou nadmořskou výšku je to až až.

Lanovka, která pojme 109 lidí vyjede během minutky do výšky 2950 m.n.m., což sníží teplotu na cca 3 stupně i v létě. Jenže výhled na všechny strany je dechberoucí, kolem špičaté hory a pod námi zelená údolí. Mně by stačilo sedět tady a koukat kolem sebe, dát si horkou čokoládu a být 😀 jenže cílem bylo vyšlapat na Piz Boé (mapa).

Od lanovky se jde po červené (jak taky jinak, všechny jsou červené) trase číslo 627 cca 200 výškových metrů dolů k Rifugio Forcella Pordoi, aby to nebylo tak jednoduché a člověk nezačínal příliš vysoko výstup. Od chaty je to co by kamenem dohodil na vrcholek Piz Boé. Na horu jde vylézt z obou stran nebo udělat malý okruh a vystřídat trasu 627 i 638. Obě cesty jsou dost náročné. Krom stoupání ve výšce navíc člověk leze po kamenech a občas po jednoduchých feratách. Naštěstí je pořád co fotit, takže jsme mohli nenápadně odpočívat po každých 20ti metrech 😊.

Vzhledem k velkému počtu lidí všude kolem a nulové přítomnosti stromů je dobře, že i nahoře je chata se záchodem. Cesta dolů pro nás vedla přes Rifugio Boè, kde je možné i přespat. Za krásných 80€ člověk dostane večeři, snídani a povlečenou postel.

Trasa 627 byla mnohem méně turisticky využívána, asi kvůli „náročnějším“ feratám na téhle straně hory. Část jich byla dokonce obalena rampouchy. O to víc si člověk cestu užil, když nemusel pořád někomu dávat přednost.

Po cestě zpět jsme ještě stavěli na zaslouženém kafíčku a Tiramisu, čímž se splnil i můj dnešní cíl 😊

Lago Sorapiss

Jezero vzdušnou čarou vzdálené asi 35 kilometrů ale cesta přes několik průsmyků, člověk je pořád jak na kolotoči a nakonec mu to zabere skoro 2 hodiny k němu dojet. Trošku nás znervóznila značka o zákazu vjezdu cca 10 km před parkovištěm, ale ostatním evidentně značka nevadila a my je jenom následovali. V průvodcích se píše, že je potřeba přijet brzy ráno, aby člověk zaparkoval, my přijeli až v půl 10 a ohromné parkoviště na začátku trasy mělo ještě dostatečnou kapacitu.

Po lezení po kamenech během předešlého dne, jsem byl připraven na nejhorší, naštěstí obavy byly plané, protože trasa 215 (mapa) je z drtivé většiny upravovaný chodníček, kde se krásně jde. Občas se člověk přidrží řetězu, aby vylezl kluzkou skálu, ale zvládali to i všudypřítomní důchodci. Trasa vede většinou po vrstevnici skrz les, z kterého se vyjde jenom kvůli focení panoramat.

Jezero Sorapiss je turisticky vyhledávané a všude možné proklamované pro svojí nádhernou modrou barvu. Tohle odpovídalo množství lidí, které se nakrucovali na každém kamenu, aby vytvořili tu jedinečnou fotku pro svůj Instagram.

U jezera je chata s občerstvením a heliportem Rifugio Vandelli. Zpáteční cestu jsme původně chtěli jít přes horský masiv po trase 215. Bohužel bylo vlhko a tak byl přechod nebezpečný. Přece bychom tady v případě pádu nemohli nechat ty naše 3 piškoty bez rodičů. Zodpovědná Anička rozhodla, že půjdeme zpět stejnou cestou.

Cestou na ubytování byla ještě zastávka v městečku Alleghe u stejnojmenného krásného jezera. Následovalo další Tiramisu a splnění dnešního cíle 😊 Ani nebudu psát, že jsme si v Cortině d´Ampezzo vyfotili Olympijské kruhy se symbolem města, z kterých se vyklubaly jenom 4 kruhy značky Audi.

Merano

Poslední celý den byl věnován kolům. Původní myšlenka byla dojet autem k nejbližšímu vlaku pod Bolzanem, nasednout na něj a dojet skoro k hranicím s Rakouskem a následně podél řeky jet z kopce cca 80 km zpět. Jenže vzít si sebou kolo do vlaku bylo dražší než samotná jízdenka, takže zbytečně vyhozených 1200,-. Místo toho jsme zvolili jako cíl krásné lázeňské město Merano, kam měla vést cyklostezka (mapa).

Hned po snídani jsme vyrazili z hor do údolí k městečku Laives, kde jsme na parkovišti nechali auto a vyrazili na cyklostezku podél řeky Adiže. Byli jsme zvědaví, jestli potkáme nějakého cyklistu, protože po našich cestách autem přes Alpské průsmyky jsme potkali mraky silničkářů. Během chvíle nám došlo, že Italové jsou evidentně národ cyklo nadšenců i když normální kolo tu nikdo nemá. Všichni mají elektro kola nebo silničky. Těžko říct, kdo koho tam naháněl.

Nicméně cyklostezka podél Adiže byla nádherná. Krásný rovný asfalt, na jedné straně vinice nebo jabloňové sady, na druhé řeka a nad námi strmé hory s menšími pevnostmi. Bylo to přesně takové, jak jsem si to vždy představoval 😊

Aby nás nebolela zadnice, měl jsem naplánovanou ještě zastávku u kaskádovitého vodopádu Cascata di Gargazzone. Muselo se kvůli němu chvíli jet do kopce a pak po značené trase číslo 7 lézt ještě výš, ale stálo to za to. Kouzelný cca 20 metrů vysoký vodopád uprostřed soutěsky se spoustou odpočinkových míst.

Merano je historické lázeňské město, v kterém je dodnes znatelný německý a rakouský vliv. Nádherná promenáda podél řeky posetá různými květinovými ornamenty a místy k odpočinku svádí k lelkování a odpočinku. Velkým bonusem pro cyklisty a jiné sportovce jsou časté fontánky s pitnou vodou, které jsou obzvlášť příjemné v parných dnech, který jsme my zažili.

Historické centrum má spoustu malých uliček, kde se člověk může toulat a kochat se několik hodin. Luxusní malé krámky a butiky naznačují, jaká klientela sem převážně jezdí.

Hladoví jak dva vlčáci jsme objevili restauraci/pizzerii ve stínu s vcelku rozumnými cenami. Já si dal báječnou obrovskou Calzone plněnou šunkou, pálivým salámem, mozzarelou a Cottage sýrem. Anička se těšila na lehké těstoviny s rajčaty a zeleninou. Restaurace byla dražší než jsme zvyklý, ale zážitek to byl parádní.

Cesta zpět byla stejně okouzlující krajinou (jelo se stejnou cestou), bohužel začal foukat protivítr, který nám šlapání dost ztížil a obzvlášť ke konci bylo znát přes 70 km v nohou.

Nicméně to Anička kousla a zvládla v pořádku dojet do cíle. Ten den nás čekal ještě předodjezdový nákup těstovin (kilo 1,-€), Olivového oleje (litr 6,80,-€) a parmazánu (kilo 16,5,- €). Abych splnil denní sladkou taxu, našel jsem v obchodě pistáciovou canolle, která nikdy nezklame 😊.

Shrnutí

Itálie nás asi ani nemůžu zklamat, každá její návštěva přináší něco nového, a jedinečného. Tentokrát to byla východní část Jižního Tyrolska. První naše společná zdolaná třítisícovka, supr jezera i projížďka na kole. Báječnou gastronomii ani nemusím zmiňovat. Už se těším na další poznávání „Kozačky“.

Shrnutí Aničky

Dolomity jsou moje srdcovka a doteď byly jen snem, který mi manžel splnil. Miluju hory a miluju na ně šplhat a kochat se přitom výhledy. Když je u toho nějaký kontakt se skálou a lezením, směle do toho. Tenhle typ dovči je pro mě naprosto dokonalý, ještě bych tam přihodila jeden den na paddleboardu po nějakém jezeře 😊. Fakt je, že Dolomity jsou dost profláknuté. Tedy na „insta místech“ je vážně velký přetlak turistů, ale pak jsou tam desítky míst, o kterých FB ani Instagram ještě tolik neví, a ví o nich jen pravověrní horymilové, a to jsou ta místa, která mě lákají. Boé i Sorapiss bylo jen lákadlo, a zadařilo se 😊Teď mě čeká spoustu práce, učení se lézt, být si jistější na B a C feratách a hlavně se poprat s vlastním tělem a fyzickou námahou ve vyšší nadmořské výšce. Mám toho nejlepšího parťáka, a dobrých 20 let před sebou, je ten správný čas😊

Co si z téhle dovči odnáším je:

Není místo, na které se nedá vylézt, ale cíl je vždycky až dole v hospodě 🙂
Výška není důležitá, důležitá je cesta na vrchol.
Tvůj strop není v tvojí hlavě, ale nad tvojí hlavou. Koukej nahoru, a měj vždycky 3 opěrné body.
Dovolená složená z bajku, lezení, vody, gastromie a mazlení je vždycky ta nejvíc TOP 🙂

Náklady

Každý den jsme si doprávali kafíčka a teplé jídlo. Navíc abychom se úplně neodrovnali hned první den, jsme vyjeli lanovkou k Piz Boe i zpět k parkovišti.