V článku nebudu detailně popisovat jednotlivé přesuny a kde jsem co rezervoval a hledal. Tyhle informace je možné najít v předchozím článku. Ceny jsou uváděné většinou v místní měně. Stačí vynásobit *0,7 pro přibližný převod na CZK. Přeju příjemné čtení😊.
Osm měsíců plánování a těšení se uplynulo jako voda a my se mohli konečně začít balit na cestu. Vzhledem k teplotám v dubnu není potřeba do Thajska balit nic moc teplého, což značně uleví zádům během přesunů delších přesunů. Jediná mikina do letadla bohatě stačí.
Den před odletem jsme byli kompletně zabalení se všemi potřebnými doklady a dokumenty (pas, peníze, mezinárodní řidičský průkaz, voachery na autobusy a trajekt, palubní vstupenky do letadla a cestovní pojištění) . Turistická víza se udělují na letišti na počkání.
Let do Bangkoku
Odlet z Prahy jsme měli už v 6 ráno, ale i tak jsme dodrželi tradici před odletového Cideru pro štěstí 😊. Zavazadla jsou na jedné letence odbavená až do Bangkoku, i když nejdřív letíme s Lufthansou do Frankfurtu, a následně s Oman Air do Ománu a Bangkoku. Cesta celkem zabrala, i s čekáním a zpožděním, cca 21 hodin.
Let do Bangkoku
Odlet z Prahy jsme měli už v 6 ráno, ale i tak jsme dodrželi tradici před odletového Cideru pro štěstí 😊. Zavazadla jsou na jedné letence odbavená až do Bangkoku, i když nejdřív letíme s Lufthansou do Frankfurtu, a následně s Oman Air do Ománu a Bangkoku. Cesta celkem zabrala, i s čekáním a zpožděním, cca 21 hodin.
O Oman Air jsem toho hodně slyšel i přečetl, a moc jsem se těšil na jejich verzi „nejlepší aerolinky“. Mám zkušenost především s Turkish Airlines, takže mám srovnání s jejich servisem a palubní zábavou. Oman Air není rozhodně zklamání. Po příchodu na každého čeká polštář a deka, celou dobu se o nás starali, kdykoliv jsme něco chtěli (moc toho nebylo) ochotně nám pomohli. Palubní zábava je dostačující. Na výběr je z několika desítek filmů, seriálů a hudby všech žánrů. Většina filmů má i anglické titulky. V porovnání s běžnými aerolinkami určitě Oman Air vychází lépe, ale zmiňovaná turecká společnost ve mně zanechala celkový lepší dojem především díky kvalitě servisu a podávaného jídla.
Kratší mezipřistání v hlavním městě Ománu bylo vcelku vítaným zpestřením cesty. Jedinou nevýhodou je, že se znovu musí procházet přes pasovou a bezpečnostní kontrolu. Letiště není moc velké, ale nádherně navržené. Všude spousta světel, neonů, ukazatelů, palem, pojízdných chodníků a krámků. Až jsme si připadali trošku jako na vesmírné lodi, která má imitovat moderní poušť. Na každém kroku tady jsou pítka i záchody, takže není problém tady dvě hodiny v klidu strávit.
Bangkok
Do Bangkoku jsme přiletěli kolem 7 hodiny ráno. Při výstupu z letadla nás profackovala vysoká vlhkost a vedro. Ke vstupu do Thajska je potřeba získat bezplatná víza. Ve formuláři pro jejich získání nejsou žádné záludné otázky (datum příletu a odletu, čísla letů, informace o pasu a ubytování). I tuto poslední kontrolu na cestě jsme absolvovali s nezletilým, aniž by se kdokoliv pozastavil nad tím, že cestuje bez rodičů, takže jsme mohli začít obstarávat simku, peníze a lístek na vlak.
Z různých cestovatelských diskuzí jsem vyčetl, že nejlepší kurzy má směnárna „SuperRich Thailand“ . Po prochození celého letiště jsme došli k závěru, že je úplně jedno, kde si peníze vyměníme, protože tam jsou kurzy všude stejné a směnárny jsou na každém kroku. Při výměně platí pravidlo: čím vyšší bankovku rozměňujeme, tím lepší kurz máme. Překvapilo mě, že si ve směnárně vyžádali můj pas, který si ofotili (mé GDPR nakažené srdce udělalo kotrmelec) a název ubytování v Thajsku. Neměnil jsem všechna Eura, protože jinde v Thajsku je možné je také vyměnit, a nechtělo se mi domů vézt zbytečně hodně Bahtů.
Sim kartu s 15 GB dat na 14 dní jsme pořídili u společnosti AIS, která má dle recenzí nejlepší pokrytí a nejrychlejší internet. Už v době nákupu mi bylo jasné, že 15 GB dat nejsem schopný vyčerpat ani za 3 měsíce, ale jinou nabídku na 14 dní jsme nenašli. V obchodě si znovu před prodejem cvakli můj pas (další kotrmelec) a simku sami nainstalovali do telefonu. Cena simky je 499,- Bahtů (cca 350,- Kč).
K cestě z letiště jsem zvolil vlakové spojení „Skytrain“ , které vyjde na 40,- Bahtů na osobu. Až na konečnou stanici jede asi 30 minut. Vlak odjíždí z nejnižšího patra letiště, takže stačí jít pořád dolů. Lístek (černý žeton) jsme si jednoduše koupili v prodejním automatu. Po nastoupení do vlaku říkám Jendovi, ať si hlídá ten černý žeton, protože ho bude potřebovat při vystoupení. O dvě minuty později se ptám: „Kde máš ten žeton?“. Nechápavý pohled v jeho očích naznačoval, že žeton sám od sebe udělal puf a byl pryč 😊 Na několika fórech jsem se setkal s informací, že 3 a více cestující si mají vzít taxi, protože to vyjde levněji než vlak. Nevím, kde k tomuhle názoru došli, ale taxi pod 600 Bahtů z letiště jsem neviděl. Člověk by asi musel mít štěstí a narazit na poctivého taxikáře používajícího taxametr a zároveň neuvíznout v zácpě, jinak se dostane určitě nad 200 Bahtů. Navíc z vlaku si člověk může z výšky prohlížet město 😊
Na kraji letiště nás okamžitě zaujali ohromné billboardy s rozměry i 100×20 metrů. Pravděpodobně jsou mířeny na letadla, která zapomenou přistát a letí dál, jinak netuším, proč by někdo potřeboval tak ohromnou plochu. Další zajímavostí jsou různě propletené silnice s několika nadjezdy, podjezdy…. Nechápu, jak se tam může kdokoliv vyznat.
Z konečné stanice vlaku ( Phaya Tai) jsme to měli cca 3,5 km „hezkou procházkou“ na ubytování. U stanice je neskutečný mumraj a několik desítek tuk tuků a taxikářů se nám snažilo vnutit hned při vstupu na chodník (ve stejném duchu to bylo po celou dobu v Bangkoku a Chiang Mai). Přestože člověk čte o tom, jaké je tu vedro a vlhko, nedokáže si ty podmínky představit v Čechách. Statečně jsme ušli asi kilometr a začali se shánět po taxi. Hned třetí souhlasil s použitím taxametru. Pak už jenom stačilo mu v plynulé thajštině vysvětlit, kam to vlastně chceme. Stejně to nepochopil, takže jsem mu pustil navigaci, podle které dojel do cíle. Navigaci jsem měl puštěnou vždy, když jsme taxi využívali pro kontrolu.
Pokaždé je potřeba trvat na používání taxametru a nedomlouvat se na ceně. Ze zákona/vyhlášky… musí mít všichni provozovatelé taxislužby jednotné ceny a nástupní taxu 35 Bahtů + první dva kilometry zahrnuty v nástupní taxe. Cena se zvyšuje i při stání v kolonách, což může cestu značně prodražit.
Na ubytování jsme dorazili o 5 hodin dřív, než byl oficiální check in. Naštěstí to nikomu nevadilo a po chvíli nás recepční odvedla na pokoj. Do té doby jsem netušil, jak je důležité mít pokoj s klimatizací. Osprchovali jsme se, trošku odpočinuli a vyrazili na procházku po městě.
Na první den jsem měl naplánovaný menší asi osmi kilometrový okruh po městě. Během procházky jsme navštívili následující chrámy: Wat Suthat Thepwaram (vstupné 50 Bahtů), Wat Mahannapharam Worawiharn, Wat Suthat Thepwaram, Wat Pho, Wat Phra Kaeo, Wat Arun Ratchawararam, Wat Chakrawatrachawat Woramahawihan (součástí je menší tůň s krokodýly), Wat Kangon Kamalawat, Lee Ti Miew Shrine, Tha Golden Budha Temple, Wat Ratchanatda Schoo (moc hezky nasvícený v nocil a Golden Mountain Temple (vstup 50 Bahtů).
Nemá cenu se rozepisovat o tom, jaký je, který chrám, člověk to potřebuje stejně vidět na vlastní oči. Do většiny chrámů jsme se dostali zdarma a téměř nikde nepotkali jediného turistu. Zajímavé je, že do chrámů se musí každý zout. Problém to je v době, kdy do naleštěné kamenné podlahy pere několik hodin sluníčko a každý si zákonitě spálí chodidla. Prohlídka chrámu se pak změní v boj o každý kousek stínu. Další „zajímavostí“ je, že téměř z každého „neturistického“ chrámu je parkoviště. Mě osobně to přijde smutné, ale evidentně pro ně nejsou chrámy tak posvátné, jak si myslíme.
Bangkok není jenom o chrámech, i když na nějaký narazíte na každém kroku. Například my většinu času strávili hledáním toho správného stánku s jídlem a že je z čeho vybírat 😊 První oběd jsme si dali po cestě od Pak Khlong Market Flower Market k Čínské čtvrti v jedné zapadlé uličce. Byla to spíš otevřená kuchyně pro místní, ale s radostí nám nabídli něco méně pálivého k jídlu a pak nenápadně koukali, jestli se odvážíme to sníst. Vzhledem k počtu papriček v mase (2:1) bylo jasné, že to bude pálit jak čert. Pálilo! Mám pálivé rád, takže jsem se nenechal zastrašit a vše snědl (ani slza neukápla). Zbytek skupiny se v tom trochu ponimral, a radši držel hladovku.
Přes Sampeng market, který je plný všelijakých nepotřebných věcí, jsme došli k Čínské čtvrti (což je v podstatě jeden velký trh). Zarazilo mě, že je tam ještě větší mumraj a shon než v jiných částech Bangkoku. Stánky s jídlem jsou úplně všude, doprava ještě zhoustla a nápisy jsou v trošku jiném rozsypaném čaji. Odtud nám jelo z přístavu Rajchawongse vodní taxi za 20 Bahtů až ke královskému paláci. Vzhledem ke vstupnému do jednoho místa 400 Bahtů a neskutečnému počtu turistů, jsme si nechali tento zážitek ujít. Pochopili jsme tady, proč jsme nikde jinde žádného turistu nepotkali, všichni jsou totiž kolem The Grand Palace.
Bydleli jsme kousek od proslulého baťůžkářského centra v okolí ulice Khao San road. Večer jsme se vypravili na toto proslulé místo nasát trošku jinou atmosféru. Nejdříve jsme prošli ulicí nad Khao San, kde je klid a lepší jídlo. Samotná Khao San je přecpaná bary a hostely. Každý bar má ohromné reprobedny, aby mezi sebou jednotlivé podniky mohli závodit o nejhlasitější hudbu večera. Před bary stojí uvaděči, uvaděčky a někdy není poznat, kdo to vlastně je. Místo má určitě svou pulzující energii, ale pro někoho, kdo se nechce jenom opít to není zastávka delší než 15 minut.
Chiang Mai
Z Bangkoku byl naplánován noční přesun do Chiang Mai. 3 hodiny před plánovaným odjezdem z autobusového nádraží Mo Chit jsme vyrazili z hotelu hledat poctivého taxikáře. Vzhledem k naší poloze u Khao San road to nebylo úplně jednoduché a taxametr chtěl použít až asi 9tý taxikář. Výhodou bylo, že nám první taxikáři aspoň řekli správnou výslovnost autobusového nádraží a domluva s dalšími byla jednodušší. Měli jsme ještě dvě a půl hodiny do odjezdu a před sebou 12 km na nádraží. Není problém, ne? Vzhledem k dopravní špičce a zácpám na cestě jsme pomalu přestávali věřit, že autobus stihneme a přemýšleli, jestli ty 4 poslední kilometry radši nedojdeme pěšky. 12 kilometrů jsme nakonec jeli hodinu a půl a platili cca 200 Bahtů.
Nádraží Mo Chit je ohromný „přístav“ odkud vyjíždějí autobusy snad do všech měst v Thajsku. Na informační tabuli byly vypsané spoje, které měli odjezd už před dvěma a vice hodinami a po našem autobuse ani vidu ani slechu. Hala není klimatizovaná, ale v každém rohu je větrák o velikosti i výkonu motoru od letadla 😊 Naštěstí přímo uprostřed terminálu je informační buňka, odkud nás odkázali před halu do jiné budky našeho přepravce. Netuším, jak jsme měli přijít na to, že máme jít zrovna tam, protože nikde nebyl žádný nápis, jenom číslo kukaně. Rezervaci naštěstí našli a odkázali na číslo nástupiště, které podle představivosti každého mohlo být 1G, 2G. 16 nebo 26 podle ručně psaného papíru.
Autobus byl moderní „lůžkový“ s palubní obrazovkou pro každého. Dokonce jsme našli v jazykové volbě i češtinu. Bylo vcelku jedno jaký jazyk jsme zvolili, vše bylo promítáno vždy jenom v thajštině 😊. Kromě deky jsme dostali i vodu a menší občerstvení.
Cesta trvala cca 9 hodin a do cílové destinace jsme dojeli o hodinu dřív, než jsme plánovali. Chiang Mai bylo ještě hodně ospalé (5 hodin ráno). Došli jsme do ubytování, převlékli se, odložili batohy a šli do města.
Hustota watů na metr čtvereční se ještě zvýšila oproti Bangkoku a my brzy dosáhly hodnoty, kdy už se nám opravdu do žádného nechtělo, protože jsme už stejný, nebo hodně podobný viděli. Velkou výhodou bylo, že jsme si mohli všechno v klidu projít a nikde nic neplatili, protože obsluha ještě aspoň dvě hodiny neměla pracovat 😊
Nicméně jsme navštívili následující chrámy a určitě i některé, které jsem si nezaznamenal: Wat Upakhut, Wat Saen Fang, Wat Buppharam, Wat Mahawan, Wat Chetawan, Wat Ou Sai KhamWat Sumpow, Wat Chedi Luang, Wat Phra Singh, Wat Prasat.
Vzhledem k tomu, že jsme měli město projité a bylo teprve poledne, vydali jsme se shánět odvoz místní červenou dodávkou na horu Doi Suthep, kde je chrám a jedno z nejposvátnějších míst severního Thajska.
Červené „taxi“ odjíždí od severní brány historického středu města. Cena by měla být jednotná za osobu 60 Bahtů za předpokladu, že seženete dalších 10 lidí. My byli 3 a další turisti v nedohlednu. Usmlouvali jsme cenu 300 Bahtů za cestu na horu a vyrazili. Jeli jsme asi 35 minut převážně do krkolomných začátek do kopce.
Nahoře už se to hemží turisty chtivými fotky s dračími schody. I my jsme si fotku udělali a pomalu lezli na vrchol. Tady nás znovu cedule upozornila na zpoplatnění cizinců. Jako by nic jsme ji odignorovali a šli vedlejším vchodem. V měsících, kdy není tolik smogu a není opar odtud musí být nádherný výhled. My bohužel nic moc neviděli. I tak stojí vrch hory za zastávku.
Najít cestou dolů 10 lidí není zas takový problém, protože všichni turisté slezou na jedno místo a čekají, co bude.
Po příjezdu zpět do města jsme se šli konečně ubytovat a osprchovat se. Ve městě není tak vysoká vlhkost vzduchu, ale vedro je tu pořádný. Navíc jsme za sebou měli noční přejezd autobusem a potřebovali jsme nabrat sílu na noční bazar.
Chiang Mai Night Bazar je neskutečné místo. Jedna z ulic je po obou stranách obklopena stovkami prodejců se vším možným. Navíc je na ulici napojeno několik vnitřních prostor, kde jsou „food courts“ kde si každý vybere co mu chutná. V podstatě to bylo poprvé, kdy se mi líbili věci, které bych mohl přivézt jako suvenýry. Já mam trhy hrozně rád a ty noční se mi tady moc líbili. Něco málo jsem tu i nakoupil za tvrdě usmlouvanou cenu 😊.
Druhý den ráno jsme zabalili a vyrazili směr půjčovna motorek. Schválně jsem našel ubytování pár metrů od ní. Motorky jsem rezervoval v Bamboo bikes, které mělo výborné hodnocení na Google a zároveň semnou majitel byl schopný komunikovat v angličtině. Měli jsme půjčené dvě motorky Honda Click 125 v automatu za 210 Bahtů po slevě. Samozřejmostí byly helmy a držák na telefon a GPS navigaci. Navigace byla potřeba především pro vymotání se z města a nalezení ubytování, protože jinak se okruh jede 360 km po jedné silnici, pak se odbočí do leva a jede se zase 250 km po druhé silnici. Stejně jsem moc rád, že jsem držák měl a viděl jaké zatáčky mam před sebou.
V obchodu jsme nechali každý ještě 2000 Bahtů zálohu za motorku, což pro nás byla přijatelnější varianta, než nechávat tam pasy. Nikdo nekontroloval, jestli máme řidičáky jenom se zeptali, jestli umíme jezdit. Po pravdě jsme řekli, že jsme na motorkách jezdili jenom po severním Vietnamu před dvěma lety, takže nám dali bleskovou průpravu ve stylu: „Tady je brzda a tady se přidává“ a jeli jsme.
Od nasednutí na motorku se pro mě stal velkým nepřítelem každý kamínek, písek, prach, listí, policie, poryvy větru, voda a další nepříjemnosti, které by mohli zapříčinit samovolné položení stroje na zem 😊 nešlo mi tolik o vlastní zdraví, ale celou dobu se za mou ještě vrtěl Jenda, kterého jsem měl za úkol přivézt v jednom kuse.
Ranní provoz byl, jak se patří hustý. Věděl jsem kudy jet od půjčovny, ale navigace mi stejně hodně pomohla. Používal jsem navigaci od Google maps, protože největší přednost Waze (hlášení policejních hlídek) tady stejně nefungovala, což jsem ověřil den předem při cestě na Doi Suthep. Naštěstí jsme policejní kontrolu nepotkali a mohli v klidu jet směr Pai.
S ubíhající cestou ubýval počet chrámů a naopak přibýval počet strmých křivolakých zatáček. Bylo to příjemné zpestření naší cesty. Sranda to přestala být, když mi zadní brzda začala dost hlasitě protestovat a já musel brzdit i přední a očima. Většina „rádců“ doporučuje jet okruh Mae Hong Son Loop ve směru hodinových ručiček, protože poslední část (v našem případě ta první) je ze všeho nejnáročnější. Rozhodně nebyl tento úsek jednoduchý a dovedu si představit, že může způsobit i velké problémy. Poryvy větru byly v některých částech dost silné a zatáčky z kopce i do něj hodně prudké. Nicméně silnice je v bezvadném stavu a s trochou opatrností není problém cestu projet. Naším jediným problémem byla píchlá zadní pneumatika, kterou nám za 10 minut vyměnili (cca 120 korun za výměnu a novou duši) a jelo se dál. Naštěstí jsou tady opravny motorek na každém kroku.
Potvrdil se náš předpoklad a žádná zelená rýžová políčka se po cestě nekonala. Ne že bychom žádná políčka nepotkali, ale po období sucha tady téměř nic zeleného nebylo (chybička se vloudila v plánování). Navíc místní zapalují části lesů aby zvětšili obdělávatelnou půdu, což zapříčiní více smogu a menší viditelnost.
Pai
K Pai jsme přijeli dřív, než jsme čekali. Prvních cca 120 km jsme jeli asi 4 hodiny i s přestávkou na snídani a oběd. Při příjezdu jsme se zastavili ještě u „Pai Canyon“ . Pai Canyon není zpoplatněn a určitě stojí za návštěvu. Geologická činnost v těchto místech vytvořila nádherné uzoučké chodníky z kluzkého jemného pískovce několik desítek metrů nad okolní krajinou. Komu se točí hlava ve výškách, ať sem radši vůbec neleze. Stezek je tu nejspíš pár kilometrů. Neměli jsme už sílu to tady podrobněji zkoumat.
Pai je bývalé hippie městečko a fakt, že nás tady dvakrát kontrolovala policie na převážení drog, to jen dokazuje 😊. Původně jsme tady měli jenom přespat a jet dál, ale součinností několika náhod jsme tu nakonec měli naplánované noci dvě, a tak mohli projet okolí. Našel jsem ubytování za řekou v menších bambusových chatkách (jak romantické 😊), kterých je po okolí pořádné množství. Kuba z chatky dokonce na 20 minut samým blahem oněměl 😊 měl chatku sám pro sebe, bez klimatizace a uvnitř jenom 45 stupňů, zato dvě pořádné deky na přikrytí. Naštěstí v noci spadla teplota na 28 a my se museli dokonce přikrýt, aby nám nebyla zima.
Samotné městečko je dost zasažené cestovním ruchem a pravděpodobně tady je víc turistů než místních. Večer se z jedné z hlavních ulic stane pěší promenáda s velkým množstvím stánků s jídlem. Je tu mnohem poklidnější a příjemnější atmosféra než v předešlém Chiang Mai.
Ráno jsme vyrazili pěšky do vedlejší vesnice k chrámu Wat Si Don Chai. Po cestě ani na místě jsme nenarazili na jediného turistu. Zato jsme procházeli kolem banánových a mangových plantáží, vyschlých rýžových polí a nesmírně uřvaných cikád. Ostatní místa byla trochu dál, takže jsme na ně dojeli na motorkách.
Navštívili jsme: Wat Nam Hu, Yun Lai Viewpoint, Mor Pang Waterfall (nebyla v něm žádná voda) a nakonec i Pambok Village, kde je Bamboo Bridge Pai. Nad místními rýžovými políčky je vytvořen bambusový chodník vedoucí k menšímu chrámu. Kdyby byla políčka zelená, byl by to nezapomenutelný zážitek. Ale i suché má toto místo co nabídnout a je to jedno z nejhezčích míst v okolí Pai.
Na západ slunce jsme dojeli k velkému bílému Budhovi na úpatí hory Chedi Phra That Mae Yen. Výhled odtud stojí za to a rozhodně jsme nebyli jediní, kdo tady na západ slunce čekal.
Mae Hong Son
Následující den nás čekala cesta do města Mae Hong Son a dalších cca 100 km zatáček. Původně jsme se chtěli po cestě zastavit u „Lod Cave“ , ale podle informací, co nám řekli ostatní cestovatelé nešlo o nic moc zajímavé, a tak jsme tuto jeskyni vynechali. Co jsme znovu nevynechali bylo jídlo v místní stravovně, kde se nám po výběru znovu smála celá restaurace. Kvůli Kubovi jsem se ptali na nepálivé, ale když viděl pokrm z černých vajec, radši si dal to, co my a poctivě vybíral všechny papričky. Já si pochutnal i s papričkami.
Tento úsek cesty není už tolik kopcovitý a až na posledních 10 km po rovince moc zajímavý. Místy to tady opravdu silně foukalo a vedro bylo zase úmorné. Všimli jsme si, že kdykoliv projíždíme pod stromem, který je obzvlášť obklopený cvrlikajícím hmyzem, dost často na nás spadne pár kapek „vody“. Radši jsme blíž nezkoumali, o jakou kapalinu se jedná. Zlatým hřebem dne byla paní, která prodávala u cesty benzín. I my potřebovali pár litrů dotankovat, a tak jsme tři láhve po 50 Bahtech koupili. Paní trvalo 10 minut spočítat, kolik ji mám zaplatit (měla k dispozici i kalkulačku) a dalších 10 minut než mi vrátila drobné zpět.
Mae Hong Son nás asi ničím moc neuchvátilo nejspíš proto jsme tady nenarazili na jediného turistu. Je tu menší letiště a dva moc hezké chrámy, každý na jedné straně města. Prvním chrámem s velkým jezerem je Wat Chong Kham a druhý na protějším kopci s krásným výhledem na město, letiště i údolí Wat Phrathat Doi Kongmu. Bohužel se tu zrovna konala nějaká slavnost a pro množství policistů a slavících nebylo možné se dostat do chrámu.
Ubytovaní jsme byli v Crossroad House, kde si nás absolutně nikdo nevšímal a nejevil nejmenší snahu nám cokoliv sdělit. Bylo to trochu zklamání. O pověstné pohostinnosti tady asi neslyšeli.
Khun Klang
Předposlední den na motorkách nás čekalo skoro 200 km. Věděli jsme, že to stihneme ujet kolem 5 až 6 hodin, a že nás bude dost všechno bolet. Prvních cca 60km po hlavní silnici nebylo nijak záživných. Jelo se téměř pořád rovně v lese. Naštěstí se odbočilo z hlavní cesty ve směru na Doi Inthanon. Cesta tady byla sem tam rozbitá, ale projíždělo se zemědělskými oblastmi, bylo tady najednou spoustu zeleně, zatáček, kopečků a menších vesniček. To nás hodně bavilo. Navíc tu nebyla tak špatná viditelnost. Mysleli jsme si, že už jsme trošku přivykli slunci, namazali se teda 30tkou a ohrnuly rukávy u triček. Po 4 hodinách jízdy jsme toho trpce litovali (zářili jsme jak rudá záře nad Kladnem) a rychle oblékali dlouhé rukávy.
Proběhla krátká diskuze, jestli se jet ještě navečer podívat nahoru na Doi Inthanon, ale vzhledem k únavě a neexistující rezervaci na ubytování na následující noc, jsme se rozhodli sjet až do Khun Klang (15 km od Doi Inthanon) a hledat ubytování.
Ukázalo se, že i když na Bookingu a Airbnb nic moc není, je tady spousta nejrůznějších možností, kde se ubytovat. Zůstali jsme v údolí v malé chatičce s nádherným výhledem na fóliovníky. V té době jsme ještě nevěděli, že se celé údolí plné fóliovníků v noci rozsvítí. Moc hezká podívaná 😊
Ráno jsme se vydali zpět do národního parku Doi Inthanon. Bohužel nás zastavili u vstupní brány, kde den předtím nikdo nebyl, a požadovali po nás vstupné do parku. Vstupné bylo cca 900 korun za všechny, což jsme odmítli platit a jeli zpět. Je zajímavé, že den předtím jsme park projeli a nikdo po nás vstupné platit nechtěl a místní také nic neplatili.
Na začátku Khun Klang jsme se zastavili na menším domorodém trhu, kde jsme se nechali zlanařit ke koupi nezanedbatelného množství sušeného manga a zeleného čaje.
Po cestě do Chiang Mai jsem zcela bez plánování zahnul k jednomu vodopádu Wachirathan Waterfall. Nedával jsem mu velkou šanci, vzhledem ke zkušenostem s množstvím vody. Ukázalo se, že u tohohle 40 metrů vysokého vodopádu je vody docela dost a je na něj parádní podívaná. Kdo chce, může si až nahoru vyšlápnout 504 schodů (sám jsem je počítal). Vzhledem k relativní blízkosti Chiang Mai a tedy možnosti jednodenních návštěv, tu bylo mraky turistů. Nicméně vodopád je zdarma a stojí za vidění 😊
Po zastávce u vodopádu jsme zastavili na snídani, ke které nám naservírovali celé naporcované grilované kuře, omáčky, zeleninu a rýži. Byla to naše nejdražší snídaně (cca 70 Bahtů na osobu). Závěrečná cesta do Chiang Mai nebyla moc záživná. Většina cesty byla po tříproudé „dálnici“ pořád rovně kolem letiště až k půjčovně motorek. Po cestě jsme jenom museli kalkulovat s množstvím benzínu, které muselo být v nádrži při vrácení motorek. Vrácení proběhlo v pořádku a my potřebovali jen někde strávit pár hodin před odjezdem na Koh Chang.
Koh Chang
Na ostrov Koh Chang nás čekala trošku delší cesta. Nejdřív jsme jeli nočním busem do Bangkoku. Na nádraží Mo Chit jsme po nějakém tom bloudění nakonec našli cestu přes několikaproudou silnici a dostali se na nový terminál odkud jezdí jenom minivany. Znovu jsem nechápal, jak kdokoliv může vědět, kam má jít, protože popisky jsou tu naprosto nedostačující a nebýt několika nápomocných zaměstnanců nádraží, asi bychom bloudili ještě teď, protože celý areál je ohromný.
Na přepážce naší společnosti nás víceméně donutili koupit si ještě jedno místo „pro zavazadla“. Uprostřed terminálu je informační budova, která je jediná klimatizovaná, a navíc úplně prázdná 😊. Měli jsme zaplacenou cestu až na Koh Chang cca 8 hodin jízdy, ale v několika diskuzích jsem našel, že spousta společností vyhodí nebohé turisty, kdesi na silnici, řekne jim, ať si zaplatí taxi k lodi, a ještě navrch koupí lodní lístek, což mají mít vše v ceně. I my se s touto praktikou setkali. Nicméně jsem se s místním „zástupcem“ společnosti hádal dost dlouho na to, aby nám dal lístek na loď a ani po nás nechtěl nic za taxi. Cesta otevřeným pickupem trvala ještě asi 40 minut k přístavu.
Na ostrov pendluje několik značně rezavých trajektových lodí. Na každou se vždy vejde cca 60 aut + cestující. Následně cesta trvá asi půl hodiny. Při příjezdu k ostrovu jsem se neubránil pocitu, že jedu k ostrovu, kde žije King Kong. Hodně kopcovitý hustě zalesněný ostrov v mlze ani jinou myšlenku snad navodit nemohl.
V přístavišti čeká několik desítek dodávek/taxi. Jelikož je na celém ostrově jenom jedna hlavní silnice, je jisté, že dodávka pojede kolem místa, kam jsme chtěli, stačilo jenom přesně na mapě ukázat, kde to bude. Dle vzdálenosti se platí za svezení. My platili do oblasti Coconut Plaza 70 Bahtů za osobu.
V penzionu na recepci nikdo nebyl, ale byl tu pro nás vzkaz a klíče od pokoje. Rychle jsme se vysprchovali, namazali a šli na pláž. K pláži je potřeba přejít přes jeden z rezortů, což nikomu ze zaměstnanců vůbec nevadí.
Nám se naskytl první pohled na pláž a moře. Nádherný bílý písek, všude palmy, široká pláž, houpačka a široko daleko nikde nikdo. Tak nějak jsme si představovali ráj. Už na severu Thajska jsme si xkrát říkali, jak s těšíme na osvěžení v moři na ostrově. Bohužel se nic takového nekonalo. Voda byla teplá, jak napuštěná horká vana. Nicméně stejně jsme si ji užili až do západu slunce.
Večerní procházka v nás zanechala trošku rozčarování. Vydali jsme se asi kilometr na každou stranu od ubytování a všude kolem bylo spoustu barů, do kterých nás lákalo velké množství „ladybojů“. Ze začátku je to sranda, pak už je to dost otravný a radši jsme přecházeli na druhou stranu silnice. Nedá se říct, že by v barech bylo zrovna narváno. Většinou v nich nikdo nebyl s občasnou výjimkou v podobě prošedivělého pána, ve společnosti některé z přítomných „dam“.
Na druhý a třetí den na ostrově jsme měli půjčené motorky. Naštěstí půjčovna byla hned naproti našemu penzionu, jinak jich tady moc k vidění není. Tentokrát, co by zkušený jezdec, jsem nejdřív u svojí motorky zkusil funkčnost brzd, a vybral až třetí možnost. Nenapadlo mě ale zkontrolovat startování a funkčnost tachometru 😊 Tachometr nefungoval vůbec a při každém startování jsem musel přidávat ještě plyn, aby to naskočila. Navíc při sjezdu z kopce motor chcípnul a bylo potřeba nastartovat za jízdy. Na to naše popojíždění to ale stačilo. Ostrov jde objet celý během jednoho dne. My vyrazili první den na jih od nás a druhý jsme projížděli neobydlenou východní stranu.
Jako první jsme navštívili Klong Prao beach. Přibližně 150 metrů širokou pláž jsme měli celou pro sebe až kam oko dohlédlo. Nemuseli jsme se s nikým dělit o houpačku. Pláž byla ještě opuštěnější než ta den předtím. Navíc na břehu byly na vysokých kůlech postavené jednoduché chatky k pronájmu od KP Huts. Následně jsme po cestě k Bang-Bao Pier navštívili ještě pláž Kai Bae Beach a Lonely Beach. Při projíždění hustým porostem jsme na jednom odpočívadle narazili na jednu „tlupu“ „divokých“ opic, které se moc rády fotili. Přes 10 cedulí se zákazem krmení opic, stejně všichni okolo nás tahali svačiny a opicím dávali co je napadlo.
Bang-Bao Pier je bývalá (možná ještě pořád i současná) rybářská vesnička, která teď loví hlavně turisty. Původně jsem dokonce zvažoval tady bydlet, naštěstí jsem to neudělal. Voda je tady docela špinavá od velkého množství lodí, a navíc je tu mraky turistů. Na druhou stranu jsou tady moc hezké výhledy, spousta restaurací, několik homestay a otevřený volně přístupný maják.
Druhý den na motorkách jsme naplno zažili místní oslavy Nového roku – Songkranu. Všude kolem hlavní silnice byly rozmístěné nádrže s vodou, u kterých stáli děti, dospělí i turisté, kteří polívali každého, kdo jde nebo jede kolem. Jelikož jsme jeli na motorkách přes celý ostrov, bylo nemožné projet bez kompletního namočení. Navíc každé uzavřené auto s radostí zastavovalo u obzvlášť velkého shluku vodních nádrží, protože to znamenalo zastavení a následné kompletní zlití motorkáře. Když jsme stáli, tolik nám zlití nevadilo, ale v případě rychlejší jízdy (cca 40 km/h) dostat kýbl vody do obličeje není nikterak příjemné a asi ani bezpečné. Během odpoledne se ještě začala rojit auta s nádrží na korbě, takže voda mohla přijít i z jedoucího auta.
Východní část ostrova je obydlená asi z 10% a to možná ještě přeháním. Chápu, že tady nejsou turistické rezorty, protože pláže orientované na východ nejsou hezké a voda taky neláká ke svlažení. Výjimkou jsou dvě pláže, které jsou díky poloostrovu na jihu ostrova situované směrem na západ. Cesta sem je posledních 10 kilometrů dost divoká a široká jen pro jedno auto. První z nich je Lynn&Ralf’s Secret Beach, která je dost daleko od všeho, aby tady byl klid. Potkali jsme tu jenom pár turistů, které přivezla dodávka. Pláž má nádherný výhled na okolní ostrůvky, nádherný bílý písek a strmější vstup do moře. Druhou pláží je Long Beach. Asi by se měla jmenovat spíš „Dlouhá, široká osamocená pláž“, protože široko daleko nic není. Jenom jeden plážový bar a pár chatiček, v kterých nikdo nebydlel. Pobavil nás bar s názvem „Fuck you bar“ Na široké pláži je postavené hřiště na beachvolejbal. Akorát nebylo s kým hrát. Nakonec se nám tu tak líbilo, že jsme se tu i najedli.
Po cestě zpět jsme se chtěli zastavit u vodopádu Than Mayom Waterfall. Nemá být moc velký, ale aspoň by na nás nesvítilo slunce po cestě lesem. U vstupu na stezku nás překvapila budka s cenou vstupného. Vstup pro domorodce 40 Bahtů, vstup pro cizince 200 Bahtů. Už z principu jsem odmítnul tohle platit a jeli jsme pryč. K přístavu jsme přijeli ve stejnou dobu, jako loď z pevniny, takže tu několikanásobně zhoustnul provoz. Vzhledem k prudkým kopcům a lomeným zatáčkám jsem nechtěl jet v koloně a radši zastavil u Chao Por Koh Chang Shrine. Hodně barevná svatyně s čínskými motivy.
Poslední zastávkou na motorkách, už na západní straně ostrova, byla populární White Sandy Beach. V porovnání s ostatními plážemi nám nepřišla nijak zvláštní ani lepší. Naopak tady bylo docela hodně lidí a nebylo kde parkovat motorku. Jediným světlým momentem bylo infiltrování se do bazénu jednoho z rezortů.
Cesta z Koh Changu probíhala mnohem lépe než cesta na něj. Ráno jsme chytli taxi, ještě před nástupem polejvačů vodou. U přístavu nás hned odchytl průvodce, který nás měl na povel až do Bangkoku na Khao San Road. K velkému překvapení jsme nejeli malým minivanem, ve kterém se nedá pořádně sedět, ale v normálním velkém klimatizovaném autobuse. Nebyl zrovna nejmodernější, ale pořád to byl velký upgrade oproti cestě na ostrov.
Cesta utekla docela rychle, dokonce jsme i zmokli. Autobus nás vysadil kousíček od Khao San Road. A my to měli na ubytování asi dva a půl kilometru. Netušili jsme do čeho jsme se to dostali. Celý Bangkok se zbláznil. Všude prodejci s vodními pistolkami a nádrže s vodou. Okamžitě jsme se začali shánět po taxi, abychom neměli všechny věci hned mokré.
Všech 10 taxikářů nám řeklo, že nás tam neodvezou, kvůli nějaké uzavírce a že to je blízko, ať jdeme pěšky. Vydali jsme se tedy na cestu. Ukázalo se, že ulice je uzavřená kvůli pouliční vodní bitvě, která je na celé Khao San Road a navazujících ulicích. Nám nezbývalo nic jiného než s krosnou vyrazit do tohohle mokrého pekla. Všude mraky lidí, jak ve výprodeji v Lidlu, takže ostré lokty a tlačení byla nutnost. Každých cca 100 metrů bylo stanoviště s obří repro soustavou, odkud hrála hudba. Nakonec jsme se touto kilometrovou zácpou prodrali téměř bez ztrát. Nedonesli jsme akorát jedny sandály, svého času připevněné na krosně Jendy 😊.
Zbytek cesty byl bez problémů a náš penzion nás naprosto nadchnul. Nádherně zrekonstruovaný a moc hezky navrhnutý interiér. Jedinou vadou byla chybějící klimatizace (o čemž jsem věděl před vytvořením rezervace).
Ayutthaya
Poslední celý den jsme měli naplánovanou návštěvu bývalého hlavního města Ayutthaya. Ráno jsme vyrazili kolem Chitralada Royal Villa, kde jsme viděli několik varanů, k železniční stanici Yommarat. Po chvíli čekání a projetí několika vlaků jsem značně znejistěl a začal googlit, jestli tam vůbec vlaky zastavují. Pro jistotu jsme odchytili taxi a jeli na hlavní nádraží, koupili lístky za 20 Bahtů do třetí třídy s větrákem a Expresem vyrazili na téměř dvouhodinovou cestu. Vlak se s námi pomalu ploužil a zmíněnou Yommarat Station projel bez zastavení.
Železniční stanice v Ayutthaya je od města odříznuta řekou. Ideální je půjčit si kolo hned u nádraží a do centra (cca 4 km) dojet. To byl i náš plán. Našli jsme hned dvě půjčovny kol. Bohužel ani jedna nebyla kvůli Novému roku otevřená a my museli po svých do města, kde jsem našel další půjčovnu. Ta už byla naštěstí otevřená a my měli každý své kolo za 50 Bahtů na celý den.
Historická část města je docela rozlehlá. Je tady několik chrámových komplexů s kompletně jinou architekturou, než jsme doposud viděli. Příjemná změna. Bylo poznat, že jsou svátky, protože tady bylo mraky domácích i zahraničních turistů. Do každého komplexu se platí vstupné 50 Bahtů, pokud jste cizinec, jinak se nic neplatí. Jeden komplex jsme prošli a další okoukli jenom z poza nevysoké zídky. Je vcelku jedno, jestli stojíme za ní nebo před ní. Vidět je úplně stejně.
Během dne jsme viděli několik chrámů: Wat Maha That, Wat Boromphuttharam, Wat Ratchaburana, Wat Thammikarat, Wat Phra Si Sanphet, Wihan Phra Mongkhon Bophit, Wat Lokayasutharam a za řekou asi nejhezčí chrám Wat Chai Watthanaram.
Ve městě jsme viděli několik slonů, kteří vozili turisty. Nikdy v životě jsem neviděl tak smutné oči, jako měl ten slon. Na něm seděl turista, co se tvářil, jako čerstvě nakrmený prase. Nejsem nijak násilnické povahy, ale tohle mi hnulo žlučí.
Na kole stačí na město 4 hodiny, pěšky bychom tu strávili určitě celý den. Cesta vlakem zpět už nebyla tak příjemná. Už při nastupování byl vlak plný, takže jsme se dvě hodiny mačkali a ještě stály v uličce.
Jako poslední chrám jsme po cestě zpět navštívili v Bangkoku Wat Benchamabophit (Marble Temple) . Oproti jiným chrámům byl skvěle udržovaný, zasazený v nádherné zahradě, až mi připadalo, že jsem v Japonsku. Chrám je z roku 1899 a je klasifikován jako Královský chrám. Vstupné se žádné neplatí.
Cesta zpět
K cestě na letiště jsme využili znovu Skytrain. Za celou dobu se nám nepovedlo sehnat suvenýr, který by si odvezl Jenda (vesele jsme nakupovali všem ostatním a na sebe se vybodli, jako vždy), takže letiště byla poslední možnost. Prolezli jsme spoustu krámků ale vytoužený hrnek nikde. V době, kdy jsme se už měli „naloďovat“ jsme Jendu vyslali napřed do jednoho již projitého krámu se spoustou suvenýrů, aby si vybral něco jiného. Když mizel v dálce v davu lidí, přišlo mi, že ho vidím naposledy v životě. Naštěstí byl tam, kde měl být s dřevěným vyřezávaným slonem, kterého si odvezl.
Jediným problémem po cestě zpět byl přestup v Muscatu. Tím, že jsme seděli úplně vzadu v letadle, dostali jsme se na kontrolu téměř poslední. Nejspíš před námi přiletělo ještě minimálně jedno letadlo, protože bylo opravdu narváno u kontrol. Řada se pohybovala takovým tempem, že by nám dvě hodiny na přestup v žádném případě nestačily. Sehnal jsem místního zřízence, ukázal mu boarding pass, a ten nás díky tomu pustil do čela fronty. Letadlo jsme stihli jen tak tak. Druhý menší zádrhel byl v Německu po příletu, kdy si úředník myslel, že Jenda cestuje sám, nebo že ho někdo někam pašuje. Poprvé jsem vytasil papír se souhlasem rodičů k jeho vycestování a situaci uklidnil. Je zajímavé, že v Ománu ani Thajsku to nikomu nevadilo 😊.
Celkové náklady
Před cestou jsem dělal kalkulaci, při které jsem odhadoval celkové náklady na cca 17 500,- Kč. Tuhle částku mi spousta lidí otlamovalo, že není možný, abych se do toho vešel a normálně žil. Nevím, jaký pocit mají z naší cesty ostatní dva, ale nepřijde mi, že bychom spali pod širákem, nejedli, pili vodu z řeky a chodili všude pěšky. Jelikož si ani jeden nestěžoval (na tohle 😊, asi to nebyl jenom můj pocit). I tak jsme se dostali s celkovými náklady na cca 15 900,- Kč.
| Položka | Cena | Celkem |
|---|---|---|
| Letenka | 8 200,- Kč | 8 200,- Kč |
| Santo House | 549/3 | 183,- Kč |
| Cat House | 491/3 | 165,- Kč |
| KK Hut | 459/3 | 153,- Kč |
| Crossroads house | 491/3 | 165,- Kč |
| Khun Klang | 260/3 | 67,- Kč |
| New Coco Sardinia Guesthouse & Funny Sportbar | 1971/3 | 657,- Kč |
| Sawatdee Guesthouse | 736/3 | 245,- Kč |
| Motorky + benzín | (7dní * 147,- Kč)/2 osoby | 514,- + 200,- Kč |
| Bus BKK – Chiang Mai – Koh Chang – BKK | 5 450/3 | 1 817,- |
| Bus Mnichov – Praha | 550,- Kč | 550,- Kč |
| Jídlo a pití | 1 600,- Kč | 1 000,- Kč |
| Suvenýry | 800,- Kč | 800,- Kč |
| Taxi a vstupy | 600,- Kč | 500,- Kč |
| Celkem | cca 15 800,- Kč |
Celkový dojem
Thajsko jsem vybral, protože jsem věřil, že to nebude takový šok pro Jendu, který nikdy v Asii nebyl. Nevypadal, že by šok prožil, takže se povedlo 😊. Celkový dojem je z Thajska vesměs pozitivní. Jídlo super a stánků všude většinou dostatek, aby si každý vybral i nepálivou variantu. Řízení a celkově doprava mi přišla ukázněnější než leckde v Evropě. Na červenou se stojí, na křižovatkách se dávala přednost a nikdy jsme se nesetkali s tvrzením „jsem větší, mam přednost“. Motorky jsme měli týden na různých místech, takže věřím, že to nebyla jenom čirá náhoda. Mile mě překvapili oslavy Nového roku. Tolik koncentrované radosti a bláznovství bez alkoholu se jen tak nevidí. Jediné, co mně trochu mrzí a zklamalo je, že Thajsko má být zemí úsměvů a ne zemí „chci tě oškubat“. I když pominu taxikáře, kteří se snaží oškubat cizince kdekoliv na světě, tak i na ubytování jsme si nepřišli nějak extra vítáni (zejména na Koh Changu nás majitelé ani nezdravili) a dvojí ceny u vstupů už je jenom černý puntík na konec.
